Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (8)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (8)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Pomezní bouda – Nevysvětlitelné příhody – My tři víme, že se to stalo

Nerad o tom píši, ale je lépe vyřknout to, co člověka pronásleduje. Totiž vědomí, že se něco stalo a přesto, že se to asi událo, zůstaly pochyby, zda tomu opravdu tak bylo.
V roce 1982, jsme vyjeli – tedy já, moje žena Jarmila a naše třináctiletá dcera Ivanka – na dovolenou. Stařičký wartburg nás dopravil do pohraničí. Pomezní Boudy nás přivítaly nejistým větrným počasím. Byl to spíše podzim, než červen.
Naši poděbradští přátelé nám sice vysvětlili, kde najdeme boudu, od které jsme měli klíč, ale trochu jsem popletl název, a tak jsme zámek, do něhož patřil klíč, našli až po hodině hledání v opuštěných kopcích.
Byl to vysoký, nevlídný, typicky německý dům stojící uprostřed kopce pod nedalekým lesem na polsko-české hranici.
Třípatrová chalupa, spíše dům, měla chatrnou střechu, malá okénka rozdělená kříži, vzadu s nájezdem do stodoly, která byla pod chalupou. Název nad vchodem byl nečitelný, a tak jsme našemu novému domovu říkali prostě „Bouda“.
Zastavil se zde čas. Z lesa se ozvalo praskání a úpění stromů, začal nás chladit podvečerní vánek. Marně jsme hledali očima známky života v okolí. Chalupy a boudy byly prázdné, jako bychom byli sami.
Z maringotky asi šedesát metrů pod námi vyšel podivný človíček. Dlouho se díval k nám nahoru. Pak se vrátil do maringotky a z okna vyskočila záře televizoru. Později jsme poznali, že je duševně ne zcela v pořádku.
První noc jsme spali v jednom pokojíčku ve druhém patře. Okénko téměř u stropu, stěny vymalovány tmavě červenou barvou, nikde ani obrázek a světlo pětadvacetiwatové žárovky. Spali jsme unaveni po cestě.
Hned ráno jsme se přestěhovali do místnosti, která při větším počtu výletníků sloužila jako kuchyň a společenská místnost. Místnost nahoře se nám zdála pochmurná.
„Úplná márnice,“ řekla naše dcera. Rozhlédli jsme se po rozsáhlém domě. „Stále tady vidím Němce, kteří odešli,“ říkala Jarmila. Dal jsem jí v duchu za pravdu. Mezipatra byla plná různorodých skříněk, dveře do pokojíčků byly opatřeny petlicemi a u stropu blikala žárovka bez stínítka. Podlahy z těžkých prken a stropy z mohutných rozpraskaných trámů.
Ulehčeně jsme sešli po zaprášených schodech dolů, kde byly dveře ven a jedny do sklepa. Toužili jsme po slunečním světle a také po lidech. Pocit neustálé tísně nám kazil začínající dovolenou. Nemluvili jsme o tom.

Rozsáhlý sklep spojený malými dvířky se stodolou, kam jsme nešli, byl přeplněn haraburdím. Paprsek baterky přejížděl staré plísní ozdobené ohlávky koní, zrezivělé kosy, vylámané hrábě, staré lyže. Uprostřed sklepení stál obrovský špalek se zaseklou sekerou. Proti dveřím visel roztrhaný plakát s německým nápisem a obrázkem vojáka s červeným křížem na rukávě.
Při odchodu ze sklepa řekla Jarmila přesně to, na co jsem myslel: „Strč do té petlice nějaký hřebík, aby na nás ze sklepa nefoukalo.“
Dole pod námi pásl blázen stádečko jalovic. Poskakoval okolo v gumovkách, v pršiplášti, v ruce držel veliký klacek a občas se roztancoval. Na hlavě měl pomuchlaný klobouček.
Vycházeli jsme na toulky po okolí a až večer jsme se vraceli. Snažil jsem se být veselý, hýřil jsem bezstarostností, hýřil jsem vtipem, ale Jarmila věděla, že se přetvařuji.
Zjistili jsme, že se do „boudy“ dá vlézt několika způsoby. Ivanka našla ještě další dvířka vzadu u lesa pod nájezdem do stodoly. Byla zarostlá travou a křovinami, ale kupodivu se dala otevřít.
Dveře z naší provizorní ložnice vedoucí do předsíně jsem vybavil amatérskou petlicí ze silného drátu. Jarmila i já jsme nevesele hleděli na schody vedoucí do vyšších pater. Na jednotlivých schodech zůstaly v prachu naše šlápoty z předešlého dne.
Ivanka usnula téměř okamžitě. Za okénky matověla obloha. Z chatrného spánku nás probudil neznámý šramot. Jarmila se dotkla mé ruky. Za okénkem proti obloze se mihl na okamžik stín. Vzápětí přejel stěnu za námi paprsek baterky. Nastalo ticho.
„Nechoď ven,“ šeptala Jarmila, „třeba to je pohraniční stráž.“
Po nějakém čase jsme znovu usnuli. Nevím za jak dlouho, ale znovu jsme procitli. Nebylo pochyb, někde nad námi zavrzala drátěnka .
„Jakoby se někdo převracel na posteli,“ šeptala má žena. Držela mne za ruku. Za několik minut se ozval ten samý zvuk. „Tatínku, tam nahoře někdo je,“ ozvala se ustrašeně Ivanka.
„Nechoď tam!“ sevřela mou ruku žena. „Až ráno.“
Dlouho bylo ticho a my jsme se začali trochu stydět za svůj strach. „Třeba to byl průvan,“ uklidňoval jsem ženu a dceru, ale do rána jsem již neusnul.

Ráno jsem opatrně otevřel dveře na chodbičku, Jarmila mi svítila baterkou. Se sekerou, kterou jsem si vzal ze sklepa, jsme prohledávali patra nad námi. Měl jsem obavy. Sám chlap a s sebou ženu a třináctiletou dceru. Všechny dveře byly netknuté. Petlice měly zámky.
Venku začalo poprchávat. Téměř dušičkové počasí. Vzali jsme si pláštěnky a vyšli ven. Blázen stál před maringotkou a monotónně tloukl klackem do zábradlí.
„Jsem ráda, že jsme z toho baráku venku,“ řekla Ivanka. Dali jsme ji v duchu za pravdu. Už jsme přestali předstírat. Den pokaždé smazal nedůvěru a chvílemi se nám zdálo, že se nic nestalo. Několik kilometrů za kopcem jsme seděli v Jahodovém hostinci. Dali jsme si pohár, kávu a limonádu, měli jsme dobrý pocit, že sedíme mezi několika lidmi.
S blížící se boudou se nám vytrácela nálada. Pod okny jsme našli cihly.
„Někdo se díval dovnitř,“ ukazovala na zem Jarmila.
„Asi ten blázen,“ zasmála se Ivanka. Vzápětí smutně dodala: „A teď musíme dovnitř.“
Zamkli jsme hlavní dveře a důkladně jsem zastrčil hřebík do petlice v naší místnosti. Venku se rychle stmívalo. Z maringotky zářilo modré světlo. Blázen stál jako silueta a díval se k nám nahoru.
„Škoda, že tu nejsou rolety,“ zašeptala Jarmila. Uvědomil jsem si, že všichni šeptáme, jako bychom nebyli sami. Hráli jsme karty. Nikoho nás to nebavilo. Báli jsme se noci. Občas jsme se nechtěně podívali na strop. Jarmila odložila karty a ukázala na sekeru, kterou jsem opřel u své postele.
„Když jsi ji bral ze sklepa, byla opřená o ten špalek.“ Přikývl jsem. „Ale když jsme byli poprvně ve sklepě, byla zaseknutá ve špalku!“
Zamrazilo mne ve skráních a zrychlil se mi dech. Měla pravdu. „Možná, že vypadla,“ zašeptal jsem, ale nevěřil jsem tomu.
Spali jsme celou noc.

