Antonín Hančl: EJHLE CIRKUSY A VARIETÉ! (1)

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

Své vzpomínky na pokračování pro Pozitivní noviny píše
novinář a historik  ANTONÍN HANČL  z Brna.

V úvodu svých vzpomínek se zmiňuje Tonda Hančl o herci, zpěvákovi a konferenciérovi Frantovi Hurychovi. Fotografie Franty Hurycha u mikrofonu je  z roku 1962, kdy zrovna působil v brněnském varieté Rozmarýn
Když známý opereťák a herec Franta Hurych vyměnil tvrdá prkna jeviště za měkké piliny manéže a stal se tak prvním českým konferenciérem cirkusových programů, prohlašoval:
„Za nejlepšího novináře u nás považuji Tondu Hančla z Brna, který jediný u nás píše se znalostí o cirkusovém a varietním umění!“
Mnozí vydavatelé a šéfredaktoři novin a časopisů považovali cirkus a artistiku za okrajové umění. A víte, kde je „zakopaný pes“? V císařském dekretu o potulných komediantech, kteří byli četníkům Rakousko-Uherska podezřelí, že kradou slepice. Tento názor bohužel zůstal v povědomí některých lidí dodnes. Nedivte se, vždyť ten dekret platil ještě za 1. republiky a v divadelním zákoně se na cirkusy zapomnělo.

Jinak tomu bylo v brněnské Rovnosti, kterou jsem si oblíbil a která mi vycházela vstříc. Když jsem se jako redaktor stal v této redakci vedoucím vydání a později hlavním sekretářem, nepřestal jsem psát o lidech z manéže a varieté sloupky, rozhovory, reportáže a vše, co se dělo kolem této tematiky.
Jeden ze seriálů – „Malá škola kouzel velkých kouzelníků“ (později jen „Škola kouzel“) - vycházel v zábavné příloze Rovnosti po dobu více než dvaceti let (1969 - 1991)!
V roce 1969 mi vycházel další seriál, pro změnu v Brněnském večerníku. V tomto roce totiž ministerstvo kultury ČSR formulovalo své stanovisko k provozování striptýzu jako artistickou disciplínu, a tak jsem přijal nabídku Brněnského večerníku psát seriál o striptýzu. Začalo to historií a končilo hodnocením současných striptérek... V dalším moravském deníku jsem psal seriál pod záhlavím „Cirkusové pohlednice“. V tomto seriálu jsem popisoval jednotlivé cirkusové disciplíny, počínaje historií.

Svými články jsem se snažil proniknout do tajemství práce těchto umělců. Zjistil jsem, že jejich vypětí musí být stejně intenzivní, pozornost stejně soustředěná často ke zlomku vteřiny. A že za svěžestí a jistotou jsou léta úmorné dřiny, všestranné otužilosti kočovného života a přísnosti k sobě.
Ve svých článcích jsem se dožadoval artistické školy u nás. V jiných zemích (byl jsem dokonce v jedné takové škole v Budapešti) žáci končí maturitou. Ptal jsem se prostřednictvím tisku, kdy bude u nás stálý cirkus a poukazoval na to, že už i ve Vietnamu ho mají! Dožadoval jsem se, aby se zřizovalo více pracovišť pro artisty např. tím, že by mohlo být varieté v každém krajském městě. Dnes už nemáme varieté Rozmarýn ani v Brně, zaniklo i varieté Praga v Praze. Zřizovatelé pronajali své prostory za více peněz i do zahraničí. A tak se v Brně chodí místo do varieté hrát BINGO. Nejinak je tomu i v Praze.

Bylo mi líto, že nemáme vlastní cirkusové a varietní muzeum, a tak jsem o těch věcech nejenom psal, ale začal jsem shromažďovat knihy, fotografie, plakáty, programy, časopisy, dokumenty s touto tématikou, prostě vše, až jsem si nakonec vytvořil nepostradatelný archív o který byl velký zájem zejména v zahraničí.
Řekl jsem do ciziny NE! Chci, aby vše zůstalo v Česku. Jednou jsem dokonce zašel se svým přítelem MUDr. St.Ungrádym, který se věnoval na Slovensku také magii, do brněnského muzea. Chtěli jsme, aby se moje sbírka ocitla v centru republiky, výhodná pro Čechy i Slovensko. Byli jsme odmítnuti s tím, že nejsou prostory...

