IX. část seriálu

Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy.
O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu ONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař. Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin!
Elena Jaroševská
vedoucí ruské redakce Radio Praha,
Český rozhlas-7, vysílání do zahraničí

17.

Zdravím vás, vážení a milí posluchači!
Když jsem vám před několika týdny vyprávěl o komikovi Janu Werichovi, zmiňoval jsem se též o dvou filmech, díky nimž byl svého času v Rusku populární. Jeden se jmenoval Hej rup! a druhý Císařův pekař a pekařův císař. Režisérem obou filmů byl náš nejlepší režisér filmových komedií, Martin Frič.
A právě jeho jsem měl příležitost koncem roku 1967 navštívit, abych se jej vyptal na zážitky, které si tehdy přivezl z Moskvy. Konala se tam totiž přehlídka jeho filmů a dostalo se mu od ruských kolegů mnoha poct.
Martin Frič mi o té své cestě vyprávěl s velkým nadšením. V Moskvě jej vítala řada významných filmařů - Kulidžanov, Chucijev, Donskij, Romm. A když prý jim oznámil, že se přes celou přehlídku nebude moci zdržet, nechtěli o tom ani slyšet. Jeho přítel Lev Kulidžanov mu dokonce žertem vyhrožoval, že jestli odjede, bude z toho mezinárodní zápletka.
Retrospektivní přehlídka Fričových filmů probíhala v kině pro 300-400 diváků a bylo stále plno. Největší úspěch slavil Císařův pekař, který se prý ještě i v roce 1967 promítal po celém Sovětském svazu. Z dalších komedií byl uveden film s Voskovcem a Werichem, Svět patří nám. Měl bezmezný úspěch, prý i proto, protože v Rusku byl tehdy známý už pouze Werich.
Na přehlídce se promítal také film Kristián s komikem Oldřichem Novým (o němž jsem vám tu kdysi povídal v souvislosti s jeho přátelstvím s barytonistou a režisérem Vladimírem Kandelakim).
„Na toho Kristiána jsem byl moc zvědav,“ říkal mi Martin Frič, „je to přece jen vyloženě salónní komedie, odehrávající se v prostředí, které je Rusům cizí. Pochopitelně, že takovou odezvu jako u nás neměl, ale přesto se lidé bavili, což mě moc potěšilo!“
Když jsem se ptal na největší zážitek, rozpovídal se pan režisér hned o dvou: O svém okouzlení Puškinovým muzeem a pak o návštěvě bytu legendárního Sergeje Ejznštejna.
„Tam mne čekalo jedno velké překvapení,“svěřil se mi „představte si, že u psacího stolu měl Ejzenštejn přesně totéž křeslo, jaké mám u svého psacího stolu já! Krásné, oranžové křeslo z Thonetova českého nábytku. Využil jsem situace, kdy se ostatní bavili a tak jsem si do toho křesla sedl a prožil si tam takovou krásnou, dojemnou chvilku…“
Při odletu zpět do vlasti musel prý nakonec Martin Frič přísahat Lvu Kulidžanovi, že se s ním za rok sejde v Leningradě, aby spolu vyrazili na ryby. Bohužel – nic takového už se nestalo.
Ani já netušil, když jsem s panem režisérem hovořil telefonicky v březnu roku 1968, že už jej nikdy neuvidím. Přestože mi při našem posledním setkání tvrdil, že v životě je nutná legrace a že všechno se musí dělat s humorem, poněvadž prosedět život s hlavou v dlaních není žádný život, sám se nakonec téhle své zásadě zpronevěřil. Bohužel – vzhledem k tomu, že měl k Sovětskému svazu a umělcům s nimiž se tam přátelil velký, upřímný citový vztah, smutné srpnové události roku 1968 se ho natolik dotkly, že se rozhodl urychlit svůj odchod ze života. Zemřel 28.srpna… 
Svou vzpomínku na režiséra Martina Friče ukončím dnes písničkou z jeho filmu Svět patří nám, z jehož úspěchu v Moskvě se tehdy tak radoval. Zpívají pánové Jiří Voskovec a Jan Werich.

