•  Vy bydlíte ve Washingtonu. Já ve Stockholmu. Washington-Praha, Stockholm-Praha. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych se s vámi, světoznámým spisovatelem, někdy v životě mohla setkat a povídat si s vámi. Dokonce již dvakrát. Náhoda? Osud? Co je pro vás náhoda a co osud?
Je to náhoda, a je to osud.

•  Jedno staré české přísloví říká: „Každý svého štěstí strůjcem“. Vytváříme si vlastní osud sami? Pokud ano, proč si ho nevytvoříme lepší?
No to je krásná otázka! Víš, že ty bys mohla bejt spisovatelka? To je bezvadná otázka.
•  Jo? Děkuji.
My si ho... no, někdo říká Bůh, někdo říká náhoda, někdo říká osud, je to prostě nevyzpytatelnost toho, co se stane. Je to, že se děje něco, co není vždycky v našich silách. Jistě to můžeme ovlivnit, a musíme to ovlivnit. Ale otázka je to krásná... Mohla bys napsat román na tuhle otázku, okamžitě.
Stockholm, to byl jeden z nejhezčích zážitků, kterej jsem kdy měl. Bylo to moc hezký, ty jsi byla součást toho, že to bylo hezký.
•  To je od vás milé, velmi mě to těší. Stockholm je v překladu opuštěná kláda, že?
Ne. To ne. To říkaj, opuštěná, vlastně ne - ostrovní kláda. To ano. Stock = kláda, holm = ostrůvek. Byl to jeden z nejhezčích zážitků a musím ti říct, že bych si to rád zopakoval. Ve stejným složení.

•  Vy jste napsal jednou v Terezíně, že „Umění bylo chlebem duše“. Ale to je přece platné i dnes?
Asi jo, ale někdy jsi víc hladovější, někdy máš míň chleba.

•  Já se charakterem své práce hodně stýkám s krajany a vidím, jak se dobře uplatnili ve švédské společnosti. Jak se pohlíží na Čechy v Americe?
Úžasně. Češi mají senzační jméno, lepší než v Čechách. Když si pozvou Američani dělníka - a porouchá se jim ústřední topení, tak Ital tomu nerozumí, Němec řekne, že to nemá v popisu práce a Francouz řekne, že nejdřív musí udělat svůj úkol. Kdežto Čech spraví na koleně všecko. Ten českej živel Amerika potřebuje, a dokonce za socialismu intervenovali, aby Československá socialistická republika povolila vystěhování, poněvadž ten českej živel v Americe chyběl, a ten velvyslanec, socialistickej, nám vysvětlil, že tohle je jeden z těch důvodů.

•  To je jeden z pohledů – tedy na českého dělníka v Americe, ale z pohledu inteligence?
Všichni Češi jsou úspěšní, ale Slováci jsou také a Maďaři jsou také. V Americe jsou všichni úspěšní, protože musejí pracovat. Amerika ždímá z lidí to nejlepší.

•  Ale také dává i možnosti, ne? Protože tady lidem, kteří by se chtěli stát úspěšnými...
Ty mi dáváš otázky!...Na každou otázku je možný napsat knihu, tak já ti nemůžu odpovědět jednou větou. Fakt je, že Amerika dává i možnosti, i to vyžaduje. Má to svý světlý i svý horší stránky, ale když nemáš do čeho píchnout, nemáš střechu nad hlavou, tak je Amerika ideální země - když umíš něco, co Amerika potřebuje. Jinak si tě nevšimne a můžeš umřít pod mostem.