Z Prahy přijel také zástupce vedoucí divadelního oddělení z Národního muzea, kurátor PhDr. Hanuš Jordan. Na sklonku mého života za mnou přijel student Univerzity Karlovy David Kašpar z Prahy a čerpal z mého archívu vědomosti pro diplomovou práci o cirkusech. Moje sbírka se mu zalíbila a upozornil na ni Národní muzeum v Praze. Za pár dní přijeli pražští zástupci, o sbírku projevili zájem a jsem rád, že se stala podnětem k založení cirkusového muzea. Je to sice v Prachaticích (daleko od Brna), ale jsem tomu rád, protože už spisovatel Eduard Bass čerpal pro svůj román Cirkus Humberto hodně od lidí z Prachaticka, a také Česká televize, která natáčela desetidílný seriál „Lidé z manéže“ (byl jsem zde odborným poradcem) získala hodně od pamětníků z této oblasti.
A tak jsem rád, že je cirkusové muzeum v Prachaticích a že se zásluhou pracovníků muzea PhDr. Hanuše Jordána a Mgr. Filipa Putschögla i rozrůstá.

Dnes je mi už osmdesát let a tak jsem šťastný, že jsem se toho dožil! Obával jsem se totiž, aby celá moje životní sbírka neskončila někde v kontejneru…
Za velkou přízeň děkuji svému milému příteli panu Ondřeji Suchému, který je rovněž milovníkem cirkusového i varietního umění a který mne stále burcuje k další aktivní činnosti. Budu se snažit!
Tolik zatím závěrem.
Váš osmdesátiletý stařeček Tonda Hančl

(pokračování)
Doslov Ondřeje Suchého
 
Vážení a milí čtenáři Pozitivních novin!
Když jsem svého času jel do Brna, abych se zúčastnil oslavy osmdesátin známého Antonín Hančlnovináře a historika Antonína „Tondy“ Hančla, překvapil jsem ho, když jsem mu začal domlouvat, aby pro nás začal psát své paměti. V Brně se zdráhal, ale při našem druhém letošním setkání na schůzce Klubu přátel cirkusového a varietního umění, která se konala v Jihlavě, mi s omluvným pohledem podal obálku: „Pokud by se to nehodilo, tak to zahoď...“ 
Ano, to je přesně on! Podíval jsem se do obálky a zjistil jsem, že mě Tonda poslechl a skutečně začal psát vzpomínky ze svého bohatého života.
Skromný Tonda Hančl je člověk, který si pozornost čtenářů zaslouží, vzdor tomu, že už se považuje „v. v.“ Těším se, že až mu pošlu barevný výtisk prvního dílu jeho vzpomínání (Internet nemá k dispozici) usedne doma k psacímu stroji a začne nás zahrnovat mnoha zajímavostmi ze světa, kterému obětoval většinu svého života – ze světa cirkusů, varieté i kabaretů.

K dnešnímu úvodnímu dílu seriálku „Ejhle cirkusy a varieté“ přikládám pár fotografií z oslavy Tondových osmdesátin:

Pochopitelně, že jsem gratuloval též, zatímco „hosteska“, Hančlova vnučka, se svědomitě starala, aby měl každý z gratulantů co pít a jíst. 1. Desítky gratulantů přicházely ono slavnostní odpoledne s přáními a dárky - nechyběl ani známý brněnský imitátor a humorista Libor Pantůček (první zprava).
2. Z Prahy přijel také zástupce vedoucí divadelního oddělení z Národního muzea, kurátor PhDr. Hanuš Jordan.
3. Pochopitelně, že jsem gratuloval též, zatímco „hosteska“, Hančlova vnučka, se svědomitě starala, aby měl každý z gratulantů co pít a jíst.
4. V úvodu svých vzpomínek se zmiňuje Tonda Hančl o herci, zpěvákovi a konferenciérovi Frantovi Hurychovi. Fotografie Franty Hurycha u mikrofonu je z roku 1962, kdy zrovna působil v brněnském varieté Rozmarýn.

Foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 05. 2007.