Sloupky Jiřího Menzela (18)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Teď už mi za mé výroky nic nehrozí, nicméně mi tu a tam některý z novodobých kádrováků umyje hlavu za to, že se snažím vidět věci střízlivě.

Jak se věci někdy opakují. Byly doby, kdy jsem nesměl veřejně vyjadřovat, co si myslím. Domácí novináři se mi vyhýbali, nicméně ti zahraniční do cizích novin čas od času udělali se mnou rozhovor a já jim odpovídal podle svého svědomí. Snažil jsem se v míře své odvahy být co nejupřímnější. Stávalo se potom, že ten rozhovor vyšťoural nějaký soudruh, nechal si ho přeložit a dělal mi pak za to u nás v Čechách dusno.
Teď mi už za mé výroky nic nehrozí, nicméně mi tu a tam některý z novodobých kádrováků umyje hlavu za to, že se snažím vidět věci střízlivě. A tak jsem dostal přes nos za můj dávný výrok o tom, že jsme se, na rozdíl od jiných národů, v našich dějinách vždycky uměli s okupanty nějak kulantně dohodnout. Možná že to bylo v zájmu přežití dobře, ale určitě nejsme národ mučedníků, jak se občas někdy tváříme. A hned jsem dostal přes nos. Neměl jsem právo o tom mluvit, když jsem sám netrpěl. Točil jsem si za totáče filmy, zatím co ostatní, perzekuovaní krutým režimem, marně běhali po pracovních úřadech a trpěli po kotelnách a umývali výkladní skříně.
A tak se musím ospravedlnit. Vždycky jsem cítil rozpaky, když se mluvilo o našem utrpení pod sovětskou okupací, o Biafře ducha a podobně. Vzpomenul jsem hladové běžence z Etiopie a měřil je s českými posrpnovými uprchlíky v embéčkách. Porovnával krvavost maďarské revoluce v padesátémšestém s vpádem Varšavské smlouvy do Čech o dvanáct let později. Pol-Potovské vraždění a Stalinovy gulagy byly myslím něco jiného než normalizační čistky. Řádění bolševika bylo v Čechách víc nesmyslné a hloupé než výhradně kruté.
Ale asi není rozhodující počet obětí. Bezpráví se nedá měřit množstvím prolité krve. Nevím, co si můžou pamatovat dnešní mladí horlivci, ale já si pamatuju moc dobře, že útlak nezačal od sovětských okupantů, ale od českých kolaborantů. Pamatuju, jak byli Rusové prvních pár měsíců po srpnu bezradní, protože Češi drželi při sobě. Represe se nekonaly, byli jsme příliš na očích ostatního světa.
Byli to naši lidé, kteří s represemi začali. Ne jenom ctižádostivý Husák vystřídal Dubčeka. Všude, ve všech vrstvách, ve všech oborech se objevily zvrácené povahy, lidé většinou malých schopností a špatných morálních kvalit, kteří odhadli, že pro ně nastala příležitost, jaká se nebude opakovat. Totiž, že pro ně nastal čas vystřídat ty schopnější. Byli takoví i mezi mými kolegy v divadlech a filmu. Sami začali ty schopnější denuncovat a likvidovat. Pamatuju si to dobře.

Tak nevím…

Češi netrpěli pod okovanou botou okupanta. Trpěli pod pokřivenými povahami Čecháčků. Trpěli nejvíc tím, že se jim museli přizpůsobit. A to není kruté, to je jen hloupé a nešťastné. Je to tak trochu mýtus, vymlouvat se na nešťastnou polohu a na agresivitu jiných. Nejsme takové holubice, jaké bychom se rádi viděli, a jsou národy, které mají své dějiny důstojnější než jsou ty naše. 

Čím víc nám bolševik masíroval mozky líčením o Masarykově hrůzovládě,
tím víc jsme si tu První republiku idealizovali.
 

