Ivan Kott: Nečekejte a čtěte!
Rubrika: Literatura – Doporučení
 Spisovatelka LENKA REINEROVÁ oslavila své letošní narozeniny novou knížkou, kterou nazvala ČEKÁRNY MÉHO ŽIVOTA. Jak již vyplývá z názvu, zabývá se v ní stavem, v němž se během života neustále ocitáme, a který asi nemáme příliš v oblibě. První čekání si odbudeme ještě dříve než spatříme světlo světa a s námi to samozřejmě prožívá naše matka. A právě tímto momentem autorka knihu začíná, když vzpomíná na tmavou nemocniční chodbu poválečného Bělehradu, kde v roce 1946 čekala na narození své dcery. Slovo "čekárna" je (nebo alespoň bývalo) oficiálním označením jedné místnosti na nádraží, s níž je ovšem většinou spojeno loučení, a je tedy místem spíše smutným než veselým. Na čekárnu pražského Masarykova nádraží Lenka Reinerová nikdy nezapomene. Tady se začátkem března roku 1939 loučila před odjezdem do Rumunska se svojí matkou a mladší sestrou, a byly to poslední okamžiky, které spolu prožily. Na dopravní spoj se dnes nečeká jen na nádražích, ale také na letištích. Jednu takovou půlhodinku absolvovala autorka na pařížském letišti Charlese de Gaulla v čekárně k východu číslo 22. Vše proběhlo v poklidu, stejně jako následující let do Prahy. Ovšem týden na to poslouchala paní Reinerová ve svém smíchovském bytě ranní rozhlasové zprávy z nichž se dozvěděla, že v té nedávno otevřené čekárně ke Gate 22, kde před sedmi dny seděla, se zřítila část stropu, následkem čehož bylo hodně lidí zraněno a jedna žena zahynula. To jsou chvíle, kdy si uvědomíme, že nebezpečí na nás číhá i tam, kde bychom to nejméně očekávali. Čekárny ve zdravotnických zařízeních určitě nepatří k místům veselým, ale lze se tam setkat s nejrůznějšími lidskými osudy a zažít chvíle dramatické, ale občas i humorné. Pokud nás netlačí čas, může být docela příjemné čekání ve velké hale hlavní pošty v Jindřišské ulici, kde si můžeme – než nás číslo na světelné tabuli pozve k přepážce – v klidu prohlédnout hezkou výzdobu tohoto prostoru. A pokud jsou tyto vjemy doplněny rozhovorem s mladou půvabnou Japonkou, jako se to stalo paní Reinerové, je to milý zážitek, který bychom na poště vůbec nečekali. Autorka se ve svých vzpomínkách také vrací do Mexika, kde žila v emigraci během 2. světové války, a kde také uzavřela sňatek. Čekání na obřad i jeho vlastní průběh okořenil svým humorem Egon Erwin Kisch, který byl jedním ze svědků. S očekáváním bývá také spojena návštěva divadla a jsou jím naplněny chvíle, kdy si odkládáme u šatny, vcházíme do hlediště, usedáme na místa a sledujeme zvedající se oponu. V této souvislosti vzpomíná Lenka Reinerová na Osvobozené divadlo, především v posledním období jeho existence, a na představení, kdy se v hledišti objevil prezident Beneš. Autorka připomíná také čekání ve frontách, mezi něž před lety patřilo i nocování na chodníku před mládežnickou cestovní kanceláří, čekání na úřadech a v bankách, a také čekání před vystoupením v televizi, kam byla pozvána do pořadu Domácí štěstí, kde ovšem měla mluvit o časech a událostech, které příliš šťastné nebyly. A na závěr připojuje vzpomínku na pobyt ve Versailles na jaře 1939, kde byla společně s manžely Kischovými svědkem toho, jak velký dav lidí čeká na popravu několikanásobného vraha. Vyprávění čtenáře okamžitě zaujme jak svým obsahem, tak moudrým nadhledem daným bohatými životními zkušenostmi a neomylným sledováním všech souvislostí, což jsou samozřejmě atributy, kterými se vyznačují i všechny předchozí knihy Lenky Reinerové. Tuto nejnovější uzavírá několik fotografií, které Joachym Dvořák, šéf nakladatelství Labyrint, pořídil ve spisovatelčině bytě, a nikoho jistě nepřekvapí, že na nich jsou především knihy a zase knihy. A také fotografie, kaktusy na okně a nejdůležitější předmět této domácnosti – psací stroj Continental, jehož detail zdobí i obálku. Oslavu 91. narozenin Lenky Reinerové a prezentaci její nové knížky uspořádal v pátek 18. května 2007 její dvorní nakladatel Dr. Dvořák v Kafé Montmartre v Řetězové ulici. Paní Reinerová poděkovala všem přítomným za gratulace a dárky, zavzpomínala na svého pražského, pařížského a mexického souseda Egona Erwina Kische, který kdysi do Montmartru rád chodíval a dokonce tu na stole tančíval tango, a podepsala se do nové knížky tolikrát, že ji určitě bolela ruka. Můžeme se těšit, že o narozeninách příštích se autogramy budou opakovat, jen ten nový titul, pod kterým se objeví, zatím neznáme. |
Knihu je možno objednat a zakoupit ZDE.
Foto © Josef Chuchma, www.labyrint.net
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 06. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jiří Suchý |
 |
Jan Krůta |
 |
Josef Fousek |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |