Ondřej Suchý: A večer bude biograf (6)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

A VEČER BUDE BIOGRAF (6)

Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…

• • • •

BRUSELSKÁ ANKETA 1958

Řada anket a průzkumů u nás i v zahraničí ukázala, že filmy vážné, například psychologické, historické nebo s válečnou tematikou, zaujímají v zájmu nejširších diváckých vrstev místa až za filmovými komediemi a filmy dobrodružnými. Je zajímavé přihlédnout k této skutečnosti nad výsledky jedné zcela mimořádné mezinárodní ankety, ve které se jednalo o sestavení tabulky nejlepších filmů světa...

V roce 1958 se konala v Bruselu Světová výstava EXPO 58. (Slavili jsme na ní velké úspěchy s Laternou magikou a na festivalu experimentálních, krátkých a celovečerních hraných filmů jsme tam zvítězili filmem režiséra Karla Zemana Vynález zkázy.) Závěrem výstavy uspořádalo její vedení ve spolupráci s belgickou filmotékou přehlídku nejlepších filmových děl šesti desetiletí kinematografie. Tato přehlídka byla vyvrcholením ojedinělé akce, kterou už několik měsíců předtím zorganizovala mezinárodní federace filmových archívů FIAF.

Anketa filmových historiků z celého světa měla rozhodnout o dvanácti nejlepších filmech všech dob. (Podobná anketa o největší dílo filmové historie, uspořádaná z podnětu Mezinárodní federace filmových klubů /FICC/ na půdě UNESCO, proběhla pak ještě v roce 1982. Ve svém výsledku přinesla žebříček 150 filmů, v němž nechyběl žádný z filmů označených za nejlepší před 24 lety v Bruselu; Křižník Potěmkin se stal i tenkrát filmem vítězným.) V roce 1958 celkem 117 filmových pracovníků z 26 zemí (mezi nimi také tři historici z Československa — prof. A. M. Brousil, Jaroslav Brož a Myrtil Frída) stanovilo podle podmínek ankety žebříček třiceti filmů, z nichž pak porota vybrala ty nejlepší z nejlepších. Že to bylo určování velice těžké a že se také neobešlo bez jistých komplikací, to je celkem pochopitelné. Křižník Potěmkin režiséra Sergeje Ejzenštejna zvítězil zcela přesvědčivě (ze 117 hlasů jich dostal rovných 100), horší to však bylo s místy dalšími. Někteří režiséři, kteří natočili vynikajících filmů víc a mezi něž se dělily hlasy účastníků ankety, se do první desítky vůbec nedostali (například René Clair nebo John Ford). Aby se tento nedostatek odstranil, sestavili pořadatelé další tabulky, tabulku režisérů podle hlasů, které získaly všechny filmy. Vypadala takto (vedle jmen uvádím i některá díla, která vám vybrané režisérské osobnosti mohou připomenout):

  1. Charles Spencer CHAPLIN — Anglie, USA
    — Kid, Zlaté opojení, Moderní doba, Diktátor, Světla ramp aj.
    — 250 hlasů

  2. Sergej Michajlovič EJZENŠTEJN — SSSR
    — Křižník Potěmkin, Deset dní, které otřásly světem, Ivan Hrozný aj.
    — 168 hlasů
  3. René CLAIR — Francie
    — Slaměný klobouk, Ďáblova krása, Velké manévry, Šeříková brána aj.
    — 135 hlasů

  4. Vittorio de SICA — Itálie
    — Děti ulice, Zloději kol, Horalka, Manželství po italsku aj.
    — 125 hlasů

  5. David Wark GRIFFITH — USA
    — Intolerance, Zlomený květ, Když bouře burácí aj.
    — 123 hlasů
     
  6. John FORD — USA
    — Ponorka S 13, Ztracená patrola, Denunciant, Přepadení, Hrozny hněvu aj.
    — 107 hlasů
  7. Jean RENOIR — Francie
    — Velká iluze, Člověk bestie, Porobení země aj.
    — 105 hlasů

  8. Carl Theodor DREYER — Dánsko
    — Utrpení Panny orleánské, Upír, Miluj bližního svého, Listy ze satanovy knihy aj.
    — 99 hlasů
  9. Erich von STROHEIM — USA
    — Bláhové ženy, Chamtivost, Veselá vdova aj.
    — 93 hlasů

  10. Vsevolod Illarionovič PUDOVKIN — SSSR
    — Matka, Konec Petrohradu, Bouře nad Asií, Ohnivou stopou aj.
    — 91 hlasů
  11. Friedrich Wilhelm MURNAU — Německo, USA
    — Upír Nosferatu, Fantom, Žena ďábel, Tartuffe, Faust, Chléb nás vezdejší aj.
    — 90 hlasů

  12. Robert FLAHERTY — USA
    — Nanuk, člověk primitivní, Muž z Aranu, Miláček slonů aj.
    — 82 hlasů

Tak vypadal bruselský žebříček dvanácti nejlepších režisérů. O nejlepších filmech si povíme víc. Z komediálních se mezi dvanáct nejlepších dostalo pouze Zlaté opojení Charlese Chaplina. Z filmů útočících na nervy diváků obsadil dvanácté místo předchůdce filmů hrůzostrašných — hororů, Kabinet doktora Caligariho, nejslavnější expresionistické dílo německého režiséra Roberta Wieneho.