•  Mentální svěžest si udržujete psaním a např. kontaktem se studenty. Nechci vám falešně lichotit, ale vy nevypadáte na 80-letého staříka... Jak si udržujete svou kondici fyzickou?
Občas chodím plavat, chodím hodně pěšky, a nevím, jestli si udržuji tu kondici tak dobře; byl jsem nemocnej taky, a měl jsem všechny nemoci, kerých se lidi bojej, všechny jsem měl. Ani teď nejsem zcela zdráv.
•  Možná ta moje otázka pramení z toho, že vás neznám tak hodně blízko, nevím o vás úplně všechno, já vycházím z toho, jak jsme se potkali loni v květnu a teď.
Tak já ti nebudu bránit abys mě poznala hodně zblízka...(smích).
•  (Smích...) No, není třeba zas tak úplně zblízka...  Vycházím z toho, že jsme se setkali ve Stockholmu na Mezinárodním čtenářském maratonu (pořádaném v různých zemích světa tradičně Jazzovou sekcí a Českými centry – www.czechcentres.cz/stockholm ). Loni se konal na počest vašich 80-tých narozenin. Vy jste vzácně poctil svou osobní milou návštěvou Stockholm (já jsem si vybrala a četla pasáž z vaší knížky Kamarádi“), a pak následně jsme se setkali v Kyrkevarnu, blízko Jönköpingu, na celostátním setkání českých a slovenských krajanů 370 km od Stockholmu, kam jste byl jako čestný host pozván a kde jste svým bezprostředním projevem zapůsobil tak, že jsem si jistá, že všichni přítomní na vás jen tak lehce nezapomenou... (O této akci je možné se dočíst v Českém dialogu č. 6 na: www.cesky-dialog.net ).
A to bylo moc hezký.
•  Ano, já na to také ráda vzpomínám.
S tebou se setkat je moc příjemný, hezký a nezapomenutelný.
•  Taková slova moc potěší, děkuji.

Vy jste prožil mnohé... příkoří, ponížení a pronásledování, ale doslova i to peklo nejčernější. Bylo vám dáno do vínku zázrakem toto peklo přežít...a nejen to - naopak dožít se satisfakce v podobě úspěchů a uznání na poli literárním...měl jste v životě štěstí...dokonce o sobě píšete: „Jsem takové šťastné zvíře“.

• Co udělá radost Arnoštu Lustigovi - jako člověku a Arnoštu Lustigovi - jako muži? Co všeobecně vůbec a co např. od ženy?
Smích... Všechny ty tři otázky jsou jedna! Tak co mi udělá radost? Je spousta věcí, který mi udělají radost. Úspěch z práce, když se mi povede povídka nebo román, pokud jde o ženu, tak už vidět krásnou ženskou mi dělá radost. Jenom ji vidět, jo, nemůžeš si s každou lehnout do postele, ona by prostě nešla, ale teoreticky, ty se mě ptáš teoreticky, tak vidět krásnou ženu je radost, potkat dobrýho člověka je radost, férovýho člověka, čestnýho, odvážnýho, to všechno je radost – čili těch radostí je hodně a žena je jednou z nich. Ne že bych chodil na módní přehlídky, ale...  Tak mám třeba radost ze studentů, když se ti ta třída povede, tak to je bezvadný.

•  Působíte velmi vyrovnaně, klidně, pohodově, váš úsměv a způsob mluvení každého odzbrojí, ale někdy někoho přivede i do rozpaků. Nedivte se proto tedy, že mladá generace vám nevěří, jaké to bylo těžké za války a v lágru, když o tom mluvíte ne vždy s plnou vážností, ale s určitou nadsázkou a s úsměvem. Jsou dokonce tací, kteří existenci holocaustu popírají nebo znevažují. Rozčílí vás to a snažíte se toho dotyčného pádnými argumenty přesvědčit, nebo...?
Abych ti řek pravdu, nesnažím se ho přesvědčit. Jenom si přeju, v duchu, kdyby byl tři minuty v Buchenwaldu nebo jen minutu kdyby byl…, kdyby jenom vkročil do světnice, to by mi úplně stačilo. Jinak je málo věcí tak dobře zdokumentovaných jako to, čemu se říká holocaust, takže mě to nerozčiluje. Rozčiluje tě lidská blbost, popuzuje tě, ale že by tě to dlouho rozčilovalo...

