Sloupky Jiřího Menzela (13)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Půvab historky není v její pravdivosti, ale v tom, že je vyprávěna.

Život tropí hlouposti, ale ještě víc hloupostí dělají lidé. Nebyl jsem u toho, slyšel jsem tu historku z druhé ruky, ale je rozkošná, posuďte sami.
Představte si mladého muže, pravděpodobně začínajícího podnikatele, který ve svém pochopitelném denním shonu nemá ani čas se pořádně naobědvat. Zaskočí si tedy kolem poledne do bufetu na zhltnutí jednoho párku „na stojáka“, jak se říká. Přinese si párek ke svému stolku, položí si vedle talíře svůj podnikatelský kufírek a zjistí, že si zapomněl k párku přinést příbor. I vrátí se pro něj a když se pak otočí ke svému talíři, vidí, jak už se do jeho párku pustil jiný spoluobčan poněkud temnějšího zabarvení pleti.
Náš muž je unavený celodenním shonem, není ještě tak starý aby neměl smysl pro recesi a tak se vrátí ke svému párku a pustí se do něj s druhé strany. Muž naproti nijak nereaguje, a oba si v pořádku snědí svou půlku párku. Snědý muž je hotov dřív a beze slova opouští bufet. V tu chvíli zjistí náš chlapík, že na stolku chybí jeho podnikatelský kufírek s penězi, s dokumenty s adresami pravděpodobně i s mobilním telefonem. Vyběhne rychle za svým spolustolovníkem a tu najednou...
Nečekejte teď popis honičky za zlodějem a nebuďte zvědaví zda byl pachatel dopaden. Život tropí hlouposti, jak jsem se zmiňoval na začátku a mnozí z nás se neumějí pokaždé udržet na výši situace.
...a tu najednou, když se náš podnikatel otočí k východu za mužem snědé pleti a rozeběhne se za ním, narazí na jiný bufetový stůl - a na něm uvidí svůj vlastní párek, jak čeká trpělivě na svého jedlíka a vedle talíře leží pokojně podnikatelský kufřík se vším svým cenným obsahem.

Tak nevím…

Nestalo se to mně a kdo ví, zda se to vůbec stalo. Ostatně, jak říká Vladislav Vančura, půvab historky není v její pravdivosti, ale v tom, že je vyprávěna.
Dnes už nevidíme na hřišti hrát Němce s Angličany,
nebo Čechy proti Rakušanům, ale Adidas proti Adidas.


Proběhla olympiáda. Bylo už těm olympijským slavnostem sto let, a to je příležitost porovnat si, jak se ta olympiáda a vůbec všechno kolem nás za těch sto let proměnilo. Jak se i těch nejlepších myšlenek může zmocnit kšeft.
Olympijské hry vznikly kdysi z ušlechtilých ideálů našich dědečků, pradědečků a prapradědečků. Co by asi říkal těm dnešním gladiátorským hrám nebohý baron Coubertin se svým bohužel dávno zapomenutým heslem: „Není důležité zvítězit, důležité je zúčastnit se.“ Nebo náš dobrý pan Tyrš se svým „Ni zisk, ni slávu“. Jak to zní dneska legračně! Jak je nám už vzdálen, ten jejich zaprášený entusiasmus!
Na počátku olympijských her byl každý účasten vlastně jenom sám za sebe. Potom se sport stal prostředkem státní propagace. Pro Hitlera, stejně jako pro Brežněva, nebo Honeckera, neblahé paměti.
Ještě před nedávnem nesměl na olympiádu neamatér. Ale svět se mění, sport už není ušlechtilým zápolením, ale zato je účinným prostředkem reklamy.
A tak nevidíme na hřišti hrát proti sobě Němce s Angličany, nebo Čechy proti Rakousku, ale Adidas proti Adidas. Dnešní gladiátoři, tenisté, basketbalisté nebo závodníci za volanty, všichni jsou olepení jako šašci od shora až dolů všelijakými logy, jmény, křiklavými nápisy, jako ti nezaměstnaní, kteří za první republiky za pár šupů chodili po živých třídách s reklamními tabulemi.
Jde to tak daleko, že slavný cyklista na Tour de France byl nešťastný ze žlutého trikotu, protože nemohl na něm vozit žádné reklamy. Už tedy neplatí ta staré sokolské: „rychleji, výše, silněji“, ale to dnešní pragmatické: „za kolik, za kolik, za kolik.“

Tak nevím…

Chybí nám jen chvilka do okamžiku, kdy na obrazovce bude možno vidět slavného fotbalistu, který bude mít na trenýrkách reklamu na dámské vložky.
Fair play je ale něco, co je pro gentlemana samozřejmé,
a gentlemanem by asi každý sportovec měl být
.

Dočetl jsem se v novinách, že jakýsi fotbalista v Bulharsku, či někde, dostane cenu Fair play za to, že se v důležitém utkání nedopustil faulu.
Fair play je ale něco, co je pro gentlemana samozřejmé a gentlemanem by asi každý sportovec měl být. Nějak se mi nezdá normální, že faul je ve sportu samozřejmý prostředek v cestě za vítězstvím.
Potkáte-li někdy někoho, kdo upadl a potřebuje vaší pomoc, samozřejmě mu pomůžete. Když to ale uděláte jako sportovec během závodu, třeba je to jen okresní přebor, tak o vás hned píšou v novinách a za nějaký čas si jedete do Paříže pro medaili Fair play.
Vzpomínám, kdy jsem naposledy viděl na nějakém tenisovém zápase to, co bylo možno vidět ještě před lety: Když se totiž rozhodčí dopustil omylu, hráč, který měl z omylu prospěch a věděl přitom, že jde o omyl, zcela samozřejmě příští fiftýn schválně zahodil, aby tu nespravedlnost napravil. Pamatuji se, že potom byl vždy po zásluze odměněn potleskem.
Nepamatuji se, že bych něco podobného viděl dnes, při přenosech Davis cupu nebo významného turnaje. A to třeba i u hráče, který už jasně vede a který by měl stejně výhru v kapse.
Vyhrát! Vyhrát, za každou cenu, i za cenu faulů, i za cenu nedůstojných předstírání, bolestivých šklebů, hodných japonského divadla, za cenu zahazování míčů, a to ani nemluvím o dopingu, uplácení a jiných nemravnostech, které jsou hodně vzdáleny původním ideálům naivního barona Coubertina. Ve vrcholovém sportu už nejde o přátelské zápolení, o radost ze hry, jde o body, o počty medailí, o žebříčky a samozřejmě o peníze.

Tak nevím…

Říkalo se, že sport zoceluje charakter a vychovává k rytířskosti. Popovídejte si o tom s nějakým vrcholovým sportovcem!  

Pokračování příště

   další sloupky

 OHLASY NA ČLÁNEK

Půvab historky není…
Milý pane Menzele, tato historka je vskutku rozkošná; mě pobavila dvojnásob, neboť mně se skutečně přihodila. Někdy kolem roku 1979 jsem byl ještě mlád a dálkově jsem studoval a dojížděl do Brna na konsultace. S kolegy jsme vyběhli na oběd do chvalně známého, dnes již snad neexistujícího, bufet Petrov na hlavní Masarykově třídě (tehdy ovšem Třídě Vítězství). Nechal jsem si naložit na tác vepřo-knedlo-zelo, odnesl ke stolu a vzpomněl si na pivo. Po několika minutách jsem přišel ke svému stolu a zjistil, že mou dobrotu konzumuje „oranžová vesta“ – dáma neurčitého věku, jejímž pracovním nástrojem bylo koště. Sedl jsem si tedy proti ní, popřál dobré chuti a upíjel ze svého piva. Baba nereagovala, načež jsem poněkud přitvrdil – a ten výlev, jenž následoval, byl excelentní, navíc podaný krásným brněnským „hantecem“. Pak se ozval hurónský smích o dva stoly dál, kam se usadili mí kamarádi, kteří přenesli i tác s mým jídlem, o čemž jsem ovšem neměl ani potuchy. Nezbylo, než zamumlat nějakou omluvu a, rudý až na zadku, si přesednout ke svému blafu.
Přeji Vám hezký den.
Aleš Šůstek, 4.5.2007

Foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 05. 2007.