Zlatá Evropa! Zaplať pán Bůh za dobrou, starou Anglii. V Liverpoolu u Merseyside Police jsem se cítil jako doma. Angláni, pouze s malými výjimkami, se chovali jako Australani. Jen ten jejich směšný přízvuk nás rozlišoval.

Opět jsem byl ubytován na policejní akademii, kde jsem musel přežívat na úplně nejstrašnějších jídlech mého života. Ale policajti to byli dobří a bodří a navíc s nima byla náramná legrace. A strašně chlastali. To bych jim ovšem neměl tak za zlé, ale že si tam „hrnou“ teplé pivo a rozplývají se nad tím, to pokládám za vrchol kulturní zaostalosti. Jiná zem, jiný mrav, řekl jsem si již po kolikáté.

V té době, kdy jsem působil na štaci v Anglii, byl mír a pokoj země narušován rasistickými bouřemi. Naneštěstí neustálá pohotovost, která byla na akademii vyhlášená, narušovala naše dýchánky v nesmírně útulných anglických hospůdkách. Na nádvoří akademie byla zaparkovaná obrněná auta a situace byla krajně napjatá. Nikdo nevěděl, kdy opět něco vypukne. Zásahové jednotky, oděné do speciálních uniforem, byly neustále připravené si to rozdat s výtržníky. Jen já kašlal na krveprolití a spíše jsem prahnul po utužování přátelství a po legraci.

Během mého pobytu si mě z nějakého záhadného důvodu oblíbil důstojník z Royal Ulster Constabulary. Asi to bylo tím, že jako jediný jsem se nechal nalákat na irskou whisky, při které mně Irčan promítal nekonečně dlouhé dokumentární filmy o zběsilostech páchaných IRA v jeho zemi. Nebyla to pěkná podívaná a vůbec se nedivím, že angličtí kolegové svodům nepodlehli.

Ale i s tímto jinak zasmušilým Irem byla legrace. Vždycky, když jsme se po perném dnu vydali do pohostinství osvěžit, tento policajt nikdy nešel v našem hloučku. Síla zvyku daná touhou o přežití způsobila, že se vždycky sunul sám podél zdí. Jak později vysvětlil, chození zády ke zdím mu dávalo záruku, že to do něj nikdo nenapálí zezadu. Tak byl chudák z toho Irska zblblej.

Krátce před odletem do Německa mi dobří kamarádi kladli na srdce - v žádném případě nezavést s německými kolegy hovor na druhou světovou válku. “Němčíci jsou na tohle téma děsně háklivý,” upozornil mě jeden z nich, těsně než jsem nastoupil do letadla irské společnosti Air Lingus. Bývalo by mě zajímalo, jestli to bylo jen tak z hecu, že mi zamluvili let s touto proslulou společností, o které kolovaly neuvěřitelné historky. Za následek to mělo, že jsem se celý let, který probíhal v husté mlze, chvěl jako osika a stal se opět pobožným.
V Mnichově na letišti, kam jsme k mé velké úlevě dorazili bez výrazných problémů, na mě čekala milenka z mládí, Jitka. Po těch letech, co jsme se neviděli, mně holka trochu odkvetla, ale co si budeme povídat, já už jsem také nebyl žádný krasavec. A tak jsem uvítal, že si po takové dlouhé době mohu s někým zase pokecat česky. Navíc její manžel měl v Mnichově českou hospodu a to, co se tam vyvářelo, nemělo chybu.
Kampak se na Německo hrabe celá Amerika, Kanada či dokonce Anglie! Německo je za humny od rodné hroudy, mají vynikající uzenky, jídlo podobné českýmu a hlavně vynikající pivo. To je panečku kultura, jak má být. To je to, co osamělý, dva měsíce v cizině přežívající člověk očekává a po čem touží!

První pracovní schůzka se odehrála na bavorském policejním presidiu, přímo v srdci Mnichova. Policejní president Schulz mě na počest mé návštěvy pozval na oběd, který se servíroval v jeho obrovské kanceláři. Od policejního prezidenta mě oddělovalo asi deset metrů, protože se usadil do čela předlouhého dubového stolu, zatímco mě posadil na druhý konec. Někde uprostřed seděl agent proslulého israelského Mosadu, který byl v Německu shodou okolností také na služební cestě.

Pan Schulz tam „nahrnul“ hrozný šnaps a bez okolků zahájil svůj vítací projev. Netrvalo dlouho a prezident zabrousil na druhou světovou válku a připomenul nám, že musíme být obezřetní, aby se něco podobného v dějinách už nemohlo opakovat! Já tam v tý obrovský místnosti seděl, poslouchal prezidentovo poučování a kousal se do rtů, abych se náhodou bohapustě nerozesmál. Pouze před několika hodinami mě anglický kolega varoval: “Never to mention the second world war”!  /Nikdy se nezmiňuj o 2. světové válce!/

Po obědě, za který by se nemusela stydět ani žena Máňa, jsme vykročili do mnichovských ulic. Prezident v plné generálské uniformě, my v civilu. Náhle, nedaleko presidia, se stalo něco přímo neuvěřitelného.
“Heil Hitler,” zařval výrostek s napřaženou rukou v nacistickém pozdravu, přímo do prezidentovy tváře. Zatímco my jsme ztuhli, Schulz ani nemrk a normálně pokračoval v chůzi, jakoby nic.
“Viděl jste to?” zeptal jsem se prezidenta. “Co jsem měl vidět?”odvětil Schulz a tvářil se jako by mu uletěly včely. “No přece toho nácka,” řekl jsem a pak si zaryl: ”A to se tady stává často, pane prezidente?”
Generál Schulz se na mě udiveně podíval a pak řekl přesně tak, jako seržant Schulz v televizní komedii Hogans Heros: ”I saw nothing!” /Nic jsem neviděl/. No to už jsme s izraelským agentem nevydrželi a začali se nad tragicko-komickou situací smát. Jsou ti Němci ale volové, řekli jsme si. 

Divení díky generálovi pokračovalo. Zeptal jsem se jak řeší Německo palčivou otázku týkající se tureckých dělníků přechodně pracujících v Německu. Policejní prezident odpověděl, že dělníci z Turecka a Jugoslávie jsou tak dobře placeni, že si kupují v Německu traktory, se kterými se pak pyšně vracejí do svých zemí. Tímto způsobem stimulují německou ekonomii, a proto jsou v Německu vítáni a každý je má rád.
Z omylu jsme však byli brzo vyvedeni ředitelem bavorského Ministerstva přistěhovalectví. Na naši otázku, jak to vlastně s těmi Turky a Jugoši je, byrokrat suše odpověděl, že dělníci se z Německa nechtěj hnout, zemi přímo zaplavujou a plundrujou a Němci je proto nemají příliš v oblibě. Spíše naopak.
A tak jsem smutně konstatoval, že oproti jiným zemím, které jsem v rámci Churchillova stipendia navštívil, v Německu jsem se toho dozvěděl a naučil nejméně.

Tři měsíce určené ke studiu se naplnily a konečně našel čas k návratu do milované Austrálie.

Do mrazivého Melbourne jsem dorazil plný dojmů, se kterými jsem se, místo vykonávání manželských povinností, několik dnů a nocí dělil se ženou Máňou. Po vyslechnutí mých neuvěřitelných historek jsme se shodli, že Austrálie je nejlepší země na světě. Já jsem slíbil, že už se nikdy od rodiny nehnu a na žádné dlouhé štace nepojedu. Slib jsem dodržel několik let, po kterých jsem se vydal do Číny. Přímo třikrát. Ale o tom snad až příště…

Pokračování příště...
Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora"