Nina Divíšková - Renata Šindelářová: Pro mě je Domov s velkým D!

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Když se tramvaj vyšplhala do kopce, rozevřelo se přede mnou sídliště. Kolem paneláky a market se zaplněným parkovištěm. Dál jsem musela pěšky. Domy postupně ztrácely na výšce, jakoby méně živené hnojivem civilizace. Hektický hluk města zůstal kdesi daleko za mnou, za obzorem, kde klidně může končit nebo začínat jiný svět. Netušila jsem, že v Praze jsou takováhle místa. Že tady člověk spatří útulnou zahrádku, podobnou té mojí babičky, kde se pod stromky pošťuchují vrabci se sýkorkami. Trochu nevěřícně zírám na branku se jmény „Nina Divíšková, Jan Kačer“, ale prostě je to tak, jsem tady. A to už mi jde naproti, aniž bych zvonila či klepala, usmívající se paní Nina. Jak je možné, že už o mně ví? Vysvětlení se ukáže záhy, když nás během představování překřikuje živý okřídlený alarm, hlásící každého hosta.


•  Vidím, že máte krásného papouška.
Toho dostala naše Adélka, když jí umřela korela. Hrozně tenkrát plakala a my jsme zrovna šli na peruánský večírek. Peruánský atašé se ptal, proč Adéla pořád pláče. Vysvětlili jsme, že jí umřela korela. Pak přišly Vánoce a on přinesl tohohle ptáka jako dárek, i s tou klecí. Ale máme ještě jedno zvířátko. Takového přistěhovalce, jmenuje se Mafeo. Teď se válí v mé posteli. Ten si to tady vysloveně našel. To bylo tak. Jednoho dne byly otevřené dveře do zahrady. A přišlo koťátko, nádherný mourek, postavil se mezi dveře, rozhlídl se po obýváku, vlezl dovnitř a řekl si: „Jo, tady je to dobrý.” A už se odtud nehnul. Je to moc hodný kocour a já mu tajně podstrojuju. Musím to dělat tajně, protože Adéla říká, že má všechno v tom jeho kočičím jídle. Vždycky se zlobí. „Máma už zase krmí Mafea.“ Ale ono to nejde vydržet. Mafeo vždycky přijde, postaví se u lednice, podívá se těma svýma žlutýma očima na mě, pak na lednici a zase na mě – tak kdo by mu nedal kus šunky?

•  Kromě zvířátek máte prý ráda vzpomínky.
Ano, já jsem těžká nostalgička.

•  Jak jsem pochopila, dominují mezi nimi ty na vašeho otce, který byl náruživým sportovcem. Zajisté vás tedy ke sportu také vedl?
Můj táta byl spoluzakladatel všech sportů, které v Československu začínaly. Byl automobilový závodník, první československý potápěč, závodní letec, skákal na lyžích, lyžoval, vesloval. Je toho tolik, že si už vlastně ani nedovedu vzpomenout na všechno, co uměl. Pak jsem se narodila já. Táta byl trošku zklamaný, že druhé dítě nebyl syn. Pochopila jsem to velmi záhy a začala jsem se snažit simulovat toho kluka. Takže jsme dělali spoustu věcí spolu. Měla jsem v tátovi velkou lásku, ale bohužel mi brzy odešel. Dostal leukémii, drastický průběh. Když jsem byla na začátku druhého ročníku, přišel mi telegram, že táta je ve špitále. Už jsem ho neviděla, až v rakvi. Ale i maminka mě vedla ke sportu. Maminka byla choreografka, učila rytmiku. Takže sotva jsem uměla chodit, už jsem tancovala, což mi pomohlo v mé profesní cestě v divadle. Pohyb jsem měla zakódovaný, takže jsem uměla rychle pochopit, jak se má ta dívka, ženská, posléze stará baba pohybovat.

•  Takže maminka byla choreografka a tatínek profesionální sportovec? Nebo čím byl vlastně povoláním?
Majitel autoškoly. Po válce koupil dva nebo tři džípy, natřel je na žluto a vybavil nápisem „Divíškova autoškola“.
A tady vám můžu na příkladu ukázat, jak úžasný vztah měl můj táta k lidem, k dětem i starým lidem. Když jsem přijela domů, před domem už stála banda kluků. Táta je posadil do jednoho toho džípu a vozil je po Brně. Speciálně jezdili do Schodové ulice, kde jsou samé schody, džíp měl náhon na čtyři kola a táta je vozil nahoru a dolů a kluci pištěli blahem. Musím říct, že s ním byla taková legrace, že jsem něco podobného s nikým jiným nezažila.

•  Jak to tak poslouchám, tak si říkám, že museli v Brně všichni umět dobře řídit.
To je pravda. Ještě dlouho po tatínkově smrti lidé říkali: „Já jsem chodil do autoškoly k Divíškovi.“ Bylo to jako dobrá nálepka. A především to na nich bylo opravdu poznat, měli k řízení vztah.
Napadá mě ještě tolik věcí, co by se dalo o tatínkovi říct, že by to bylo ne na jeden rozhovor jen o něm. Celá knížka by se o něm dala napsat. On byl opravdu mimořádný člověk.

•  Na kladné zážitky člověk vzpomíná opravdu s dojímavou nostalgií. Ale ono se někdy i vzpomíná na ty záporné, které jsou nesnesitelné, když je člověk prožívá, ale protože to dobře dopadne, nakonec na ně vzpomíná se smíchem.
Takových pár mám. Třeba když jsem vzala vnoučata do Chorvatska. Bloudili jsme kolem Plitvických jezer, příšerný horko, děti už se hroutily, já taky. Odbočili jsme na jedné silnici, ale tam nikdo. Za chvíli jsem zjistila proč, místo silnice tam byla kamenitá cesta do hor, prudký kopec. Potom jsem zjistila, že snad dokonce podminovaný. Dojeli jsme do nějakého rozbombardovaného místa, taková země stínů, bez lidí, bez domů. I děti zmlkly, jak se bály. Ale nakonec jsme dojeli v pořádku, i když já úplně na nervy.
Další zážitek o dalších prázdninách. Letěli jsme na Lefkadu. Ráno jsem si uvařila kafe a četla si noviny ještě koupené v Praze. Najednou strašný randál, podlaha se začala vlnit jako moře. Zemětřesení. Rychle jsem vyvedla vnučku a běžela pro kluky. Vedle Mikuláška spadl lustr. Přečkali jsme v olivovém hájku. Ale hotel naštěstí nespadl. V roce 1954 tam měli obrovské zemětřesení a postavili všechny domy tak, aby zemětřesení přežily. Až na ten spadlý lustr se nic nestalo. Nic nepopraskalo. Bazény vyšplouchaly, ale hladina se zase srovnala a další den jsme se tam normálně koupali. Jen si říkám, že mi už ty děti snad nebudou půjčovat. I když zatím jsem je vždycky nakonec ochránila.

•  To jsem ani netušila, jak moc katastrofické ty vaše zážitky budou. A že se vždycky budou týkat právě dovolených.
Ono by se našlo i něco divadelního. Třeba úplně nejčerstvější „zážitek ála noční můra” je, jak jsme přijeli po Velikonocích z Holic s tím, že nemáme žádné povinnosti a půjdeme do Carefouru. Sedíme v kině a najednou tam vlítne Klárka a volá. „Mami, hraješ!“ Já říkám: „Dneska ne, až zítra.” Ale ona: „Ne, pojď, hraješ.“ Tak rychle na taxík - jenomže taxikář hluchoněmej. „Am e-tete?“ Lekla jsem se, jak se dorozumíme. „K Bílé labuti,” řekla jsem, protože Černou labuť, kam jsem potřebovala, nemusel znát. „A rychle!” Rozuměl dobře. Za chvíli jsem vletěla do divadla. Naštěstí tam byl úplně náhodou mezi diváky Standa Zindulka. Když pochopil, co se děje, šel na jeviště a celou tu půlhodinu, o kterou jsem se zdržela, diváky bavil. Potom mi řekl: „Bylo to moc hezký. Akorát jsi mě naštvala, žes přišla. Myslel jsem, že je budu bavit celý dvě hodiny.“