Druhý den jsme se courali po okolních cestách.
„Po téhle cestičce někdo asi chodí,“ ukazovala Jarmila na zem, kde se mezi mechem a kameny vinula cestička.
Náš strach se ale po klidné noci trochu vytrácel. Večer se ochladilo, déšť ustal a měsíc se předčasně objevil nad polskou hranicí.
Jarmila v šeru chodby zakopla a upustila pláštěnku. Když ji zvedala, oba jsme se zadívali na schodiště. Zastrčil jsem petlici. Do místnosti se vloudil opět ten vlezlý pocit strachu.
Když dcera usnula, zašeptal jsem ženě:
„Ty sis toho také všimla, že ano?“ Přikývla. Schodiště, kde ještě včera byly naše stopy v prachu, bylo čisté.
Po půlnoci znovu bliklo venku světlo baterky. Bylo tak nepatrné, že jsme chtěli věřit, že je to měsíční paprsek. Venku se přihlásil vítr. Jarmila se nadzvedla na posteli a pohlédla do okénka.
„Blázen ještě svítí,“ zašeptala. Po chvíli spánku se ozval zvuk převracejícího se těla a zavrzání drátěnky. Zvuk se opakoval několikrát. Potom jsem měl pocit, že někdo jde ze schodů. Hleděli jsme na dveře. Paprsek měsíce se opíral neznatelným jasem o petlici.
Jarmila mi stiskla ruku. Měla ji studenou jako led. Viděli jsme, že se háček petlice lehce nadzvedává. Jarmila rychle posvítila baterkou ke dveřím. Petlice se vrátila zpět. Začali jsme se nápadně bavit a křečovitě smát. Ivanka se probudila. Tušila, že se něco děje. Světlo jsme se báli rozsvítit, aby nebylo zvenku vidět do místnosti. Bavili jsme se nahlas až do rána. Dodnes nevíme o čem.
Svítání nás osvobodilo. Dveře do sklepa byly otevřené. Už jsme nevěděli, jestli je otevřel vítr nebo někdo. Přestal jsem si hrát na hrdinu.
„Odjedeme domů,“ šeptal jsem.
Naházeli jsme rychle všechno do auta.
„Nechal jsi tam foťák,“ vzpomněla si Jarmila. Poznala, že se do domu nerad vracím. Bylo odemčeno. Dal bych za to krk, že jsem zamkl.
Vzhůru k nám stoupal blázen. Motal se jako opilý. V té chvíli se objevili na cestičce z lesa tři turisté s oranžovými batohy.
Ptali se Jarmily, kde je Jahodová hospoda. Využil jsem okamžiku a rychle vstoupil do domu. Foťák ležel na okně vedle postele. Sekera zmizela. S mrazením v zádech jsem vyběhl z domu. Dal jsem se do hovoru s turisty. Blázen se zastavil dvacet metrů pod námi a byl zjevně nervózní. Věděl jsem, že Jarmila zdržela turisty schválně.
„Dobře, že jste spali nahoře pod střechou,“ ukazoval ten neoholený směrem vzhůru, „tam je to prohřátý od slunce.“
Podívali jsme se nahoru. Okénko nejvýše bylo zapoceno výdechy.
Nastartoval jsem a rychle jsme odjížděli. Teprve po několika desítkách metrů, když jsme měli za sebou maringotku s bláznem, jsem se zeptal Jarmily:
„Ty jsi dala tu sekeru zpátky do sklepa?“
Překvapeně řekla: „Ani jsem se jí nedotkla.“
„Já také ne,“ ozvala se Ivanka.
„Nebyla u postele,“ zašeptal jsem. Po necelém kilometru se mi roztřásla přední kola. Musel jsem je dotáhnout. Byly uvolněné matky. Nahoře na kopci nás zastavila hlídka pohraniční stráže. Ptali se, jestli jsme se nesetkali se třemi turisty s oranžovými batohy.
V Poděbradech jsme odevzdali klíč od „Boudy“ našim přátelům. Našemu vyprávění nikdo nevěřil. Po příjezdu do Kladna jsem chtěl vyvolat film z Flexarety. V aparátu nebyl a v naší tašce také ne.
Ještě za několik dnů jsme se přistihli, že doma šeptáme.

Pokračování příště...


Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 01. 2010.