Sloupky Jiřího Menzela (17)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
Jsou u nás lidé posedlí myšlenkou bojovnosti. |
Buď jak buď, není příjemné, když se zčista jasna dočtete, že člověk, kterého si nad jiné vážíte, se o vaší práci vyjádří, že ... to byl průser. Marně si člověk říká, že by měl neustále bojovat se svou ješitností. Pořád překvapuje sám sebe tím, jak si na sobě a na své práci zakládá a jak umí být na sebe a svou pověst citlivý, ba přecitlivělý. Pořád mě udivuje, jak silně zabolí i ten nejmenší škrábaneček na duši. Stalo se mi toto: Během dnů prázdnin jsem si na chvilku otevřel malinkou knížku, složenou z Voskovcových dopisů, které psal svým kamarádům a známým v časech své druhé emigrace. Je v ní spousta humoru, vynalézavé češtiny, zajímavých postřehů i drbů - je to moc milá a hezká knížečka. Leč dostal jsem tady, uprostřed příjemného čtení, ránu do palice. Otočím stránku, zahlédnu své jméno a čtu Voskovcův dopis Janu Werichovi, kde píše mimo jiné i o newyorském filmovém festivalu v roce šedesát osm toto: Menzelovo „Rozmarné léto“ byl průser. Já to neviděl, an večer hraju, ale Chris říkala, že to byla otrava a pretenciózní a množství jiných souhlasí, i kritici...a dále chválí Formanovo „Hoří má panenko“... Pro ješitu, jako jsem já, mi hlavně ta chvála Formana udělala pořádné bodnutí u srdce. Vzpomínám si, že tenkrát „Rozmarné léto“, po úspěchu „Vlaků“, Američany zklamalo. Pamatuju si taky na svůj rozhovor s Jiřím Voskovcem z jara téhož roku, kdy mi má živoucí legenda, Bůh z pro mne nedostupného Olympu, vychválil do nebe mé „Ostře sledované vlaky“, a pak se mne zeptal na můj příští film. Řekl jsem mu, že to je „Rozmarné léto“ a můj pánbůh Voskovec protáhl obličej a ucedil: „Vančura - ten estéééét“. Neměli se s panem Vančurou V&W nějak rádi. Buď jak buď, není příjemné, když se zčista jasna dočtete, že člověk, kterého si nad jiné vážíte, se o vaší práci vyjádří, že... to byl průser. Tak nevím… Že „Rozmarné léto“ je průser, jsem do té doby nikdy nezaslechl, ale nějak jsem to celých těch třicet let tušil. |
Nikdy nepochopím, co vlastně dokáže člověka přinutit, aby tu mocnou přitažlivost postele překonal. Uplynulé léto nestálo za nic a což teprve podzim. Ráno otevřete oči, pohlédnete z okna a cítíte v sobě tendenci o síle jedné tankové divize, která vás nutí, abyste oči zase zavřeli, otočili se na druhý bok a s pomyšlením, že vám všichni můžou vlézt na záda, se opět ponořili do sladkého spánku. Nikdy nepochopím, co vlastně dokáže člověka přinutit, aby tu mocnou přitažlivost postele překonal. Jistě - existují lidé pilní, někteří si dokonce po ránu zacvičí, jsou také síly vnější, jako jsou třeba děti nebo pejsek, kteří vám z postele pomůžou, co ale nutí v takovém kalném podzimním ránu normálního člověka, jako jsem já, aby vystrčil z postele nohu, pak tu další a nakonec sebe celého? Určitě jsou na světě, a dost možná i u nás, odborné ústavy, které to studují a někdy snad vydají světu zprávu o existenci neznámé dosud síly, která dokáže normálního člověka přimět k ranní aktivitě. Pro mne je představa člověka, který s radostným jucháním vyskakuje ze svého pelíšku do nového dne a dává se s chutí do ranní rozcvičky stejně neskutečná, jako představa pohádkového skřítka nebo zeleného marťánka. Když moje maličkost má obě nohy venku z postele a sny unavený mozek se snaží probrat k vědomí, je to pro mne ten nejnebezpečnější okamžik dne. Postupně si začínám uvědomovat svoji existenci a v mozkových závitech se pomalu rozebíhá vědomí o tom, co mne očekává v nejbližších hodinách. A hlavně se mi v hlavě vynořuje hrozivý vykřičník o tom, jaký by to byl malér a jaké by byly nežádoucí konsekvence z toho, kdybych teď zády a hlavou padl zpátky do vyhřátých lůžkovin a ponechal běh tohoto světa na starost všem ostatním. A s tou hrůzou z následků začínám svůj pracovní den. Nejsem nijak výjimečný a dovedu si představit, že stejně jako já, se s podobnými pocity dívají v podzimním ránu z okna i tisíce ostatních lidí. A přece národní hospodářství funguje, den co den se stroje roztáčejí, lidé pracují a ministři zasedají. Není to zázrak? Tak nevím… Jako děti jsme měli takové zaříkadlo - citát z Čochtanovy kouzelnické příručky, jak ho říkal pan Werich: Nechce vstávat, nechce vstávat - viz tlustej, blbej. Pokračování příště |
další sloupky |
OHLASY NA ČLÁNEK |
Mily pane Menzele, |
Foto © Milan Richtermoc
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 07. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Ivan Kraus | |
Ladislav Gerendáš | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Jiří Suchý | |
Milan Markovič | |
Miloslav Švandrlík | |
Ivo Šmoldas |