Josef Fousek: Žebrákem na můstku / Cestou na operační sál

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

ŽEBRÁKEM NA MŮSTKU

Mám slabost pro žebráky. Pokaždé když je míjím, mám pocit, že je hanbou být na tom lépe, nežli oni. Proto jsem dal tomu mladému muži třicet korun. Za okamžik jsem pochopil, nemám na metro. Jít zpátky, aby mi vrátil osm korun, to se mně zdálo dost blbé, a tak jsem přemýšlel, jak se dostanu ze Staroměstské na Dejvickou, kde jsem měl zaparkované auto. Pak jsem se rozhodl. Nouze naučila Dalibora housti! – jak říká staré pořekadlo. „Vyžebrám si peníze sám,“ odhodlal jsem se, „alespoň poznám, co při tom pociťují ti, kteří jsou na dně.“

V předsíni metra, kde téměř nikdo nechodil, jsem si obrátil naruby své černé sako, sundal jsem si drahé brýle a potom jsem usedl na zábradlí před vchodem do metra. Stal jsem se tím, koho jsem před několika minutami obdaroval. Prosičem! Vystrčil jsem ruku před sebe, sklopil hlavu a čekal. Naštěstí bylo pochmurné počasí a špatná viditelnost. Mrholilo. Zaradoval jsem se. Do dlaně mi dopadl peníz.

„Díky, dobrý člověče,“ zachrčel jsem změněným hlasem. Otevřel jsem s napětím dlaň. Byla to kovová známka na psa. Už jsem se chtěl vzdát.

Půjdu pěšky,“ říkal jsem si . Ale mé artrózové koleno mne zastavilo. Bál jsem se dálky do Dejvic. A v té chvíli mé srdce zaplesalo. Do mé nastavené dlaně dopadla těžká mince.

„Díky, můj pane,“ děkoval jsem chrčivým hlasem. A dodal jsem na omluvu:
„Průšky mne trápí. Promiňte, nastydl jsem!“ Ten hodný člověk se otočil a vlídně řekl:
„Pane Fousek, to chce bromhexin, nohy do vařící vody a k tomu půllitr horkého mléka s rumem! A léčivou sílu rumu znáte, jak je mi známo!“

Uplynul možná půlrok. Šel jsem s Jarmilou pasáží, kde bývalo dříve divadlo Semafor. U vchodu do Františkánské zahrady mne oslovil neznámý elegantní pán:
„Pane , nechcete almužnu?“ Na rozevřené dlani, kterou ke mně natahoval zářila dvacetikoruna.
„Ne, děkuji,“ zakoktal jsem. Nadzvedl klobouk a klidně odcházel. Má žena za ním udiveně hleděla a potom řekla:
„Musíš si koupit nové sako! Ten pitomec si Tě spletl s žebrákem! Měl sis tu dvacetikorunu vzít!“
„To nešlo,“ řekl jsem jí tiše, „to bych byl dlužnej čtyřicet korun“! Jarmila se na mne podívala a dlouze vzdychla. 

CESTOU NA OPERAČNÍ SÁL

Neměl jsem dobré myšlenky. Vezli mne na vozítku na operační sál. Čekal mne trojnásobný by-pass. Držel jsem sestru za ruku a hledal v jejích očích naději. Bál jsem se hodně. Sice nadopován uklidňujícími medikamenty, ale strach byl silnější. Nade mnou se míhala světla dlouhé chodby. Ve výtahu se na mne sestra usmála a vesele se zeptala:
„A co viagra, pane Fousku?“ Nepochopil jsem V duchu jsem si říkal, jak je možné ptát se mne před takovou operací na tak povrchní věci. Sevřel mne strach. Kdyby se operace nepovedla, mohlo to být poslední slovo, které jsem slyšel na tomto světě. VIAGRA.

