Sloupky Jiřího Menzela (12)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Mezi nám jsou i chytráci, kteří rychle pochopili jak se snadno dá na demokratické toleranci parazitovat.

To byl ve starém Řecku takový gauner, nebo spíš jen takový hajzlík. Jmenoval se Hérostratos. Lotr, který se chtěl proslavit, ale nic pořádně neuměl, tak pro svou slávu zapálil Artemidin chrám. Povedlo se mu to, jeho jméno zůstalo zachováno dodnes. Stalo se synonymem pro slávychtivé darebáky.
Dětičky si hrají na písku, staví si bábovičky, jiný chlapeček přiběhne a bábovičky jim rozkope. Není snad zlý. Chce jen, aby si ho ostatní všimli. Jako kdysi Hérostratos. Někteří malí hajzlíci z toho vyrostou, stanou se z nich slušní lidé, jiným to zůstane. A ti pak jsou ochotni pro svou publicitu udělat cokoli. Třeba se chovat neslušně všude tam, kde jsou televizní kamery.
Takových malých Hérostratů je dnes plná fůra. Mediální doba přeje skandalistům, lidem, kteří se nebojí ostudy. Pro zaplnění stránek novin, bulvárních i slušných, obrazovky komerční i nekomerční, se dneska hodí cokoli.
A tak mají tito paskřivci mnoho příležitostí býti slavnější. Je to jednoduché. Stačí trochu rámusu, trochu ostudy, třeba pomalovat nahatou slečnu, nebo se poprat s policajty, či si dát náušnici do nosu, k tomu suverénně předstírat neotřesitelnou sebejistotu a hned jsou těch malých Hérostrátů plné noviny a obrazovky.
Mezi jednoduššími občany to potom stačí k popularitě, která určitým cvokům dokonce pomůže i k parlamentním křeslům, nebo k umělecké kariéře.
Dnešní, televizí a jinými médii ovládaný svět, zkrátka přeje exhibicionistům a bláznům. Jsme v demokracii, každý má právo dělat a říkat co chce, a mezi nám jsou bohužel chytráci, kteří rychle pochopili, jak se snadno dá na té demokratické toleranci parazitovat.

Tak nevím…

Bývaly doby, kdy o jistých věcech, o jistých činech nebylo slušné mluvit. Ve slušné společnosti a v poctivých novinách se opovrženíhodné věci a skandální činy ignorovaly. Bylo by rozumné a mnohým těm hajzlíkům by prospělo, kdybychom si jich jednoduše nevšímali. 

„Divák to chce, má na to právo, a my mu to musíme poskytnout.“

Říká se, že televize změnila a mění náš způsob myšlení, podobně jako změnil a obohatil lidské myšlení vynález knihtisku. Změnila určitě, jestli obohatila, s tím si nejsem jist.
Jsou jedinci, kteří se vlivu televize brání, a nechtějí mít to mrkavé okýnko doma, ale jejich okolí jim nedovolí úplně se od té informační povodně izolovat.
Ta oblbující bedna zkrátka mění náš život a naše myšlení. Zdá se mi trochu paradoxní používat termín „myšlení“ a uvažovat při tom o množině televizních konsumentů, většině diváků, kteří zírají do bedny na tu obrovskou záplavu hudebních klipů, stupidních soutěží, filmových rvaček a přestřelek, válečných výbuchů, atraktivních manekýn, fotbalových branek a podobně. Všechno to probíhá rychle, od všeho kousek a vždycky jenom na chvilku, aby nebyl čas se zamyslet nad tím, na co se to vlastně koukáme.
Televize, více než způsob myšlení, změnila náš způsob vnímání. O myšlení před obrazovkou se většinou nedá mluvit. Zkušeným divákem už neotřese nic. Všechno jde jedním okem dovnitř a druhým zase ven. Televize z nás dělá pomalu a jistě stádo otrlých čumilů.
Ale jak říkal ředitel jedné z komerčních stanic: „Divák to chce, má na to právo, a my mu to musíme poskytnout.“

Tak nevím…

Byly doby, kdy jsem věřil, že povinnost každého redaktora, spisovatele, divadelníka, filmaře a vůbec každého kdo lidem předkládá duchovní pokrm, by měla být povinná snaha být vždy o malý krůček náročnější, než jeho čtenář, nebo divák. Že v tom je záruka pokroku. Tvůrce nemusí být o velký kus napřed, tak, že za ním nikdo nedohlédne a nemůže mu rozumět. Stačí o malý, srozumitelný, pro každého přijatelný kousek většího nároku na rozum a na vkus. Ale to byl ode mne patrně jen hloupý idealismus. Lidský rozum je na zákony trhu bohužel slabý. 

Kolem nás nejsou žádní „Mirkové Dušínové“ a s různými „Bratrstvy kočičí pracky“, navzdory ideálům z mládí, jsme se už stačili zaplést.

Kdo měl to štěstí a strávil kousek svého dětství mezi skauty jako já, tak si možná pamatuje na to zaklínadlo, na ten kouzelný termín, nabádající k neokázalé ušlechtilosti, na ta dvě slůvka: „Dobrý skutek“. Večer co večer jsem se měl ujistit, zda jsem se dobrého skutku v uplynulém dnu dopustil.
Jsme dospělí, nebo si to aspoň o sobě myslíme, a večer co večer uléháme s rekapitulací malérů, úkolů, někdy i možná drobných radostí z uplynulého dne, a patrně si už nevzpomeneme na dobu, kdy nás, ještě nezralé, předpubertální dorostence strašila před usnutím otázka: Nezapomněl jsem dneska učinit dobrý skutek?
Pod dobrým vlivem časopisů pro mládež, pana Foglara a mnoha skautských vedoucích jsme byli vedeni k tomu, abychom pomáhali stařenkám s těžkým nákupem, převáděli slepce přes křižovatku, ujali se zaběhlého pejska, s chudým spolužákem se rozdělili o svačinu a podobně. Mirek Dušín nám byl vzorem a Bratrstvo kočičí pracky bylo hodné opovržení.
Jak jednoduchý a přehledný byl pro nás svět, do kterého jsme se chystali vstoupit. Uplynulo pár let plných zmatků spojených s problémy dospívání, dostudování, důstojného zařazení mezi ostatní dospěláky, a ta představa světa rozděleného jednoduchou čarou na dobré a zlé, na hrdiny a zloduchy, se někam vytratila. Kolem nás nejsou žádní „Mirkové Dušínové“ a s různými „Bratrstvy kočičí pracky“, navzdory ideálům z mládí, jsme se už většinou stačili zaplést.
Dobré skutky nicméně existují, ale nezahrnoval bych do nich ty, které jsou páchány pro vlastní uspokojení nebo pro vlastní slávu. Skutečný dobrý skutek má být taky anonymní. Jestliže se člověk dobrého skutku dopustí nevědomky, čím méně si to uvědomuje a čím víc je to pro něj samozřejmější, tím lépe. Dobrý skutek má být pro zralého muže spontánní jako dýchání. Komická je představa dospělého člověka, který usíná s myšlenkou: „To jsem byl dneska zase ušlechtilý“.

Tak nevím…

Méně komická, zato odpornější je existence lidí, kteří páchají nevědomky, spontánně skutky špatné. Lidská inteligence vyspěla natolik, že si každý průměrně chytrý darebák umí svou špatnost zdůvodnit a ospravedlnit. Slovo „svědomí“, stejně jako slovo „lítost“ či „pokání“, jsou totiž dneska, v našem veskrze prakticky uvažujícím světě, slova velmi málo frekventovaná. 

Pokračování příště

   další sloupky

Foto z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 04. 2007.