| Trapné fiasco spojené s představením “Tabatěrka” mě odradilo jenom od kouření. Ne však od toho, abych cílevědomě zdokonaloval své herecké umění. Místo toho, abych si hrál s dětmi z ulice “Polívka se vaří, maso na talíři,” jsem dával přednost účinkování v mnoha divadelních hrách inscenovaných pro širší košířskou veřejnost tetičkou Táňou. Některá z těchto představení vyžadovala rytmiku a tanec, což se mi velice líbilo a způsobilo to, že jsem náhle zapochyboval, zdali je herectví doopravdy cílem mého života. Začal jsem spíše inklinovat k baletu, na který jsem se chodil do divadla dívat při každé příležitosti. Fascinovaly mě nejen kostýmy a muzika, ale hlavně baleťáci, kterým jsem z hloubi duše záviděl jak úžasně byli vyvinutí.  To se zřejmě líbilo i dámám v hledišti, které si šeptem, provázeným tichým smíchem a ruměncem na tváři, vyměňovaly poznámky na toto téma. Neušlo mi ani to, že během představení měli tanečníci nevšední příležitost neustále nemravně šahat na baletky, když je různě zdvíhali nad hlavu a pak zase spouštěli na zem. Netrvalo dlouho a dospěl jsem k názoru, že stěží existuje jiný druh lidské aktivity, která by způsobila neskonalou závist kamarádů. Otevřeně jsem se svěřil rodičům se svým plánem stát se baleťákem.
Maminka se na mě trochu útrpně podívala a prohlásila, že bych se měl raději soustředit na učení a pustit z hlavy pitomosti. Ostřílená divadelnice teta Fé však pravila, že se maminka mýlí, protože balet je krásné umění a dostanu-li se k němu, upletu rodině i přátelům mnoho párů ponožek, protože baleťáci mají k tomu sklony a ve volných chvílích jen tak posedávají a pletou až se z nich kouří. Navíc vyslovila naději, že bych si u baletu jistě našel nějakého slušného a pohledného chlapce pro cestu životem. Tatínek zvedl oči od Rudého práva a napomenul tetičku, která to se mnou dobře myslela, aby mně nemátla hlavu, protože už pro mě sehnal tlačenku, abych se dostal na zemědělskou školu.
Tetiččina poznámka o štrykování a radostném životě v objetí nějakého chlapce od baletu způsobila, že jsem se polekal a pustil myšlenku stát se baleťákem velice rychle k vodě. Zato jsem si ještě pevněji předsevzal, že přeci jenom půjdu k divadlu. Rodiče moje nadšení nesdíleli. Hlavně se báli, že být komediantem není žadné kloudné zaměstnání, kterým lze uživit rodinu. Našel jsem věak nečekaného spojence...
Ředitel gymnázia, literát Horký, nám vštěpoval lásku k české literatuře a oblíbil si mé nadšení, se kterým jsem rozechvělým hlasem napodobujícím slavného mistra Zdeňka Štěpánka deklamoval básně, které nám pravidelně zadával jako domácí úkol k naučení. Trvalé sympatie vzdělaného pedagoga jsem si získal recitací jeho nejoblíbenější básně ”Na břehu řeky Svratky roste rozrazil,” při které to pan ředitel s měkkým srdcem nervově nevydržel. Obrátil se ke třídě zády, zasněně koukal z okna někam do neznáma a hořce plakal. Od té doby spolužáci vědeli, že k tabuli přednášet básničky nikdy "říďou" vytaženi nebudou, protože on vždycky vyžadoval, abych recitoval já. Spokojenost byla na všech stranách. Spolužáci si oddechli, že se nemusejí doma šprtat jim nic neříkající básničky, zatímco já se je učil milerád, pan ředitel dojetím pofňukával, utíral si slzy do rukávu černého pláště a promíjel mi všelijaké vylomeniny. Ředitel Horký mi také dal dobré rady do života, jako že bych se neměl snažit být někým, kým nejsem a abych konečně Zdeňka Štěpánka pustil z hlavy.
Což jsem udělal. Mnohem těžší však bylo pro mne pustit z mladé hlavy moje dvě nové lásky, především krásně zaoblenou, byť uhrovitou spolužačku Kamilku Mrázkovou a cyklistiku. Těmto nově nalezeným láskám jsem začal věnovat více času než bylo záhodno, čehož si ředitel Horký všimnul a pozval si mě do ředitelny, kde mi vysvětlil, že jestli chci něco u divadla dosáhnout, tak bych měl na holky zapomenout a kolo prodat. Říkejte však toto sedmnáctiletému rozháranému mladíkovi, který chce v životě stihnout všechno. V mých třech láskách jsem sveřepě pokračoval a vůbec mi to nevadilo. Prsaté Kamilce jsem s rozkoší vymačkával uhry domnívaje se, že je to dobrá předehra ke ztrátě panictví, a na kole trénoval až do padnutí. To sice trošku kvůli smrtelné únavě moji toužebně očekávanou ztrátu panictví oddálilo, ale ani tato smutná skutečnost mě neodradila od závodění.