18.

Když jsem se setkal poprvé se světem cirkusů a cirkusových klaunů, bylo mi asi deset let. A musel to být pro mě velmi silný zážitek, protože láska a úcta ke klaunskému řemeslu mně od té doby nikdy neopustila. Ta setkání mi kupodivu tenkrát, před padesáti lety, nezprostředkoval přímo cirkus jako takový, ale filmy.
Český „Cirkus bude“ v němž bylo skvělé číslo Duo Papato, švýcarský „Na shledanou, pane Grocku!“ (dodnes mám před očima poslední záběr z tohoto filmu, kdy zestárlý klaun Grock opouští zády ke kameře manéž) a později také ruský „Cesta do manéže“, kde se poprvé na filmovém plátně objevil drobný mladík, jehož jméno jsem si tehdy sice nezapamatoval, ale který se mi po létech stal nakonec kamarádem, Leonid Jengibarov. 

Přeskočím teď několik desítek let a ocitám se na konci devadesátých let v hledišti našeho Národního cirkusu Jo-Joo. O jeho principálovi Jaromíru Joo říkali prý kdysi, když ještě vystupoval též jako klaun i v bývalém Sovětském svazu, že je podobný Leonidovi.
Nevím, nemohu posoudit - Jaromíra jsem poznal už jen jako uznávaného krotitele leopardů a principála, který v roce 1990 založil svůj cirkus, kterým navázal na tradici někdejšího cirkusu Jadran.
Éra Jadranu skončila rokem 1952, kdy byl znárodněn. Národní cirkus Jo-Joo putoval do roku 1995 Skandinávií až do Murmanska a na své cestě sklízel všude velké ovace. Od roku 1996 se však pohybuje už jen po Čechách a Moravě a zatím odmítá nabídky ze zahraničí.
Když jsem poprvé navštívil jeho program, zaujaly mě v něm kromě úctyhodných výkonů všech artistů (mimochodem většinou absolventů moskevské Artistické školy) také čísla klaunů Bimbo a Sambo. O této dvojici klaunky a klauna jsem se dodatečně dozvěděl, že jsou manželé a že pocházejí z Ukrajiny.
Dnes už patří ke klaunským špičkám cirkusů v Čechách, navíc dobře ovládají obor artistiky i drezérství. Při sledování Vladimíra (zda on je Bimbo nebo Sambo, to si dodnes nepamatuji) jsem se opět po čase neubránil vzpomínce na Jengibarova. Totiž Vladimír, alespoň z toho co jsem v manéži cirkusu Jo-Joo viděl, je z rodu klaunů čisté duše a laskavého pohledu na svět. Byl plachý, trochu jakoby nešikovný, měl zvláštní omluvný úsměv, nepodbízel se humorem, kterému se u nás říká „utírat si nos židlí“.
A právě pro tento svůj letmý postřeh jsem si vám dovolil dnes povídat o jednom z našich cirkusů a vyslovit tu veřejně své upřímné přání: Ať se u nás dvojici Bimbo a Sambo daří stejně tak jako se dařilo a daří dosud celému Národnímu cirkusu Jo-Joo! Budete-li mít někdy příležitost, věřte, stojí za to se jít na ně podívat!

P.S.
Po odvysílání 18.dílu seriálu Moje Rusko jsem se dodatečně dověděl něco víc o klaunské dvojici cirkusu Jo-Joo, Bimbo a Sambo: Že se jmenují Oksana a Volodymyr Olkhovsky, že pocházejí z ukrajinského města Charkov a že Oksana = Bimbo a Volodymyr = Sambo.
A pak ještě nejčerstvější novinku - že s nimi letos v dubnu bude Česká televize natáčet dokument o jejich práci a jejich životě u nás.