Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (14)
Rubrika: Literatura – Zábava
| Měli jsme po noční a vycházeli jsme z fabriky. Franta jezdil se mnou, protože půlka auta byla jeho, ale začínali jsme se hádat. Mně vadilo, že když někam chtěl jet musel jsem všeho nechat a odvézt ho tam, protože neměl řidičák. Jemu vadilo, že jsem si do auta kdykoliv skočil a odjel, aniž bych mu něco řekl. Hájil jsem se tím, že se nemá cenu ptát, když vím, že stejně nikam nemůže, když nemá papíry. On tvrdil, že to je slušnost a že třeba mohl jet se mnou, když mu půlka auta patří. Asi měl pravdu. Já jsem se skutečně občas zapomněl zeptat, ale někdy jsem se neměl ptát koho, protože doma nebyl a když byl, tak už jsem zase doma nebyl já. Petr jezdil s Vladou, ale od té doby, co auto odřel, museli oba nastupovat přes řidičovu stranu. Klika u pasažérských dveří nefungovala. A dveře se nedaly otevřít. Už jsme chtěli odjet, když se přihnal uřícený Petr, že mu někdo ukradl auto. „Hovno ti ukradli,“ odpověděl Franta, „nepamatuješ si, kde jsi včera zaparkoval. Běž se podívat pořádně a my na tebe počkáme.“ To se někdy stávalo, že jsme si nepamatovali, kde jsme zaparkovali. Kolem fabriky bylo parkovacích míst málo a závod žádná parkoviště pro zaměstnance nevlastnil. Někdy jsem musel parkovat až půl kilometru od brány. Petr s Vladou tedy oběhli fabriku a když se vrátili, bylo vidět, že to je tentokrát na pováženou. Auto nikde. Jeli jsme na policii a oznámili krádež. Policajt u pultu si poznamenal poznávací značku, zkontroloval nějaký papír a zkoprnělému Petrovi oznámil, že společnost, od které měl na auto půjčku, mu jej zabavila, protože byl pozadu se splátkama. Vraceli jsme se tedy domů v jednom autě a Franta chtěl vědět, jak byl Petr se splátkama pozadu. Ten odtušil, že nemá ponětí. „Jak to, že nemáš ponětí?“ divil se Franta, „přece víš, kolik splátek jsi už zaplatil?“ „To vím, vole, úplně přesně, odtvětil Petr. „Žádnou, ale bylo mně divný, že si pro prachy nikdo nechodí, to jo, to mi divný bylo, vole...“ Auto odepsal, protože když mu úvěrová společnost oznámila na kolik ho přijde oprava odřené strany plus splátky, tak to vycházelo na sumu, za kterou si mohl koupit auta dvě. Kdyby na ně měl... Petr však něco mít musel. Něco, k čemu by se mohl upnout a tak hned druhý den přivedl domů psa. Bylo to pár týdnů staré štěně vlčáka a my jsme mu začali říkat Piňďa, než si Petr vymyslí nějaké pořádné jméno. Jenže toho nic nenapadalo, všechno se mu zdálo nedůstojné jeho nové hračky a tak nakonec psovi jméno Piňďa zůstalo. Zpočátku se Petr o psa staral, ale protože byl vždycky na štíru s penězma, jeho starání spočívalo v tom, že vybral ledničku a psa nakrmil naším jídlem. Večer nám pak dlouho vykládal, že to jídlo už bylo stejně staré a jen by nám to zasmrádlo ledničku. Nakonec to došlo tak daleko, že jsme v lednici nechávali pouze jídlo, které pes nežral. Džem, ovoce, zeleninu a tak. Pes rostl jako z vody a když tak o tom přemýšlím, tak jsem slovo „jako“ mohl klidně vynechat. Franta to někdy nevydržel, když na něj ta hladová psí tvář při večeři hleděla a nevědomky žvýkala s ním, a nakvašeně psovi přenechával svou večeři. Nakonec se s Piňďou začal dělit a při společném nákupu vždy strčil