Tora Hedin: Vzpomínky švédské bohemistky na sametovou revoluci

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

             
17. listopad 2009, místo: Švédsko, prostory Českého centra ve Stockholmu.
České centrum ve spolupráci s Českou ambasádou, Slovenskou ambasádou a celou řadou významných osobností a institucí uspořádalo vzpomínkovou akci na „devítkové roky v českých a slovenských dějinách“, tedy roky 1939 a 1989 v tehdejším Československu.
Bohatý program přilákal široké obecenstvo. Všem nám, kteří jsme tu či onu dobu prožili, to oživilo vzpomínky a přimělo k živým diskusím.
Jedním bodem večera byla prezentace nového švédského nakladatelství, které se chce výhradně zabývat vydáváním knížek českých autorů ve švédštině. Podtext v programu – Co se děje v české literatuře 20 let po pádu zdi? Existuje něco zajímavého po Milanovi Kunderovi, Václavovi Havlovi a Ivanovi Klímovi? A proč v tom případě nevyšlo něco ve švédštině – byl velmi lákavý. Kromě zajímavého povídání třech hlavních švédských protagonistů o tomto tématu mě zaujala velká „placka“ Občanského fóra s trikolórou připnutá na šatech jedné z aktérek, kterou již léta znám, Tory Hedin. Odpověď na mou přímou otázku, odkud ji má, mě velmi překvapila a dojala a okamžitě jsem Toru požádala, zda by na své zážitky a pocity zavzpomínala a napsala o tom. Usmála se, krátce zamyslela a souhlasila.
Nyní předkládáme její nevšední vzpomínky čtenářům Pozitivních novin.
Jitka Vykopalová


Tora Hedin:
Vzpomínky švédské bohemistky
na sametovou revoluci
 
Letos uběhlo dvacet let od pádu železné opony a od toho, kdy byla překreslena mapa Evropy. Pro mladou generaci je pojem „rozdělená Evropa“ něčím, co dnes již spíš patří do učebnic dějepisu. Česká republika a Slovensko jsou dva samostatné státy, oba jsou členové Evropské unie – před dvaceti lety bylo toto něco nemyslitelného, něco, o čem člověk mohl jen snít ve své nejbujnější fantazii.
 
Výročí mají přibližně stejnou funkci jako kulaté narozeniny; srhnujeme, přemýšlíme, děláme závěry a díváme se dozadu i dopředu. Sametovou revoluci jsme si připomínali také tímto způsobem; v novinách, knihách i dokumentárních filmech. Ale pro mne je to také dvacáté výročí hluboké osobní události. Byla jsem tam totiž, stála uprostřed lidí na Václavském náměstí, cinkala klíči a křičela s davem – bála se, co se může stát a byla stále více plna očekávání jak dny ubíhaly. A nyní, o dvě desetiletí později, se ohlížím zpátky.
 
V srpnu 1988 jsem jela do Prahy jako stážistka, obdržela jsem stipendium od Švédského institutu. Bylo mi 23 let a studovala jsem několik let češtinu, zemi jsem předtím již mnohokrát navštívila. Ale tentokrát jsem tam měla být celý rok, a sama. Bydlela jsem na studentské koleji Větrník. První půlrok jsem měla jako spolubydlící dívku ze Severní Koreje, která měla zásobu sušených ryb pod postelí. Již jen pobyt na koleji by sám za sebe stál za vlastní vyprávění, různí studenti z celého světa – hodně z přátelských zemí z Afriky a Jižní Ameriky – kteří všichni mezi sebou mluvili česky, společné kuchyně a sprchy, vzteklá vrátná, přátelé, které jsem získala a mám dodnes.