Roky na gymnáziu jsem trávil vším jiným než solidní přípravou na maturitu. V té době jsem se také od starších a zkušenějších kamarádů dozvěděl, že požívání alkoholických nápojů, zejména piva a kořalky, přináší zaručený úspěch v náručích žen, kdy alkohol z mátohy udělá chlapáka jaksepatří, pakliže se ovšem neopije jako zvíře a tvrdě neusne. Proto jsem také návštěvy zakouřených pohostinství čtvrté cenové skupiny zařadil mezi tak důležitou aktivitu jako návštěvy Národního divadla. Kromě ředitele Horkého, který rovněž holdoval zlatému moku, mi začali ostatní profesoři předvídat smutnou budoucnost. Trošku jsem si je udobřil tím, že jsem se během představení úžasné hry Maxima Gorkého “Na dně” pěstmi vrhnul na spolužáky, kteří si dlouhou chvíli krátili tím, že bezohledně na herce stříleli prakem skobičky a hlučně se chechtali, když se jim podařilo zasáhnout cíl, jako například hercovu zadnici. Ale i tak se rodiče ze třídních schůzek vraceli se zarudlýma očima a dělali si velké starosti, co ze mě bude.
Já jsem to však věděl moc dobře a s budoucností jsem si nikterak nelámal hlavu. Zúčastnil jsem se konkurzu na film s pracovním názvem “Zákopy” a k mé neuvěřitelné radosti jsem konkurz v maturitním ročníku udělal. Nezbývalo nic jiného, než uposlechnout nařízení pana produkčního, sbalit se a odjet na čtrnáct dní mimo Prahu filmovat. Což jsem učinil milerád a nemohl jsem uvěřit svému štěstí, když jsem se ocitl ve společnosti opravdických herců, které jsem znal jenom ze stříbrného plátna a z divadla. Hruď se mi dmula pýchou a už jsem se viděl jak zaměním obludnou Kamilku za uhrančivě krásnou Věrku Poledníkovou, která doposud o mé tokání neměla zájem. Kdo by však teď mohl odmítnout filmového herce jako jsem já!
Bohužel moje radost neměla dlouhého trvání. Jednoho krásného dne mě produkční vážným hlasem oznámil, že mu telefonovali ze školy, kam se musím bez prodlení vrátit. Vysvětlil, že jsem se dostal do průšvihu, protože jsem si v maturitním ročníku dovolil bez povolení opustit Prahu, což učitelský sbor pokládá jako vrchol drzosti a nezodpovědnosti. S těžkým srdcem jsem se vrátil do Prahy, kterou jsem náhle nenáviděl...
Po mém návratu nabyla situace ve škole tragikomického rázu. S vyjímkou mně nakloněného ředitele se mnou pedagogové přestali jakkoliv komunikovat. Tato patetická situace trvala až do maturity, kde jsem na svoji drzost těžce doplatil. Kromě vyborné z literatury, jsem propadl z matematiky, z ruštiny jsem uhájil čtyřku a jen tak tak prolezl ze zeměpisu. A navíc jsem slízl trojku z mravů! Výsledky jsem nebyl zdrcen jenom já. Ředitel Horký se mi po straně za dětinské chování svých kolegů omluvil a řekl, že doufá, že udělám reparát z matematiky a nic mi nebude stát v cestě, abych se nemohl zajímat o přijetí na divadelní fakultu.
Tatínek vzal maturitní výsledky ještě hůř než já. Zbrunátněl, uprostřed čela mu naběhla temná žíla jakou jsem tam nikdy předtím neviděl, zamumlal něco o prašivým kole, sebral odněkud sekyrku a běžel moje milované kolečko rozmlátit. Zachytil jsem ho v posledním okamžiku, ještě než jeho pádná ruka dopadla na rám kola. Od zničení mě zachránilo jen to, že jsem se před zvednutou sekyrou vrhnul na kolena a tatínkovi odpřísáhnul, že po celou dobu až do reparátu budu pilně studovat a na kolo se ani úkosem nepodívám.
Slib jsem dodržel, i když se zatnutými zuby. Dlouhá letní odpoledne jsem pak trávil s kamarádem Kájou Figerem na plovárně, kde mi pod žhnoucím sluncem rozený matematik trpělivě vysvětloval počty, používaje hrušky.
“Jedna hruška a jedna hruška je kolik hrušek?” “Tři,” vykřikl jsem vítězoslavně věříc, že jsem se konečně dopracoval ke správné odpovědi. Kája měl ale perverzní smysl pro humor a aby mě zmátnul, tak po mém radostném výkřiku řekl: “Ale né, vole, jak dlouho ti mám říkat, že jsou to čtyři.” Nakonec mě přece jenom připravil k reparátu, i když pak všem kamarádům říkal, že jsem ho připravil o několik let života.
Maturitu jsem na druhý pokus přece jenom udělal. Jen tak tak. Ředitel Horký promluvil do duše přísnému matykáři Novákovi, aby pochopil, že matematiku jako herec nikdy potřebovat nebudu, tak ať přihmouří oko, neničí mi život a dá mi to za čtyři. Což se také stalo. Glejtem, na kterém se skvěla jedna jednička a tři čtyřky, jsem radostně mával nad hlavou věříc, že se mi nyní otevírá cesta do budoucna. A začal jsem se houževnatě připravovat na zkoušky na DAMU.
V té době bylo osmnáct let...
Pokračování příště...
Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora" |
