XII. část seriálu
Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy. O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu ONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař. Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin! Elena Jaroševská vedoucí ruské redakce Radio Praha |
23.
Dobrý den všem! Dnes se opět vracím k přátelství dvou velkých umělců – Arkadije Rajkina a Jana Wericha. Nevracím se k nim ani poprvé, ani naposled. Důvod je velmi prostý: Je jím jejich přátelství, které trvalo téměř čtvrt století. Šlo o přátelství, o kterém se nemluvilo, přátelství, kterého se nedotkly žádné politické události, přátelství, které se projevilo na veřejnosti ojediněle, jen když to bylo smysluplné. Ještě za působení Jana Wericha v divadle ABC v Praze se rozhodlo, že zde bude uvedena Rajkinova satirická hudební komedie Tři pomeranče. Werich s Rajkinem z ní společně načetli úryvky v Československém rozhlase. Režie, úpravy a některých nových textů písní se pak ujal Miroslav Horníček, kterého Werich s Rajkinem seznámil a který se rovněž stal Rajkinovým blízkým přítelem. (Navíc pak Horníček sám vytvořil v této komedii tři hlavní postavy – Mága Célio, Ředitele divadla a akademika Pantaloneho.) V sedmdesátých létech pak stihl Rajkin svou přítomností podpořit v Praze poslední Werichovo veřejné vystoupení. O tom už jsem zde ale před časem také mluvil. Ovšem nedávno se mi přihodilo něco téměř neuvěřitelného: Až z Austrálie mi pošta přinesla od přítele, čechoaustralana, muzikologa Johna Peara žijícího v australské Manille, pozoruhodnou nahrávku, která je uložena v jeho bohatém archivu. John Pear je totiž velkým obdivovatelem a znalcem historie ruské populární, jazzové i rockové hudby, ale i ruských hudebních a zábavních divadel. Ta nahrávka je z roku 1965 a Arkadij Rajkin na ní přibližuje ruským posluchačům právě osobnost Jana Wericha.
Abyste si ji mohli poslechnout, budu dnes končit své vzpomínání předčasně. Chtěl bych jen na závěr dodat, že mě naplňuje velikou radostí krásný pocit, že hlasy těchto dvou našich velkých umělců jsou uložené v archivu až v daleké Austrálii. Skutečnost, že jsem nahrávku získal zrovna odtud, dokazuje jak je ten náš svět vlastně malý!
24.
Zdravím vás, vážení a milí! Myslím, že když dnes v Čechách napovím: červená bambule místo nosu a veliká černobíle kostkovaná kšiltovka – leckdo dopoví: klaun Oleg Popov. Z celé velké plejády vynikajících klaunů ruského cirkusu se kdysi v Československu proslavil vlastně jen jeden jediný - Leonid Jengibarov. Jména dalších vyšuměla z paměti. A proto je mi záhadou, že jméno Olega Popova zůstává u některých lidí u nás v povědomí, ačkoliv si nevzpomínám, že by někdy u nás tento klaun vystupoval. V sousedním Německu je dobře známý. Podnikl sem bezpočet zájezdů, prodávají se tam jeho figurky, sošky, masky. V dnes již zaniklé firmě ACHATIT SCHIRMER (jednom z největších podniků s dárkovými a uměleckými předměty v Německu), vytvářeli sošky „slunečného klauna“ Popova dva výtvarníci – Susanne Juretzek a Václav Židek. A právě díky Václavu Židkovi – mimochodem šéfredaktorovi internetových Pozitivních novin - se kterým jsem měl příležitost se před několika léty spřátelit, mám dnes ve své sbírce Popovovy sošky všechny! Mám je vystavené na skříni, spolu s dalšími soškami mých oblíbenců, a když z nich manželka stírá prach, nikdy si neodpustí poznámku, že bych tu svou lásku ke klaunům mohl také někdy projevit s prachovkou ruce.
S Olegem Popovem pro změnu v podobě plastové hračky pro děti jsem se pak setkal ve sbírce známého brněnského historika cirkusů a varieté Antonína Hančla. Od něj – pokud vím – putovala tato figurka s dalšími do Muzea loutek a cirkusu v Prachaticích. Olega Popova jsem pak také viděl ve Vídni. V Rakouském cirkusovém a klaunském muzeu v Karmelitgasse číslo 9 jej zase vystavují v podobě – mýdla! Zkrátka – Oleg Popov je ve světě nejslavnějším ruským klaunem; ve švýcarském Vevey byl kdysi na návštěvě u Charlese Chaplina, vystupoval snad ve všech evropských metropolích, akorát o tom, že by kdy vystupoval v Praze jsem se nikde nedočetl. Chtěl jsem si postesknout, že alespoň ve filmu kdybych ho viděl, tak jako Jurije Nikulina, s nímž u nás běžela v kinech filmů celá řada, ale zmýlil bych se. Právě jsem se dočetl na internetu, že Oleg Popov hrál v roce 1986 v jednom česko-ruském filmu režiséra Josefa Pinkavy „Cizím vstup povolen“. Ten se však nenatáčel v Praze, ale především v Moskvě a tak se nejspíš přihodilo, že unikl mé pozornosti. Když jsem tedy Olega Popova neviděl ani živého, ani filmového, tak jsem kdysi začal sbírat alespoň jeho gramofonové desky. Oleg Popov nazpíval řadu hezkých písniček. Jednu z těch, které se mi líbí nejvíc, vám na závěr téhle zvláštní vzpomínky zahraji. A pokud by snad někdo z vás měl možnost s Olegem Popovem mluvit, pozdravujte ho, prosím, a zeptejte se, zda by přece jen někdy nechtěl navštívit Prahu. Má tu své příznivce. Na slyšenou příště se těší váš Ondřej
|