Zapsala jsem se do kurzů archeologie a češtiny na Karlově univerzitě, ale postupně jsem věnovala víc a víc času jenom češtině. Vřele si vzpomínám na své profesory, profesora Františka Čermáka, Jiřího Hronka a další. Myslím si, že bohemistika a čeština pro cizince byly takovým místem, kde se lidé mohli setkávat a poměrně volně mluvit. Bylo fantastické žít v Praze a učit se jazyk.
Když jsem neměla přednášky a semináře, trávila jsem hodně času v kavárnách, kde jsem poslouchala lidi, co mluví, četla noviny a knihy. Dnes, s odstupem času, si říkám, že jsem mohla být vzornější studentka, ale tehdy se mi zdálo, že bylo neméně tolik zajímavých věcí i mimo univerzitu.
 
Hlavně jsem se hodně stýkala s kamarády. Pořádali jsme pravidelné tzv. ‚International parties‘.
Byla to parta Čechů a cizích studentů z Pákistánu, Holandska, Německa, Chorvatska, Norska a Švédska. Češi si chtěli zdokonalovat svoji angličtinu, ale nakonec jsme všichni mluvili pouze česky. Nejvíce jsme se scházeli u Martina na Smíchově, kde jsme měli své večírky. Pili jsme pivo a povídali si až do ranních hodin o politice a o životě. Nikdy jsem si nemyslela, že moji „přátelé z undergroundu“ by se stali významnými bohemisty, soudci, právníky a novináři ve svobodné zemi.
Jiná parta byli umělci. Scházeli se každý druhý týden v hospodě U zlatého tygra. Chodila jsem tam často, abych se dozvěděla poslední novinky. Pila jsem tam nejchutnější pivo v Praze a trošku špehovala Bohumila Hrabala, který sedával u svého štamgastského stolu a vyprávěl. Nikdy jsem se však neodvážila jít k němu a navázat s ním řeč, jako to tehdy udělala Dubenka (americká slávistka, které Hrabal psával své dopisy), což mě mrzí ještě i dnes. (B. Hrabal - Dopisy Dubence, pozn. aut.) 
 
 

I bez politického napětí by byl můj rok stážistky v Praze nezapomenutelný. Ale jak se vyvíjel, tak byl doslova historický, zlomový v evropských dějinách. V Praze se konaly manifestace se zásahy policie během celého roku až do 17. listopadu. Poslouchali jsme, co se děje, na zakázaném Rádiu Svobodná Evropa, četli jsme samizdatové časopisy. Když se rozneslo mezi lidmi, že se něco chystá, šli jsme tam. Hodně toho, co se událo, se mi v paměti za tu dobu poněkud slilo, nepsala jsem si bohužel žádný deník, ale něco z toho bych chtěla vyprávět.
 
Začalo to vlastně již 21. srpna 1988, pak byly demonstrace v říjnu na státní svátek, a potom následovala vrcholná událost: Palachův týden v lednu 1989. Na počest Jana Palacha (bylo to také výročí, 20 let po tom, kdy se upálil na Václavském náměstí jako protest proti ruské okupaci) se mladí lidé sešli v centru města a policie proti nim zasáhla velmi brutálně. Nepamatuji si, zda to bylo 16. nebo 17. ledna, ale byla jsem jedna z nich, které honili ulicemi Prahy s vodními děly a slzným plynem. Pamatuji se, jak jsem utíkala pasáží z Václaváku pryč a jak nás policisti s helmami a štíty pronásledovali. Najednou začali střílet i z druhé strany, zablokovali východ. Jak jsem se dostala domů si již také nepamatuji. Ale co mi zůstalo v paměti je šok a pochopení, že tohle nemůže pokračovat, že vláda ztrácí kontrolu, a bylo mi jasné, že tenhle režim o žádnou perestrojku nestojí.
 
Policejní brutalita, panika a hněv – všechno se vrylo do paměti nás všech, kteří jsme toho byli svědky. Byl to také faktor k pokračujícímu vývoji. Následovaly diskuse, během jara se rozšířila petice „Několik vět“, Václava Havla pustili z vězení. V létě pak nastal masakr na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. A na podzim 1989 jsem se musela vrátit domů do Stockholmu. Něco bylo sice ve vzduchu, ale zatím se nic podstatného v Československu nezměnilo.
 