Po operaci, za dva dny, kdy jsem začal tušit, že budu dál na tomto krásném světě, jsem se odvážil zeptat sestry.
„Prosím vás, sestřičko, proč jste se ptala na viagru, tenkrát, když jste mne doprovázela na operační sál?“
„Pan Krampol to o vás vyprávěl v televizi,“ zasmála se. Až po návratu z nemocnice jsem se dozvěděl, co se stalo. Pochopil jsem. Před několika měsíci jsem se Jirky Krampola jen tak zeptal, co by se stalo, kdyby si muž vzal viagru a jeho milá nepřijela. Můj kamarád Jiříček to v televizi rozšířil a vyprávěl:
„Josef Fousek má v Krkonoších velkou chalupu s bazénem (někteří lidé uvěřili této mystifikaci a záviděli). Vykoupal se, vzal si za tisíc korun velkou americkou viagru a čekal na svou ženu, která měla přijet autobusem. Přišla velká vánice, autobusy nejezdily a žena nepřijela. Fousek vyběhl nahatej z chalupy a přepadl sněhuláka. 





Ukázky z knihy "Pojďte se smát",
kterou vydalo nakladatelství

   

 OHLASY NA ČLÁNEK

Milý Pepo,
nedostanu se k Pozitivním novinám pravidelně, ale Tvoje písně, příběhy a fejetonky čtu pokaždé. Mám nad nimi neopakovatelný pocit radosti čistě z toho, že se setkáváme, že vím, že žiješ, i když tady tlačí a tam zase píchá.
Je to už pár let… Měla jsem před jakýmsi křtem knížky a Ty před koncertem. Potkali jsme se v Domě knihy v Praze, pes Ti krátce předtím při vaší líbačce ze samé lásky „ukous“ zuby, příšerně jsi šišlal, vzpomínáš? Byla jsem tam s mužem a všichni tři jsme měli obrovskou radost, že vidíme jeden druhého, že mezi námi nejsou ty mosty, které se tak často položí i mezi nejlepší přátele. Ty jsi byl (jako obyčejně) tak plný poezie, že jsi přímo tam, na chodbičce mezi knihami, na mne vybalil svou nejčerstvější píseň. Byla dlouhá, lidé se otáčeli, a jak říkám, chyběly Ti ty zuby, spousta slov mi unikalo… Ale bylo to báječné, úžasné setkání. Konečně se mě nikdo neptal, proč, kdy a jestli se vrátím a kde jsem vlastně doma - zda tady, anebo tam, jako by moh být český autor doma někde jinde než DOMA. A jakoby k tomu, že je jinde, neměl prostě vážné důvody.
Ten pocit radosti, nenarušené odcizením, prožívám nad Tvými řádky pokaždé. A taky lítosti, že všechno tak rychle utíká… Proč Ti to píšu? Máme nového pejska, dlouhosrstého jezevčíka Ferdu. Dnes se s mužem mazlil, divočil a dováděl, no a - jak Ti to mám povědět? Zuby nevzaly za své jen proto, že je Ferda ještě štěně. A tak jsme si s mužem tak trochu zavzpomínali…
Představuju si Tě prosit na tom Můstku, s hlavou svěšenou, čepici pokorně před sebou. Mně se totiž nedávno stalo něco podobného. Na Národní třídě žebral vpodřepu mladík. No, vpodřepu, spíš vleže. Přešla jsem ho, ale nebylo mi dobře u srdce a tak jsem se vrátila a hodila mu do koflíku poslední dvacetikorunu.
Co se vám stalo? Proč jste tady, tak mladý člověk, zeptala jsem se v představě, že potřebuje třeba něco jiného než právě prachy. Na co to potřebujete? ...Přece na život, ty krávo, dostalo se mi odpovědi.
Tak vida, je v životně těžké situaci, nedala jsem se zastrašit a vyzvídala dál. Na život? Co je to? ...Přece na pívo, krávo... zněla opět lapidární odpověď. Sehnula jsem se a vylovila z koflíku tu svoji dvacetikorunu. Přece jen si raděj koupím jízdenku do Vršovic, rozhodla jsem se.
Blanka Kubešová, 3.6.2007 

Foto ©Tomáš Fousek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 04. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.