A jak vypadá celkový výsledek této ankety?

Nejlepší filmy světa (1. a 2. místo):

1. KŘIŽNÍK POTĚMKIN (SSSR, 1925). Režisér Sergej Ejzenštejn o něm řekl, že „vypadá jako kronika událostí, ale působí jako drama. Tajemství toho tkví v tom, že kronikální sled událostí je budován podle zákonů přísné kompozice tragédie...“


Křižník Potěmkin byl natočen za poměrně krátkou dobu několika týdnů v Oděse, a to za účasti herců, obyvatelstva a rudého námořnictva. Na davových scénách, v nichž vystupovali oděští obyvatelé a námořníci, se podílelo třeba i 10000 osob! Film zobrazuje jednu z epizod první ruské revoluce z roku 1905, povstání na jedné z lodí černomořského loďstva. Nejpůsobivější scénou, kterou celé toto sugestivní dílo vrcholí, je střelba na oděském schodišti. Říká se o ní, že je klasickou scénou němé kinematografie, přestože trvá pouhých šest minut.

O průkopnickém významu tohoto díla i o mistrovství jeho tvůrce se psalo už v době, kdy byl film natočen. Přesto se však Křižník Potěmkin v mnoha zemích dostával na plátna kin v cenzurou okleštěné podobě. Nemilosrdné zásahy do jeho celistvosti jej bezesporu zbavovaly původní působivosti. V roce 1926 byl cenzurou pronásledován i u nás. Ještě než přišel do našich kin, psalo se o něm v časopise Český filmový svět (č. 3, roč. IV.): ,, ,Křižník Potěmkin' stál 108 000 rublů. Bohužel není možno zjistiti, zda tento známý ruský film (který prý v Německu neměl úspěchu) docílil značnějšího výdělku.“  O čtyřicet čísel později, 6. listopadu 1926, vyšla na Křižník Potěmkin obsáhlá kritika šéfredaktora Českého filmového zpravodaje Quida E. Kujala, který bezpečně rozpoznal, o jak výjimečné dílo jde. Ostatně posuďte sami:

„,Křižník Potěmkin‘jest filmem, o němž nelze jen zběžně psáti, a to již proto, že obsahuje dokonalé ukázky scénického umění, přes to, že nikde ve filmu nevidíme hereckých výkonů individuelních hrdinů, nikde novou filmovou hvězdu. Hrdinou tohoto díla jest sám dav, což plně odpovídá dnešní kolektivistické idei Ruska. ... ,Křižník Potěmkin‘ jest revolučním filmem, i pokud se filmové režie týče, a možno říci naprostým novum... Kdyby některý výpravný film, ať již americké, německé, francouzské nebo italské produkce, obsahoval režisérské detaily z ,Potěmkina‘, byl by jistě vrcholným překvapením ...- Vraceje se k znamenité režii díla, chci dodati: Eisenstein zvítězil svým zcela přirozeným pohybem davů, tempem a přitažlivostí, kterou dílu vdechnul, neobyčejnou primitivní dramatičností a jedinečnými malebnými exteriéry, které jasně mluví o jeho vyspělém uměleckém cítění. .. Jako scénické dílo jest ,Křižník Potěmkin‘ pro filmové pracovníky, režiséry a kameramany pravým požitkem a měl by je vlastně viděti každý, kdo nechce zameškati originelní filmové dílo.“


,,,Potěmkin‘ na Slovensku zakázaný!“ — „Žiadame predvádzanie ,Potěmkina‘!“ — ,Ľud sa nesmie dozvedieť o kultúrnosti boľševikov.“ — „Fašistickí sopliaci chcú znemožnit' prevádzanie filmu ,Križník Potěmkin‘.“

Titulky ze slovenského tisku z konce roku 1926 nejlépe dokumentují bouřlivou atmosféru, za jaké byl tento film přijímán na Slovensku. V původní, nezkrácené podobě, jen s dodatečně přikomponovaným hudebním doprovodem, se nakonec Křižník Potěmkin po čtvrt století — v roce 1951 — slavně vrátil do našich kin.