Několik měsíců po mém návratu do Švédska, ráno 18. listopadu 1989, jsem čistou náhodou přijela nočním vlakem na Hlavní nádraží v Praze. V Berlíně padla zeď, v Polsku odstoupili komunisté, ale v Československu se stará garda držela u moci zuby nehty. Byla jsem pozvaná na Švédskou ambasádu v Praze na překladatelskou konferenci s překladateli a spisovateli ze Švédska a Československa. Neměla jsem ani ponětí o tom, co se stalo večer předtím: studentské protesty, policejní zatýkání, že se „sněhová koule“ dala do pohybu. Ale jak jsem se to dozvěděla, šla jsem okamžitě na Národní třídu, abych to viděla na vlastní oči. Stála jsem blízko veliké hromady květin, blízko místa, kde prý zemřeli studenti. Poslouchala jsem lidi, co říkají a pomyslela si: „Teď to prasklo!“
 
Ve stejný den se sešli lidé v centru města a pak se scházeli každý den v celé republice.
Lidé prostě věděli. Jak, to si nevzpomínám. Když Václavák nestačil, demonstranti se přestěhovali na Letnou. Skandovali jsme: „Havel na Hrad!“, Svoboda! „Už je to tady!“, atd. Jeden můj kamarád pracoval v nakladatelství Academia na Václavském náměstí; stáli jsme u něho na balkóně a dívali se na davy lidí pod námi. Ve vzduchu byl cítit takový ohromný pocit naděje a očekávání, který se dá těžko popsat. Moc dobře si pamatuji tu chvíli když Havel mluvil, když Dubček vyšel na balkón; jásající masy lidí nebraly konce. Hlavně si pamatuji ten dav, tu náladu mezi lidmi na náměstí – mohlo tam být půl miliónu lidí – tlačenice byla nepopsatelná, ale přesto byli všichni přívětiví a usmívali se. Jako vždy u Čechů, byly slogany humoristické, ale přesto ostré. Pamatuji si, jak nám všem postupně docházelo, že to opravdu už je tady, že komunistický režim byl na spadnutí, že odchází na smetiště dějin.
 
Paralelně s tím vším, co se odehrávalo v centru Prahy, jsme seděli na konferenci na Švédské ambasádě, vysoko nad městem, na jednom z nejkrásnějších míst ve městě. Diskutovali jsme překlady a poslouchali přednášky spisovatelů. Po programu jsem šla společně se švédskými spisovateli dolů na Václavské náměstí. Byli to P-O Enqvist, už tehdy slavný švédský spisovatel, Kaj Glans, Ernst Brunner a další. Já jsem byla mladá bohemistka a můj sen byl stát se překladatelkou. (Pamatuji si, že se P-O Enqvist na Václavském náměstí ztratil, ale to by už také byl jiný příběh).
24. listopadu dostal Václav Havel cenu Olofa Palmeho a mně se poštěstilo být při tom. Všechna světová média se tísnila v malinkatém prostoru, lidi stáli málem na sobě. Na této tiskové konferenci jsem potkala svého budoucího manžela a otce mého syna. Psala se historie pro Československo, i pro mě. Nikdo nemohl tušit, že Václav Havel se o něco víc jak za měsíc stane prezidentem, ale tak to bylo.
 


Dvacet let poté si říkám: Jak může člověk přetrumfnout tento pocit štěstí a naděje, jak se má chovat, aby nebyl zklamaný, po všech těch nadějích? Revoluce se nestávají často, zdi se nebourají každý rok. Sametová revoluce byla neuvěřitelně silným zážitkem. Jsem vděčná za to, že jsem tam během toho významného roku a během těch podzimních týdnů byla, že jsem mohla zažít jak totalitní útlak tak jeho nekrvavý pád. Vím, že by můj život, bez těchto zážitků, šel jinou cestou. Jsem přesvědčena, že tyto silné pocity během těchto let jsou jedním z důvodů, že se čeština potom stala mým povoláním a že vazba ke kultuře a jazyku se stala tak silnou. Možná se česká politika a ekonomika nevyvinula tak, jak bych si já, nebo kdokoliv jiný, představoval. Ale všechno mohlo také dopadnout jinak, mohl být masakr, policie mohla být brutální jako v lednu 1989.
 
