Sloupky Jiřího Menzela (17)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Jsou u nás lidé posedlí myšlenkou bojovnosti.
Nevěří, že na lidi působí pokojné slovo více, než podrážděný apel.
Pletou si literaturu a umění se zápasnickým kolbištěm stejně tak,
jako kdysi bolševičtí hecíři.

Stěhoval jsem se se svými knížkami a to byl horor. Jsem takový knižní sysel. Hromadím a schraňuji každý kousek potištěného papíru. A po tolika letech, co jsem na světě, se mi toho nahromadilo na metráky. Teď proklínám svoji hamižnost a urovnávám své knižní a brožurkové poklady do nových regálů. Je to práce pro vraha. Nejen tím, že to je práce fyzicky namáhavá a nekonečná. Je to i práce ustavičně přerušovaná a zdržovaná archeologickými objevy.
Při tom přebírání a usazování mých tištěných pokladů se mi občas dostane do ruky kniha, na jejiž existenci jsem už dávno zapomněl, a ze které na mne zavane duch dávných časů. Například se mi ocitla v ruce kdysi historická brožura Ladislava Štolla: „Třicet let bojů za socialistickou literaturu“. Nedalo mi to a na chvilku jsem ji otevřel. Takové čtení rychle zbaví člověka nostalgie.
Z jiné podobné brožurky jsem se dočetl O Karlu Čapkovi, že „...zatím co v Etiopii umírají nevinní lidé a v Čechách se nezaměstnaní marně domáhají svých práv, vinohradský pan Čapek se rýpá ve své zahrádce a píše své laskavé črty o nicotných problémech malého měšťáka.“ - Nějaký bolševický teoretik vyčítal Karlu Čapkovi nedostatek bojovnosti. A zaznělo mi to nějak povědomě.
Napadlo mne: Pořád jsou ještě u nás lidé posedlí myšlenkou bojovnosti. Nevěří, že na lidi působí pokojné slovo více, než podrážděný apel. Pletou si literaturu a umění se zápasnickým kolbištěm stejně tak, jako kdysi bolševičtí hecíři. Žádají tvrdé slovo o tvrdé realitě. Myslí si, že se svět vylepší neustálým poukazováním na jeho špatnosti. Normální člověk ale o svých strastech dobře ví a denním stykem s nepořádky kolem si je dobře uvědomuje. Je otázka, zda ho ono připomínání nedostatků okolního světa mobilizuje, či naopak deptá.

Tak nevím…

Snad ani není nutné zobrazovat náš okolní svět takový, jaký je, se všemi svými trápeními a bolestmi. Je možná užitečnější a příkladnější ukazovat svět takový jaký by být mohl.

Buď jak buď, není příjemné, když se zčista jasna dočtete,
že člověk, kterého si nad jiné vážíte, se o vaší práci vyjádří, že ... to byl průser.


Marně si člověk říká, že by měl neustále bojovat se svou ješitností. Pořád překvapuje sám sebe tím, jak si na sobě a na své práci zakládá a jak umí být na sebe a svou pověst citlivý, ba přecitlivělý. Pořád mě udivuje, jak silně zabolí i ten nejmenší škrábaneček na duši.
Stalo se mi toto:
Během dnů prázdnin jsem si na chvilku otevřel malinkou knížku, složenou z Voskovcových dopisů, které psal svým kamarádům a známým v časech své druhé emigrace. Je v ní spousta humoru, vynalézavé češtiny, zajímavých postřehů i drbů - je to moc milá a hezká knížečka. Leč dostal jsem tady, uprostřed příjemného čtení, ránu do palice. Otočím stránku, zahlédnu své jméno a čtu Voskovcův dopis Janu Werichovi, kde píše mimo jiné i o newyorském filmovém festivalu v roce šedesát osm toto:
Menzelovo „Rozmarné léto“ byl průser. Já to neviděl, an večer hraju, ale Chris říkala, že to byla otrava a pretenciózní a množství jiných souhlasí, i kritici...a dále chválí Formanovo „Hoří má panenko“... 
Pro ješitu, jako jsem já, mi hlavně ta chvála Formana udělala pořádné bodnutí u srdce.
Vzpomínám si, že tenkrát „Rozmarné léto“, po úspěchu „Vlaků“, Američany zklamalo. Pamatuju si taky na svůj rozhovor s Jiřím Voskovcem z jara téhož roku, kdy mi má živoucí legenda, Bůh z pro mne nedostupného Olympu, vychválil do nebe mé „Ostře sledované vlaky“, a pak se mne zeptal na můj příští film. Řekl jsem mu, že to je „Rozmarné léto“ a můj pánbůh Voskovec protáhl obličej a ucedil: „Vančura - ten estéééét“. Neměli se s panem Vančurou V&W nějak rádi.
Buď jak buď, není příjemné, když se zčista jasna dočtete, že člověk, kterého si nad jiné vážíte, se o vaší práci vyjádří, že... to byl průser.