pár konzerv dospodu košíku, abysme neviděli, ale my jsme viděli a dělali slepé. Bylo nám psa líto, Petra ne. Nemohli jsme to věčně hladové stvoření nechat trpět. Já jsem se tím zase tolik nezabýval, protože tou dobou jsem objevil Anku. Ta bydlela v Paddingtonu a já jsem trávil každou volnou chvilku u ní. Jak ze sklárny, tak ze zlatnické dílny to bylo do Paddingtonu mnohem blíže než domů na Bronte. A odměna za tu odbočku byla neskonale lepší než se doma hádat o jídle pro psa nebo o jídle vůbec. V Paddingtonu nejen že jsem se hádat nemusel, ale vždy už bylo navařeno. A po jídle to bylo ještě lepší... Anka byla hodná holka, nejen skvělá milenka a tak když mě začala přemlouvat, abych se k ní nastěhoval, váhal jsem jenom chvilku. Stejně jsem většinu nocí trávil u ní a domů se chodil vyspat jen přes den, když jsme měli po noční a Anka pracovala. Problém byl, že jsem nevěděl, jak to klukům sdělit. Věděl jsem, že mou část na činži potřebují a konec konců, smlouvu o pronájmu jsem podepsal já a Vlado, takže pokud se někdo nemohl odstěhovat, byli jsme to my dva. Vlado z nás uměl anglicky asi nejlépe, i když jsem mu to nechtěl přiznat, ale Betty mu hodně pomohla. Oba mí kamarádi z Vršovic si začali uvědomovat, že ve sklárně se anglicky nikdy nenaučí. Já sám jsem už uměl srbo-chorvatsky skoro plynně a slušně nadávat řecky, ale anglicky jsem v práci skoro nehovořil a u Bohouše také ne. Franta někde zjistil, že v bývalé budově Anthony Horden na George street existuje škola, kde učí anglicky intenzívně celý den, pět dní v týdnu a její absolventi do dvou měsíců mluví plynně anglicky! Považte, do dvou měsíců! To nás všechny značně zaujalo. Ve sklárně se sice dělaly dobré peníze, ale byla to jednotvárná a namáhavá práce na šichty. Dobře jsme věděli, že existují lepší džoby, a i v našich oborech, ale tam byla perfektní znalost angličtiny nezbytná. Zjistili jsme si detaily, spočítali peníze a rozhodli se jít studovat. Jen Vlado nešel, nějak se mu to nezdálo. Ve sklárně nás příjemně překvapili, protože jsme měli skoro po roce nárok na dovolenou a tu nám proplatili. Najednou jsme měli mnohem více peněz než s čím jsme původně počítali. Jen mistr Čerňavský nade mnou kroutil hlavou a říkal: „Ty budeš sorry! Tady jsi měl dobrej flek a já bych tě jako chemika dostal za rok do zkušebny! Eh, ty chuj adín...“ mával nad mou nevděčností rukou. Zkušebna! To kdybych věděl... tam se dělalo jen na ranní a peníze byly stejné jako na šichtách...  Školu jsme začali plni optimismu a vysokých nadějí, ale nějak to nebylo ono. Sice to bylo intenzívní a museli jsme mluvit jen anglicky, ale pro mne to bylo vlastně opakováním látky, kterou jsem znal. Také pověst o dvou měsících splaskla. Tak za dva roky nejdříve, tvrdili zkušenější žáci. Šel jsem za učitelkou, ale ta mě odmítla přeřadit do vyššího ročníku s poukázáním na to, že v něm není místo. Dodnes nevím, zda to byla pravda, nebo zda měla strach, že by tak škola přišla o první rok mých příspěvků na školné. Již druhý týden jsme objevili za rohem hospodu, kde smažili dobré hamburgery a začali jsme tam na ně chodit o polední přestávce. Také jsme si dali jedno až dvě piva. Výsledkem bylo, že jsme se po obědě nemohli na vyučování příliš soustředit, protože