•  Umíte hezky vyprávět. Neuvažovala jste někdy nad tím, napsat vzpomínkovou knihu?
Ani ne, i když ráda píšu. Napsala jsem nějaké povídky, které dávám číst jen přátelům. Třeba jednu ze života „Moje závojenka olovnatá“, ta je o tom, jak se mě snažil Kačer otrávit. Ale nééé! (Doprovázeno srdečným smíchem.) To bylo z nepořádku. Začalo to tak, že posledního srpna šel tatínek s dcerou, tedy Kačer s Adélkou, do Radotínského lesa na houby. A mezi těmi jedlými přinesli i jednu jedovatou, závojenku olovnatou, chtěli se na ni podívat do atlasu. Večer ale dávali fotbal a Honza na houbu zapomněl a pak šel spát. Já jsem natáčela ve Zlíně a přijela jsem domů až pozdě v noci.
Druhý den šly děti do školy, Adélka do první třídy. Já byla dopoledne sama doma a protože na stole ležely houby, uvařila jsem omáčku. Vůbec jsem nad houbami nepřemýšlela, protože vím, že Honza je dobrý houbař. Nakrájela jsem je tam všechny. První ze školy přišla Adélka. Tak jí říkám, ať se jde se mnou najíst, protože za chvíli odjíždím na natáčení. Ale ona že nemá hlad, že jedla u kamarádky. Tak jsem si nandala sama na talířek tohle výborný jídlo a pak jsem odjela točit Krejčíkova “Prodavače humoru”. Začalo se mi dělat zle, viděla jsem dvojitě. A tak jsem zavolala k sousedovi, aby vyřídil doma, že nemají jíst tu omáčku, že je mi po ní špatně. V tom momentě zamával nad naším domem anděl strážný křídly, protože děti už seděly u stolu, příbory v rukou, když dcerka od sousedů vyřídila vzkaz.
Mezitím přišel domů Kačer a dozvěděl se, co se stalo. Vlasy mu vstaly hrůzou, on jediný věděl, jaká mrcha jedovatá byla mezi těmi houbami. Tak rychle na Barrandov, vytáhl mě přímo ze záběru a odvezl do nemocnice. Tam mi udělali dvakrát výplach žaludku, rozumějte v tom kostýmu a nalíčenou. A pak ještě Honza musel pro ten hrnec a do laboratoře s ním. Tam seděl ten největší odborník nad mikroskopem a počítal, kolik vážím a kolik jsem toho snědla. Nakonec se dopočítal, že asi neumřu a že mě můžou pustit domů.

•  To je až neskutečný příběh. Život připraví člověku mnoho překvapení, viďte? No a když zrovna žádná nejsou, najdou se zase vtipálci, kteří to rádi přikrmují. Nesetkala jste se někdy s takovými? Dělali jste si třeba v divadle kanadské žertíky?
Mezi sebou ne, ale u nás v Činoherním klubu jsme měli báječnou garderobiérku Zdeničku Bouškovou, která byla nevyčerpatelným zdrojem žertíků. Stále něco vymýšlela, ale útoky se konaly většinou jen na pánskou šatnu. Kolegovi oblékla kabát i s ramínkem, nebo připravila každou botu jinou. Dneska už je vrchní garderobiérkou v divadle Na Vinohradech, ale já na ni strašně vzpomínám, s láskou a humorem.

•  Na prknech asi člověku stačí boj s vlastní trémou, natož ještě s oblečením. Ale vy už si s tím určitě poradíte dobře.
Je to úplně naopak. Čím jsem starší, tím mám o premiérách a veřejných generálkách větší trému. Skoro paniku. Ono se sice řekne, že máte větší zkušenosti, ale zároveň máte také větší pocit zodpovědnosti, abyste to nepokazila všem ostatním nebo sama sobě, takže se to napětí zvyšuje. Já se třepu na premiéře jako ratlík. Je to celoživotní nervák. Každému režisérovi říkám: „Na připomínky jsem připravená na šesté až osmé repríze, o premiéře neříkej nic, protože to se jenom snažím říct, co mám, stát, kde mám a přitom se celá neklepat trémou.“
Jedna psycholožka dělala před dvaceti lety průzkum mezi herci a říkala, že si myslela, že jsou vesměs extroverti. Přišla ke mně s dotazníkem, vyzvídala asi u 100 herců. A nakonec konstatovala: „Jsem úplně v háji. Myslela jsem si, že devadesát procent herců jsou těžcí extroverti, protože jinak by se vůbec nechtěli ukazovat před diváky. Zjistila jsem, naprosto překvapivě, že devadesát procent herců jsou introverti.”