Tak nevím…

Že „Rozmarné léto“ je průser, jsem do té doby nikdy nezaslechl, ale nějak jsem to celých těch třicet let tušil.
Nikdy nepochopím, co vlastně dokáže člověka přinutit,
aby tu mocnou přitažlivost postele překonal.


Uplynulé léto nestálo za nic a což teprve podzim. Ráno otevřete oči, pohlédnete z okna a cítíte v sobě tendenci o síle jedné tankové divize, která vás nutí, abyste oči zase zavřeli, otočili se na druhý bok a s pomyšlením, že vám všichni můžou vlézt na záda, se opět ponořili do sladkého spánku.
Nikdy nepochopím, co vlastně dokáže člověka přinutit, aby tu mocnou přitažlivost postele překonal.
Jistě - existují lidé pilní, někteří si dokonce po ránu zacvičí, jsou také síly vnější, jako jsou třeba děti nebo pejsek, kteří vám z postele pomůžou, co ale nutí v takovém kalném podzimním ránu normálního člověka, jako jsem já, aby vystrčil z postele nohu, pak tu další a nakonec sebe celého?
Určitě jsou na světě, a dost možná i u nás, odborné ústavy, které to studují a někdy snad vydají světu zprávu o existenci neznámé dosud síly, která dokáže normálního člověka přimět k ranní aktivitě. Pro mne je představa člověka, který s radostným jucháním vyskakuje ze svého pelíšku do nového dne a dává se s chutí do ranní rozcvičky  stejně neskutečná, jako představa pohádkového skřítka nebo zeleného marťánka.
Když moje maličkost má obě nohy venku z postele a sny unavený mozek se snaží probrat k vědomí, je to pro mne ten nejnebezpečnější okamžik dne. Postupně si začínám uvědomovat svoji existenci a v mozkových závitech se pomalu rozebíhá vědomí o tom, co mne očekává v nejbližších hodinách. A hlavně se mi v hlavě vynořuje hrozivý vykřičník o tom, jaký by to byl malér a jaké by byly nežádoucí konsekvence z toho, kdybych teď zády a hlavou padl zpátky do vyhřátých lůžkovin a ponechal běh tohoto světa na starost všem ostatním. A s tou hrůzou z následků začínám svůj pracovní den.
Nejsem nijak výjimečný a dovedu si představit, že stejně jako já, se s podobnými pocity dívají v podzimním ránu z okna i tisíce ostatních lidí. A přece národní hospodářství funguje, den co den se stroje roztáčejí, lidé pracují a ministři zasedají. Není to zázrak?

Tak nevím…

Jako děti jsme měli takové zaříkadlo - citát z Čochtanovy kouzelnické příručky, jak ho říkal pan Werich:
Nechce vstávat, nechce vstávat - viz tlustej, blbej.

Pokračování příště
další sloupky

 OHLASY NA ČLÁNEK

Mily pane Menzele,
pan Vancura mohl byt "esteeet", ale to neubira na faktu, ze pro me neni Vase "Rozmarne leto" pruser, nybrz jeden z nejrozkosnejsich filmu, ktere jsem videl. A musim Vam bez zardeni rict, ze vzdycky, kdyz mam zakabonenou naladu, venku leje, v Iraku se vrazdi a clovekovi je ze vseho soufl, udelam si doma pohodli a udelam co? Pustim si vase 'pruserove" Rozmarne leto. A vychutnavam Vami mistrne naladenou atmosferu a famozni herecke vykony, zrovna tak jako Vancurovu archaickou cestinu. Vas film mi pokazde naladi dobrou naladu a necha alespon na moment zapomenout na chmurny zivot kolem nas. A tak Vam vrele dekuji, ze jste nejenom me, ale jiste tisice dalsich divaku obohatil Vasim tvurcim zpracovanim Vancury. O "Ostre sledovanych vlacich" se nezminuji. Ty jsou podle meho usudku perlou ceske kinematografie.
Na zaver musim take rici, ze Vase moudre prispevky do Pozitivek jsou mojim nejmilejsim ctenim.
Tak jsem Vam ted temer vyznal lasku, ale pro me jste byl a navzdycky budete umelcem moji generace, ktereho si velice vazim.
S pratelskym pozdravem,
Ivan Kolarik, Melbourne, Australie, 7.7.2007 

Foto © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 07. 2007.