se nám chtělo spát. Jeden pátek jsme si zase dali dvě piva, pak třetí a už jsme ten den do školy nešli. Pak to s námi šlo z kopce rychle. Nejen že už jsme po obědě přestali do kurzu docházet vůbec, vymlouvaje se, že je z nás stejně cítit pivo, ale jednou jsme si do hospody skočili ještě před začátkem školy a nešli do školy už ani to ráno. Načež jsme usoudili, že chodit do školy, když chodíme vlastně za školu, je pitomost a skončilo naše intenzívní učení. Také nám začaly docházet peníze. Místo intenzívního studování jsme museli začít intenzívně hledat práci. Tentokrát jsme se soustředili na stavby a jiná místa, kde se mluvilo anglicky. Nakonec jsme se chytili, ale každý na jiné stavbě. Petr jako nádeník u instalatérů (byl vyučený instalatér) a Franta jako pomocník u tesařů (měl stavební průmyslovku). Já, jako chemik, jsem dostal práci u nádeníků, které má kvalifikace vůbec nevzrušovala, hlavně je zajímalo, jestli umím dobře makat. Pracoval jsem na budově budoucí Univerzity NSW, která měla mít dvanáct pater. Když jsem začínal, byla stavba teprve v přízemí a lily se betonové základy. Hádal jsem, že tu je práce na roky. V partě nádeníků nás bylo šest a naším předákem byl Harry, člen komunistické strany Austrálie a zuřivý odborář. Druhý v pořadí byl Jim a pak pomladší Ron, který si celý rok šetřil na svůj velký den v roce, kdy si pronajal limuzínu se šoférem, zapůjčil bílé rukavice s bursiánským kloboukem a všechny peníze rozházel v ilegálním kasínu a v bordelu. Mluvil pomalu se zřetelnou výslovností, tak jak si představoval, že mluví vyšší třídy v Anglii, takže jsem mu docela slušně rozuměl. Na moji prostou otázku, která by napadla okamžitě každého Čecha, proč si pronajímá drahou limuzínu, když z kasína to měl do bordelu přes ulici, odpovídal s důrazem. „Musíš mít styl, jinak neuděláš dojem ani na kurvu...“ Styl Ron měl, takže patřil mezi nádenickou elitu. My ostatní jsme byli vlastně k ruce. Já, mladý Turek, který neuměl ani slovo anglicky a Angličan George, který pocházel ze severu Anglie a měl tak zvláštní přízvuk, že jsem mu rozuměl stejně špatně jako rodilým Australanům. George byl bývalý boxer, kterému nějaký úder poranil oční sval, takže to oko měl neustále přihmouřené a vypadal jako kdyby vám chtěl v nejbližší vteřině jednu ubalit. Ve skutečnosti to byl moc hodnej chlap a když jsem si na něj zvykl, tak jsem poznal, že i fair. My tři jsme byli hlavní údernou silou nádenické skupiny a odedřeli jsme většinu práce. Harry sice pracoval také, ale hlavně dohlížel, aby všechno bylo podle předpisů a pořád odbíhal k mistrovi do kanceláře, kde si stěžoval a vedl neustálé hovory o bezpečnosti práce. Mistr ho poslouchal a utěšoval, protože znal Harryho schopnost vyvolat stávku. Asi po týdnu se mě Harry zeptal zda jsem už členem Unie a když jsem mu odpověděl, že nejsem, tak se okamžitě rozběhl do kanceláře a za chvíli už jsem musel k bossovi na kobereček. Tam mně boss Tom vysvětlil, že pokud chci pracovat na jeho stavbě, tak se členem Unie stát musím. Snažil jsem se mu vysvětlit, že právě proto jsem utekl z komunistické země do svobodného světa, abych nemusel být členem ničeho, čeho nechci. „Já tě chápu, řekl Tom a vzal mě kolem ramen, „ale když se nestaneš členem Unie, tak Labor lidi (Unie pracujících) vyhlásí na mou stavbu „black ban“ (bojkot) a já sem nedostanu ani cihlu, natož dělníka. To si nemohu dovolit, za prošvihnutej termín se tu platí penále, víš? Ty seš dobrej dělník, nerad bych tě ztratil, ale jestli nevstoupíš do Unie, tak tě budu muset vyhodit...