•  A na jakých premiérách se teď tedy třesete - myšleno obrazně - kde vás můžeme vidět hrát?
Hra nazvaná přímo “Premiéra mládí” se hraje už šestý rok v Divadle v Řeznické. Zajímavé je, že se to hraje česko-slovensky. A objevují se tam dva charaktery, které se setkají náhodou a předávají si mezi sebou energii. Potom “Deník Leošky K.” v Divadle U Valšů, “Tango” v Divadle Bez zábradlí, v divadle Ta Fantastika “Osm žen”, pak hraju v Mladé Boleslavi a samozřejmě v Dejvicích “Příběhy obyčejného šílenství”, tam nemusím nikoho zvát, protože ty jsou pořád vyprodané. Pro mě je to úžasná příležitost, kterou jsem už nečekala. Když jsem odcházela z Činoherního klubu do důchodu, tak jsem si říkala, že se budu starat o vnoučata. Moc se mi to nepovedlo. Dostala jsem neuvěřitelnou šanci a otevřela se spousta dalších možností, za které jsem vděčná. Nečekala jsem to. Když si o tom v legraci se svými stejně starými kolegyněmi povídáme a ony se zmíní, že nemají co hrát, tak odpovídám. „Bodejť bys měla co hrát, když to všechno hraju já.“

•  Za roli matky v Příbězích obyčejného šílenství jste byla nominována na Cenu Thálie 2001. Je to vaše nejznámější role. Ne všechny role však mají to štěstí, aby si jich veřejnost hlouběji všimla, ačkoliv by si to třeba zasloužily.
Ano, jako třeba role ve hře polského autora Stanislawa Ignace Witkiewicze „Matka aneb Prstem sklo nepřeřízneš". Režie Michal Lang. Je to role, kterou do dneška nedovedu dohodnotit. Hlavní hrdinka byla matka, šlechtična, notorická alkoholička, na drogách, která slepla a měla téměř incestní vztah ke svému synovi, toho hrál Tomáš Pavelka, mimochodem výborně. Zkoušeli jsme jak šílení, protože se to jinak zkoušet nedalo. Byl to strašný fofr. Spousta poloh, těžké střihy. Zahrát něco radostně a vzápětí se propadnout, šíleně rychle, bez přemýšlení. A ke všemu to celé zvládnout tak, aby to byla legrace. Na téhle hře jsem se strašně moc naučila. Byla to tragikomická role, největší pro herečku zralého věku, jaká mě mohla potkat. Potom už jsem šla do dalších rolí. Na příklad v Příbrami jsem hrála “Savageovou”. Potom německou hru “Tichá noc, svatá noc”. Witkiewiczova matka mi vlastně přinesla ty Příběhy, protože Zelenka mě do nich obsadil na základě toho, že mě viděl hrát tuhle roli.

•  Zmínila jste se také o Deníku Leošky K., jedná se o hru z doby totality. Jaký má podle vás tato hra Blanky Kubešové přínos pro diváky?
Ti, co to zažili, si přijdou zavzpomínat, že to tak opravdu bylo. Ale tohle představení má hlubší smysl pro mladé. Proto je fajn, že nyní Divadlo u Valšů organizuje přístup škol a gymnázií. Nevýhodou Divadla u Valšů je fakt, že lidé nevědí, kde ho hledat. Málokdo o něm ví. Autorku Blanku Kubešovou mám ráda, napsala opravdu nádherný román Vltavěnka, který jsme četli pro slepce.

•  Když už jsme u té toality - vám se dostalo poměrně dobré příležitosti k emigraci, u režimu jste měla také nějaký vroubek, přesto jste neemigrovala. Proč?
Já dokážu žít jen jeden život a emigrace jsou dva životy, to je jako rozvod – život s jednou ženou a s druhou ženou. Něco takového bych nedokázala. Pro mě je to naprosto nemožné a nepředstavitelné. Ať z jakýchkoliv důvodů. Já i dnes, jak ráda cestuji, tak odjíždím vždy jen na chvilku, ale pak se hrozně těším domů. Pro mě domov je Domov s velkým D. Nedokázala bych odejít. Bylo by mi po republice hrozně smutno. A tak jsem si říkala. „Já neodejdu. Ať odejdou oni.“

•  A povedlo se...
Ano. Odešli.

•  Od revoluce se toho hodně změnilo. Nevím jak na divadle, ale přístup k literatuře se třeba změnil hodně...
Já mám sedm vnoučat a pořád jim říkám, aby četly. Já jsem pročetla celé dětství a celé mládí. Klasickou literaturu, všechno. Dnešní děti jen sedí u počítačů. Přitom kdyby četly, tak jim to pomůže v životě. Naučí se dobře česky, stylistiku, gramatiku, budou umět napsat hezký dopis, protože si obohatí slovní zásobu.

•  A třeba budou také ochuzeny o spoustu humoru. I když pověstný český humor bude žít asi pořád, navzdory všemu.
Mám pocit, že lidi teď trošku přešel smích kvůli světovým politickým událostem. Češi sice mají smysl pro humor, ale jinak teď koho potkám, tak nadává. Doba je hektická. Všimla jsem si, že spousta lidí strká do druhých, jsou ve stresu, aby vydělali peníze. A někdy tak jedu tramvají a slyším vzadu někdo o penězích, přede mnou někdo o penězích, všichni řeší nějaký průšvih. A všechno mobilem. Bráním se tomu. Už mi spílají: „Jak můžeš být herečka? Bez mobilu?“ Ale já povídám: „Když mě někdo bude opravdu chtít, tak mi zavolá na pevnou linku.
A když nebudu doma, tak holt počká, až mě chytne.” Takže teď jsme v republice dva poslední herci bez mobilu, já a Sváťa Skopal.

•  Vím o vás, že učíte na Soukromé škole herecké Věry Kmochové. Je to pro vás určitě nová zkušenost a mě by zajímalo, jak těžká. Je snazší hrát nebo učit hrát?
Třikrát jsem tuto nabídku odmítla, až jsem povolila. Musela jsem se naučit “učit hrát”. Musela jsem si zopakovat základy. Když jsem přímo ze zkoušky šla do školy, přinesla jsem si všechno s sebou: „Poslouchejte se, mluvte pravdu, naučte se text, hledejte situaci, mějte emoce.” V tom je to učení pro herce přínos, i když je to dřina. Protože do studentů člověk strká spoustu energie a pak už mu skoro nezbývá pro sebe. Studenti jsou fajn, získala jsem k nim mateřský vztah a oni ke mně zase svým způsobem vzhlíží, takže se máme vzájemně rádi. Pedagogika je zkrátka dvojsečná - přínosná a vyčerpávající. A je také o lásce.

•  Jaké role máte raději? Kladné či záporné? Tragické či komické?
V kladných rolích není většinou co hrát, záporné role jsou lepší. Já mám nejraději role tragikomické, protože život je tragikomický. Pokud tedy máte štěstí a neprožijete nějakou skutečnou tragédii. Pohádáte se s partnerem, mlátíte hlavou o zem a teď si řeknete: „Vždyť já jsem komická! Kdyby se na to někdo díval, tak se potrhá smíchy.” Čím dál víc hledám tragikomickou polohu svých rolí.

•  Váš tatínek z vás chtěl mít doktorku nebo případně paní magistru. Vy říkáte, že kdybyste si dnes znovu vybírala, že byste si opět zvolila jedině herectví. Ale přesto, kdybyste nemohla být herečkou, jaké povolání by vás zaujalo?
Zajímala mě archeologie a biologie. Jako dítě jsem si přála lovit zvířata v Africe. Tím nemyslím zabíjet, ale vozit je a studovat. Ale nic z toho nevyšlo, protože jsem byla příliš potrhlá divadlem. Později jsem sice asi třikrát říkala, že s divadlem končím, že je to samá intrika, samé čekání na Godota, jestli vás někdo osloví, jestli vám dá roli. Pak jsem se zarazila. Co bych asi tak uměla jiného dělat? Mohla bych zametat v samoobsluze? Vždyť bych zametala hůř než ta paní, která to tam dneska dělá! A tak jsem u divadla zůstala. A nelituju.
A tatínek? Ten měl sestru magistru a moc se mu líbilo, že je to takový čisťounký povolání, už mě viděl v bílém plášti, jak vážím na miskách prášek. Ale tenhle sen jsem mu nespnila. Jen mě mrzí, že se tatínek nedožil, abych mu mohla dokázat, že to herectví mi stálo za to. Myslím, že bych se mu líbila.

Mě zase mrzí, že naše povídání už končí. Uteklo to tak rychle! Naposledy se rozhlédnu po útulném Domově paní Niny a myslím na to, že tatínek by byl na svou dceru Ninu pyšný nejen za to herectví. „Jsme velká rodina,” směje se Nina Divíšková, „úplný klan. Mám sedm a půl vnoučete, Adélka teď čeká. 


Fotografie © z archívu Niny Divíškové

 OHLASY NA ČLÁNEK

Děkuju za krásné pohlazení po dušičce, pani Divíšková je skvělá a musím říct, že dlouho jsem nečetla něco tak hezkého. Pani Šindelářové se nedivím, že se jí nechtělo odcházet.
Daniela Marešová, 21.5.2007 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 05. 2007.