2. ZLATÉ OPOJENÍ (též Zlatá horečka, USA, 1925). V tragikomickém příběhu tuláka Charlieho na Aljašce parodoval Chaplin zlatou horečku a vysmíval se touze po snadném zbohatnutí. O tom, jak film vznikl, napsal jeho tvůrce Charles Chaplin ve své autobiografii toto:,,... Měl jsem teď volné ruce, abych natočil pro United Artists svou první komedii, a toužil jsem, aby překonala úspěch Kida. Celé týdny jsem si lámal hlavu, dumal jsem a hloubal o jejím námětu. V jednom kuse jsem si říkal: ,Tenhle příští film musí být epos! Něco ohromného!‘ Ale nic mě nenapadlo. Pak jsem jednou v neděli ráno na víkendu u Fairbanksových seděl po snídani s Douglasem a prohlížel jsem si stereoskopické obrázky. Některé byly z Aljašky a z Klondiku; na jednom byl Chilcootský průsmyk s dlouhou řadou prospektorů šplhajících přes ledovou horu a text na rubu popisoval těžkosti a nebezpečí, jaká zlatokopové při přechodu snášeli. Tohle je přece námět, pomyslel jsem si, ten už může podnítit mou fantazii! Okamžitě se mi začaly vynořovat nápady a komediální situace, a třebaže jsem dosud neměl příběh, začínal se mi postupně rýsovat. — Při vzniku komedie dochází paradoxně k tomu, že tragédie podněcuje smysl pro směšnost; protože smích, jak předpokládám, je vyjádřením vzdoru: musíme se smát své bezmocnosti vůči přírodním silám — nebo bychom se zbláznili. Četl jsem knihu o Donnerově výpravě, která cestou do Kalifornie zabloudila a uvízla ve sněhu v horách Sierry Nevady. Ze sto šedesáti pionýrů jich přežilo jenom osmnáct a většina pomřela hladem a zimou. Někteří klesli až ke kanibalismu a jedli svoje mrtvé, jiní si opékali mokasíny, aby si ulevili v hladu. Na podkladě téhle strašné tragédie jsem koncipoval jednu z našich nejkomičtějších scén. Z mučivého hladu si uvařím botu a sním ji, olizuji cvočky, jako by to byly kostičky chutného kapouna, a tkaničky od bot jím jako makaróny. Můj partner mě vidí v tom hladovém deliriu jako kuře a chce mě sníst...“

Od roku svého vzniku bylo toto Chaplinovo dílo u nás uvedeno v premiéře celkem třikrát. Hned v roce 1925, pak po válce, v roce1950, a nakonec v roce 1973, dva roky poté, co Charles Chaplin uvolnil svých deset významných filmů, a umožnil tím i naší distribuci uvést jej znovu. Jak bylo při těchto příležitostech Zlaté opojení přijímáno naší dobovou kritikou? Pokaždé trochu jinak.

„Přes všechnu chválu musím říci, že ,Kid‘ zůstává nejlepším Chaplinovým filmem,“ psal v roce 1925 Q. E. Kujal. „,Zlaté opojení‘ nemůže jako celek ,Kida‘ dostihnouti, hlavně ne svým konvenčním biografovým koncem, který bych od Chaplina nikdy nebyl očekával“ (Český filmový zpravodaj, č. 41, roč. V.). V roce 1950 se v našem tisku střetly dva protichůdné názory: „...,Zlaté opojení‘, jak si dnes ověřujeme, je ryzí groteskou — jaké zrodil měšťácký film té doby, jejíž samoúčelná extempore nejnesmyslnějších hereckých gagů jsou sotva spojena teninkou nitkou veskrze banálního příběhu, jak chudý k štěstí přišel. I když se v některých náznacích zdá, že se tvůrce filmu chtěl vlastně takové sentimentální šabloně vysmát, je to spíš proto, že Chaplin pořídil v roce 1942 zvukovou verzi ,Zlatého opojení‘, k níž sám složil hudbu a namluvil komentář. Zdá se nám, že nová situace a do jisté míry kritický odstup autora způsobily, že do této zvukové podoby filmu vstoupily některé ironické prvky. Nejsou s to ovšem nejen ovlivnit, natož dokonce změnit bezmyšlenkovitý běh děje, který zůstává zatížen plytkou sentimentalitou a nemá opravdu dnes co říci“ (Lidové noviny, 13. VII. 1950). — „...Tento film nám dá jednak osvěžení a smích, jednak v něm pozdravujeme pokrokového bojovníka o nové pojetí filmu i života. Tento postoj lze vytušit již i na pozadí některých scén ,Zlatého opojení‘, jehož ústřední komické situace mají často hlubší myšlenkovou perspektivu, než se na první pohled zdá. Tož tedy: od pátku Pražané na Chaplina!“ (Mladá fronta, 74. VII. 7950). Pohled na Zlaté opojení v roce 1973 byl už zcela jednoznačný: „ .. .Uvedení Chaplinových děl v našich kinech je třeba pokládat za kulturní událost. Je správné, že se začíná touto geniální klasickou komedií, jejíž slavné scény byly mnohokrát analyzovány a rozebrány v tisku i chaplinovské literatuře...“ (Rudé Právo, 22. XI. 1973).

Pokračování příště...

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 04. 2011.