“ A tak jsem se „dobrovolně“ stal členem Unie Jacka Mundyho, který měl později hrát význačnou roli při záchraně historických objektů na Victoria Street u King´s Crossu. Ono opravdu není všechno jen černobílé. Ten první den jsem se vrátil ze stavby a „táhl ruce po zemi“. Takhle jsem si v životě ještě nemákl a když se vrátili kluci, tak toho měli stejně plné zuby jako já. Posoudili jsme své zkušenosti a já jsem nabyl dojmu, že u nádeníků se maká přece jen o poznání tvrději. „Chtěli jste někam, kde se naučíte anglicky, tak si teď nestěžujte, „řekl Franta rozšafně, „já jsem se dneska naučil slovo „faken“.“ „Já taky,“ vskočil mu do řeči Petr. „U nádeníků je všechno faken,“ potvrdil jsem unaveně. „No vidíš!“ zajásal Franta, „tak teď mi řekni, co to znamená?“ Jenže já jsem nevěděl. Jenom jsem tušil, že to bude nějaké přídavné jméno, ale jeho význam mi unikal. Zedníci či nádeníci jej používali téměř neustále, hádal jsem, že to je tedy slovo velice obvyklé, ale v českém slovníku nebylo k nalezení. Za pár dní jsme si ale všichni tak zvykli, že slovo „faken“ se stalo i naším výrazovým heslem. Všechno bylo „faken“. Jednou jsem šel do prádelny, která jediná byla v našem činžáku společná všem nájemníkům a potkal tam naši sousedku. Byla o dost starší než já, ale zase ne o tolik, abych si nedal říci, kdyby projevila zájem... „Dobré jitro,“ pozdravila mě a usmála se. „Good faken morning,“ rozšklebil jsem se pln náhlé naděje. Místo koketerie však sousedce zamrzl úsměv na rtech a rychle prádelnu opustila. Z toho jsme pak usoudili, že to asi nebude slovo dobré, protože se nám nezdálo, že by slova good a morning mohla někoho tak postrašit. Vlado pak zavolal Betty a přes svou bývalou lásku zjistil pravý význam slova „faken“. „No čo by to značilo, pojebaný to značí, ty kokot! V tejto zemi je všetko pojebaný, preto je všetko faken, hej?“ Rychle jsme se naučili říkat „bloody“. Bloody se používalo jako náhražka slova faken, když byla v doslechu žena. Před ženami se nadávat nesmělo, to byl nepsaný zákon, a i u nádeníků, když šla kolem stavby žena, se chlapi mírnili a upozorňovali jeden druhého, aby si dali pozor na hubu. „Watch your language!“ neslo se polohlasem od ucha k uchu. To už jsme věděli, co slovo language znamená. Že to značí „jazyk“ jen přeneseně, ale ve skutečnosti, že to znamená obecnou mluvu a přestali jsme si v lahůdkářství objednávat smoked language, tedy uzenou mateřštinu, please! Záhad ovšem bylo více, jako Milk bary. My věděli, co slova milk i bar znamenají, jen nám bylo zatěžko pochopit, co s tím má společného mléko. Leč učili jsme se rychle a solidně tlačeni nutností. Jen nebyl čas nic vybrušovat, přízvuk upravovat, makat jsme museli, a to tvrdě. Pokračování příště… |
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 06. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ivan Kraus |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Stanislav Motl |