A nikdy ani ve své nejdivočejší fantazii jsem si nemyslela, že ve svém životě zažiju pád berlínské zdi, že se Havel stane prezidentem, že budu moci jezdit na víkendové výlety do Prahy, že Česká republika bude v EU, že ve Vodičkově ulici otevřou McDonalds (vzpomínám si, když první restauraci McDonalds otevřeli v Moskvě, kam jsem se přestěhovala v roce 1990, ale to je ještě další příběh). Je svoboda, demokracie, lidé mohou volně cestovat, říct, co chtějí. A to je to podstatné, to je důvodem, proč jsme cinkali klíči a volali „Havel na Hrad“. Na to nesmíme zapomenout.
Dnes už deset let učím češtinu na Katedře slavistiky na Stockholmské univerzitě ve Stockholmu. V roce 2005 jsem obhájila dizertační práci z české lingvistiky a od roku 2008 mám výzkumné místo na fakultě. Můj výzkum se týká jazykových norem češtiny (obecná čeština), analýzy diskurzu, sociolingvistiky, jazyka totalitních společností aj. Kromě toho také překládám českou beletrii a snažím se různými způsoby rozšiřovat českou kulturu a literaturu švédsky ve Švédsku.
 
V roce 2009, s ohledem na 20. výročí pádu komunismu, se děje opravdu hodně kolem české literatury ve Švédsku. Na „Bok & Bibliotek“ („Kniha & Knihovna“, největší knižní veletrh na Severu), který se koná každoročně v Göteborgu, letos 24.-25. září, byla jedním z letošních témat právě česká literatura. Lucie Svobodová, ředitelka Českého centra ve Stockholmu a já z Katedry slavistiky ve Stockholmu jsme společně sestavily bohatý program, kde se současná česká literatura poprvé prezentovala švédským čtenářům. Pozvaly jsme spisovatele Jaroslava RudišeJáchyma Topola, kteří jsou oba prezentováni v první antologii české literatury ve Švédsku od roku 1965. Antologie „Česko vypravuje: V sametových stopách“, vyšla v roce 2009 v nakladatelství Tranan. Jsem jedna z redaktorů této knížky spolu s Matsem LarssonemLovou Meister. Také vyšla letos švédsky Topolova kniha „Chladnou zemí“, v mém překladu.

 

 V Göteborgu jsme uspořádaly několik seminářů o české literatuře a kultuře, m.j. o zmíněné antologii a o J.Topolovi. Česká prezentace na veletrhu byla velmi úspěšná, psalo se o ní v médiích ve Švédsku i v Česku. Kromě spisovatelů se akce zúčastnili i překladatelé z a do češtiny a literární vědci. V návaznosti na knižní veletrh jsem ve spolupráci s Českou ambasádou zorganizovala seminář překladatelů s pozvanými českými a švédskými předkladateli. Knižní veletrh 2009 byl jednou z největších událostí v české literatuře v severských zemích dosud a byl to velký úspěch - viz článek 
Na veletrhu jsme také oznámili zahájení činnosti nového nakladatelství Aspekt, se zaměřením na současnou českou literaturu. Založili jsme ho spolu já, Mats Larsson a Lova Meister, jelikož máme podobné cíle a podobný pohled na literaturu a protože máme velmi rádi českou literaturu. Budeme vydávat série českých autorů (v roce 2010 vyjdou švédsky Michal Ajvaz, Emil Hakl a Jaroslav Rudiš). Doufáme také, že naše nakladatelství bude centrum pro českou literaturu ve Švédsku, s webovou stránkou s texty a překlady, s blogem a, především, s dobrými českými knihami v krásném vydání.
Některé zajímavé adresy:

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 12. 2009.