•  Proč si myslíte, že právě když to je tak dobře popsané a zdokumentované, že se najdou tací, kteří to popírají, nebo tomu nevěří, vždyť...
Ty mě kladeš soustavně otázky, že na každou otázku bychom mohli napsat studii nebo esej –
•  Proto jsem z toho tak nervózní, že máme tak málo času...
Nemáme málo času, to jsou ty otázky! Ty mi dáváš otázky, které jsou jako otevřená náruč...
Já si myslím, že některý lidi chtějí na sebe upozornit, i kdyby se měli svlíknout donaha v zimě, nebo že některý lidi jsou tak sebestřední, že už neví, co by si měli vymyslet, aby na sebe upozornili, a že popírání holocaustu je jedna z těch sebestředných pošetilostí. Samozřejmě nejde popřít druhou světovou válku, první světovou válku, Spartakovo povstání... Jsou věci který nelze popřít, poněvadž se staly, ale můžou se vyskytnou lidi, kteří řeknou, možná že Homér vůbec neexistoval, že Shakespeare se vůbec nenarodil...
•  A setkal jste se někdy s nějakým člověkem židovského původu, který by popíral holocaust?
Ne. Kdyby ti zabili tatínka, maminku...
•  Třeba při setkání s některým z těch, které jste potkal v Americe?
Ne, naopak, ti si to přivlastňujou, jako kdyby to prožili, ti mi jdou na nervy, zatímco vyráběli boty, když my jsme byli v Buchenwaldu, tak teď jsou strážci majáku.

•  Jak vy jste se vyrovnával a vyrovnáváte s dávnými těžkými myšlenkami - dostal jste to ze sebe tím, že jste o tom napsal, že jste o tom mluvil a mluvíte, nebo naopak jste se snažil a snažíte raději to nevířit a zapomínat?
To je další složitá otázka, na kterou nemůžu krátce odpovědět; jistě to má nějakej psychologickej vliv, když se z toho vypíšeš, ale ten důvod, proč o tom píšu, to není von. Protože ten důvod je kombinace literární ctižádosti, že chci bejt spisovatel, dělá mi to strašně dobře, nacházím v tom smysl svý existence, je to jediná užitečná věc, kterou jsem schopen dělat. Co bych dělal jinak? Nevím. Byl bych námořníkem nebo bych prodával šaty, to já nevím. Takže líp se mi píše, to je senzační povolání, poněvadž píšeš, kdy chceš, nemáš pracovní hodiny, přijdeš, tak s tebou můžu udělat klidně interview, pak odejdeš a já můžu psát, a pak můžu jít na oběd, je to nádherný povolání, protože můžu využít každé minuty, všechno, co prožiju se mi může hodit jako materiál pro psaní.

•  Dnešní generace si nechce připomínat krutou dobu války. Vaše knížky mají vesměs toto téma – jaký druh čtenářů si myslíte čte vaše knížky?
Chce! Já ti řeknu, že mě nikdo nečte než mladá generace, to je úplně zvláštní.
•  I tady, i ve světě?
Všude. Nikdo mě nečte jinej než mladá generace, a to je nádherná věc. Myslíš, že mě čtou ti staří Židi, kteří si to můžou napsat sami?
•  To jsem si právě myslela – že vás čte střední generace a starší, že mladá generace se spíš zajímá o to, jak uspět a mít se fajn...
A to se zajímá, ale v mých knihách hledají jak přežít - já si to zkoumám u těch studentů, proč to čtou, prosím tě. Nikdo to nečte tolik jako mladá generace, moje knížky kupuje jenom mladá generace, a možná střední, já nejsem sociolog a nejsem statistik a nehlídám to, ale nakladatelství to hlídá, mladý lidi to chtěj, já když jdu na besedu, tak vím, kdo kupuje moje knížky.

Citát Arnošta Lustiga z knihy „Eseje“. „Studentům jsem říkal: „Proč vás učím o katastrofě židovského národa? Abyste věděli, že i vám se to může stát. Učím vás proto, abyste, kdyby k tomu zase došlo, nebyli slabí nebo zoufale důvěřiví, jako tehdejší generace Židů, kteří tomu nevěřili, protože na to nebyli nijak připraveni, protože byli příliš civilizovaní a ztratili pud přežít, nebo ho potlačili a měli řadu dalších chyb. Než skončí tenhle kurz, budete vědět dost, abyste řekli každému: „Ne, já nejdu. Já vím, co to byl Buchenwald a Auschwitz-Birkenau. Já se budu bránit. Budu bojovat.“