Jistě jste si toho také všimli. V letních měsících je cesta do práce méně strastiplná, sice o chvilku déle čekáte na autobus, tramvaj či metro, ale přesto máte pocit, že vám něco chybí. Je to prvek mládí, děti s batohy a s mobily opustily město. Houfují se jako tažní ptáci - vidíme je na nádražích, na zastávkách dálkových autobusů, na letištích.
A také kolem rodinných aut, když pomáhají s nakládáním bagáže. Zatímco ty, které se chystají na prázdniny s vrstevníky, jsou očividně plné dychtivého očekávání, ty, které jedou na prázdniny s rodiči, mají ve tváři vepsánu v lepším případě trpnou odevzdanost, v horším očividnou otrávenost. Ani netuší, jak se ve svém odmítavém postoji mýlí. Přece i ony odjíždějí za odpočinkem, dobrodružstvím, zábavou a za poznáním. I ony si mohou přivézt z prázdninové cesty poklad, jehož cenu objeví až mnohem, mnohem později.

Kdysi byly v módě psychologické hry. Také jsme jednu takovou hrávali, zvlášť když se sešlo více přátel. Otázka vždy zněla: když se řekne…? Za tečky lze dosadit v podstatě cokoliv: když se řekne zábava, škola, nemoc, auto, láska. Nebo - a o tom je právě řeč - prázdniny a dovolená.
Odpovědi měly být co nejstručnější. Někteří se tedy spokojili jen s jedním slovem: les, řeka, hory, moře. Anebo kanoe, kolo, zámek Hluboká, táborák. Už si nepamatuji, zda jsme se poté, co jsme získali první asociaci na položenou otázku dále ptali proč… Proč právě voda, strmé stráně či jihočeský rybník?
Odpověď se jistě skrývá v hlubinách naší paměti. Když se zeptali na totéž mě, odpověděla jsem bez přemýšlení louka. Louka za ranního rozbřesku, koupající se v rose, kopretiny něžně tančící v lehkém vánku, slzičky a zeměžluč, zářivé pantoflíčky, vonící mateřídouška. Sluneční paprsky prodírající se mlžným oparem, hlasy probouzejících se ptáků…
Proč? Odpověď je prostá - každé prázdniny jsme museli ráno časně vstávat a jít s dědou a s babičkou na trávu. Tuze se nám nechtělo a je jasné, že tehdy jsem nemohla mít ani tušení, že se na louky plné jetele a vojtěšky, bzučení hmyzu a ranní rosy budu vracet, kdykoliv to bude jen trochu možné. A když ne ve skutečnosti, tak alespoň ve svých vzpomínkách.

Koncem srpna se mládí zase vrátí do města. Děti opět zaplní hromadnou městskou dopravu svými batohy a mobily, smíchem a pošťuchováním. Možná si právě letos z prázdnin přivezou i malý poklad. Někde hluboko, v koutku srdce schovanou krajinu svého dětství. Tu, do které se budou stále vracet, i když třeba jen ve svých snech. Ale zatím to ještě nevědí…  

 OHLASY NA ČLÁNEK

 Milá paní Evičko,
...já nemám jiných slov, než ta, která říkají vše o kráse. Na mysli mi vytanuly mé vzpomínky na dětská léta, právě tak jako ta louka, ty květy, vůně, slunce, teplá zářivá zem a nad ní se tetelící vzduch. Právě tak i to, kterak se mi nechtělo s babičkou ráno na trávu, s rodiči na výlety za kulturou a historií, otravovaly mě návštěvy příbuzných a snaha rodičů vyštvat mě ven, hned brzy ráno. A hle! Je to vše dnes mým pokladem, o kterém jste psala. Nezapomenutelné vracející se okamžiky. Váš krásně napsaný článek mě dnes ráno velice kladně naladil. Nemohu říci nic jiného, než nádhera, úžasné a děkuji, za tak nádherné čtení. Kéž je Vám dáno psát jich co nejvíc!!!
Eva Rydrychová, 18.5.2007