Tak nevím...
Asi to znáte, ty chvíle, kdy se vám zahnízdí v hlavě nějaká písnička, pořád vám zvučí v uchu a vy ne a ne se jí zbavit. Teď se mi to právě děje s „Jackovou písní“ Voskovce a Wericha. Poslouchal jsem nové cédečko se starými nahrávkami Osvobozeného divadla a spolu se strýčkem Jackem se hned vyrojila řada vzpomínek. Nejdřív na tatínkovy šelakové desky, které jsme si jako děti ještě za protektorátu pouštěli. Písničky, které, jak jsem zjistil, umím ještě dnes nazpaměť a které ovlivnily celou mojí generaci.
Asociací se mi vybaví vzpomínky na filmy s V&W, které jsme pak mohli vidět, a na vše, co s těmito dvěma souviselo po válce, na osud Jana Wericha v Čechách a Jiřího Voskovce za mořem. Na to, jak jejich písničky byly zakazovány ještě Husákem a na to, jak jinak by asi v této zemi vypadalo duševní klima po celých těch následujících víc než padesát let, kdyby nám celou tu dobu neznělo v uších dědictví Osvobozeného divadla.
Ty písničky v nás, mimo jiné, bezděčně posilovaly nostalgii po prvorepublikánských časech. Přes Voskovce & Wericha, ale taky přes Čapka, Baťu, Adinu Mandlovou a podobně, se nám První republika jevila jako ztracený ráj.
Jestli jsem si nějak představoval lepší časy, tak ta představa byla téměř totožná s tím, co jsem věděl o životě v naší republice mezi dvěma válkami. Čím víc nám bolševik masíroval mozky líčením o Masarykově hrůzovládě, tím víc jsme si tu První republiku idealizovali.
Poslouchám znovu ty staré písničky a přemýšlím, jestli bych se v těch předválečných časech chtěl ocitnout i dneska. A najednou si uvědomuji, že už bych tam asi nechtěl. To, v čem žijeme teď, má pro mne větší půvab. Bojím se to vyslovit nahlas, ale myslím si, že se máme (a ne moc zaslouženě) líp, než za oné vysněné První republiky.

Tak nevím…

Je to u nás trochu kacířské deklarovat svoji spokojenost. Tradiční je u nás remcat, ale jak už to hezky formuloval Jiří Dědeček, že si rád dovolí ten nezvyklý luxus být loajální k režimu, ve kterém žije. I já si chci vychutnat ten luxus nemuset být v opozici. Podtrhl bych jen to slovo nezvyklý, a taky nevím, jak dlouho mi ten luxus neremcat vydrží. 
Nějak se mi líbí, jak se život v Čechách vybarvuje, cítím tu optimismus,
navzdory neotřesitelným darebákům, navzdory ochablé ruky zákona.


Dostal jsem vynadáno. Muž, kterého mám rád, kterého si vážím a se kterým jsem tu a tam v úzké spolupráci už po desítky let, mne pokáral za jeden můj sloupek v časopisu Story. Trochu jsem v něm srovnával ten současný blázinec s dobou předválečnou a vyslovil se, že bych už nedával přednost životu za První republiky před tím, v čem se motáme dneska. Bylo mi vytknuto, že jsem pominul ten velký rozdíl v divoké bezskrupulostní morálce našich současníků od měšťanské morálky občánků z dob Karla Čapka.
Inu, můj přítel měl pravdu. Ona ta dnešní doba plynových pistolí a mafiánských sdružení je trochu jiná než doba kasaře Stavinohy. Současní privatizační žraloci jsou mnohem početnější a mocnější, než sňatkoví a jiní podvodníci z První republiky. Tehdejší občan, vycepovaný ještě měšťanskými ideály, měl přece jen trochu pevnější mravní zásady než dnešní absolvent socialistické školy života.
Ale přece jenom jsem rád, že mohu být svědkem toho, co se odehrává dneska. Nějak se mi líbí, jak se život v Čechách vybarvuje, cítím tu optimismus, navzdory neotřesitelným darebákům a navzdory ochablé ruky zákona. Ten optimismus hledám ve stovkách malých podnikatelů (dřív se jim říkalo živnostníci), kteří mají odvahu na vlastní triko, bez milionářských ambicí vylepšovat svět kolem nás, znovu vracet kapitalismu dobré jméno.

Tak nevím…

Svět kolem nás je asi mnohem horší, než za našich dědečků. Ve vzduchu, ve vodě, v našich duších je marast. Budoucnost v mlhách. Ale mně se přece jen líbí pozorovat, jak něco roste. 

Pokračování příště

  další sloupky

foto z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 07. 2007.