Eva Vlachová: Míval jsem klobouk

Rubrika: Literatura – Fejetony

Fejetony naší Evy
Míval jsem klobouk...

leč klobouky pomíjejí, zpívá se v jedné písničce. Smutek nad takovou ztrátou je očividný a touha po navrácení milované pokrývky hlavy nepochybná. Zde autor klade důraz na charakterové vlastnosti nálezce, zatímco autor písně o klobouku ve křoví se zamýšlí nad charakteristikou jeho majitele.

Chodit s hlavou nepokrytou bylo dříve naprosto nemyslitelné. Ale třeba padesátá léta nebyla ke kloboukům právě přívětivá. Zvlášť klobouček dámský byl předmětem zkoumání, zda jeho nositelka není náhodou nepřítelem lidově demokratického zřízení. Pokud se dáma nechtěla střetnout s uličním důvěrníkem, zvolila raději šátek. Ženy jsou ale vynalézavé a šátkové kreace byly někdy vskutku půvabné. Muži sice déle lpěli na tradičním klobouku, ale i oni podléhali tlaku doby a své hlavy stále častěji pokrývali čepicemi, většinou kšiltovkami, jež byly znakem příslušnosti k dělnické třídě. Koupě klobouku pro syna byla přesto záležitostí přímo rituální, neboť tímto aktem se z chlapce stával mladý muž. O ženách se v této souvislosti nemusíme obšírně rozepisovat. Jejich jarní touha po novém kloboučku byla v literatuře popsána dostatečně.

Současnost je tolerantnější. K nošení pokrývky hlavy nás nutí zima, móda anebo příslušnost k určité skupině. Je vskutku radost pohledět, jak dobře posazená čepice podtrhuje švarný zjev uniformovaného nositele. Pak jsou tu tzv. „kapucáři“. Jejich typickým představitelem je mladík ve věku mezi 13 – 18 lety, vyznačující se zachmuřeným výrazem, nahrbeným postojem a klátivou chůzí. Vyjadřuje se drsně, útěchou pro náhodného posluchače je, že si vůbec nedává pozor na výslovnost, takže jeho verbálnímu projevu není většinou příliš rozumět. Ovšem vězte, že pokud nositel kapuce spadá spíše do vyšší věkové kategorie, nejde o chlapce bouřícího se proti starší generaci, ale o člověka s vyhraněným politickým názorem.

Pletené čepice jsou další kapitolou hodnou zájmu. Pokud jste všímaví, zahlédnete v zimě na dětských hlavičkách zajímavé kreace. V kočárcích sedí myšky, medvídci pejsci a zajíčci. Pletená čepice nošená v místnosti, to je ovšem něco jiného. Nasazují si ji (nejen) mladí lidé, kteří tak chtějí upozornit na svou výjimečnost. Expanzi tohoto úkazu jsme viděli v jedné televizní soutěži. Na obrazovce mě zaujal tvar čepice, jenž napovídal, že by se v jejím objemu mohlo skrývat ještě něco dalšího, než jen leb a vlasy. Bohužel jsem nepřišla na to, co by to mohlo vlastně být. A že asociace jsou velmi zrádné, vybavila se mi při pohledu na ni hrůzostrašná historka, kterou jsme si jako děti vykládaly při svíčkách na škole v přírodě. Byla to ta o dítěti s vodnatou hlavou…

S potěšením jsem zaznamenala, že klobouků na hlavách dospělé populace opět přibývá. A tak lze i v davu odlišit jednotlivce. Muži v tradičním klobouku představují serióznost. Černý klobouk se širší krempou, posazený lehce do týla, dává ovšem tušit bohémskou povahu. Stále častěji jsou k vidění stetsony, čili klobouky kovbojské. Jejich nositelé mívají ostražitý pohled a pravou (pokud jsou leváky zase levou) paži lehce pokrčenou v lokti, čímž naznačují, že kolt zavěšený proklatě nízko může být v mžiku tasen. Skutečnou renesanci prožívá šátek – u mužů vázaný jako pirátský, prozrazuje dobrodružného ducha. Nemůžeme opominout ani návrat okouzlující pokrývky hlavy, a to čepici hadovku. Tento model se vrací jako chřipková epidemie a na hlavu si ho nasazují hlavně recesisté. Ženské pokrývky hlavy se vyznačují přece jen větší pestrostí. A to jak v barevném ladění, tak tvarem. Dámský klobouk je umělecké dílo, koketně nasazená čepice bývá nejen ochranou proti chladu, ale i jistým druhem signálu.

Ovšem nejzajímavější model nosívá v zimě, po těch pár dní, kdy se v Praze drží sníh, Eliška Krásnohorská (viz snímek). V její době by byl považován za výstřední. Domnívám se však, že by Eliška, jež se vyznačovala pokrokovým duchem, kritiku závistivého okolí hravě zvládla. Dnes ovšem, a zvlášť v jejím případě, se doslova naplňují slova písně o pomíjejícnosti klobouků. A třeba i to, že není až tak důležité, co máme na hlavě, ale co je v ní.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 10. 2007.