Ivan Kott: Dvakrát za hudbou do Národního

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Opera Národního divadla uvedla 3.května 2007 ve Stavovském divadle premiéru opery ORFEO. Jejím autorem je Claudio Monteverdi (1567 – 1643), který ji složil na libreto Alessandra Striggia, a poprvé uvedl právě před čtyřmi sty lety ve vévodském paláci v Mantově.
Děj začíná svatbou Orfea s Eurydykou, která však byla při trhání květin na louce uštknuta jedovatým hadem a umírá. Orfeus se za ní vydává do podsvětí, aby za pomoci zpěvu vyprosil její návrat na zem. Musí ovšem nejprve svým zpěvem uspat převozníka mrtvých Chárona, aby mohl na člunu přeplout do podsvětí a zde obměkčit Plutona, který nakonec s propuštěním Eurydyky souhlasí. Jak už to tak ovšem bývá, souhlas je vázán jednou podmínkou – Orfeus nesmí po cestě z podsvětí na svou Eurydyku pohlédnout, jinak ji ztratí navždy. Po cestě podlehne Orfeus pochybnostem zda jeho milovaná jde skutečně za ním, ohlédne se, a vše je ztraceno. Nešťastný Orfeus je žalem zdrcen a jeho nářek slyší bůh Apollón, který ho bere k sobě na nebesa. 

      Foto Hana Smejkalová  Foto Hana Smejkalová

Tento stručný děj bylo užitečné si předem přečíst, protože libreto je samozřejmě zpíváno v italštině a dění na jevišti také není vždy ilustrativní. Ovšem prvořadá je v představení samozřejmě hudební složka, jejíž autor bývá označován za Shakespeara hudby, který tímto dílem otevřel novou epochu hudebního dramatu.
O nastudování opery ve výtečném mezinárodním obsazení se postaral italský dirigent Roberto Gini, režie se ujal šéf opery ND Jiří Heřman a v hlavní roli zpíval Vinzenzo Di Donato, italský zpěvák, který vystudoval i hru na varhany, a při volbě pěveckých angažmá dává přednost renesanční, barokní a oratorní hudbě. Scéna Pavla Svobody je jednoduchá, ale dokáže v divákovi dokonale navodit představu cesty do podsvětí a společně s kostýmy Lenky Poláškové i jeho ponurou atmosféru.
Návštěva tohoto představení je skutečně hudebním i divadelním zážitkem, který je možno si navíc doplnit četbou v obsáhlém programu, kde je vedle českého překladu libreta otištěn i životopis skladatele a rozbor jeho díla. Dále tu najdeme informace o hlavních aktérech představení a slovo k divákům od pana dirigenta Roberta Giniho.

    Foto Hana Smejkalová  Foto Hana Smejkalová

Chcete-li inscenovat klasiku prověřenou čtyřmi staletími a máte k dispozici kvalitní soubor, pak se není čeho obávat. Pokud si však někdo vytýčí úkol naprosto neobvyklý, jakým je převedení díla tří písničkářů do tanečního představení, pak na sebe bere skutečně značné riziko. Navíc každý z těchto tří dnes již nežijících autorů a interpretů tvořil ve specifických podmínkách a zpíval v jiném jazyce, a jediné co je spojovalo, byl boj s okolím i s vlastními problémy.
Ale snad právě tato náročnost společně s obdivem k životu a tvorbě Jacquese Brela, Vladimíra Vysockého a Karla Kryla natolik fascinovala uměleckého šéfa baletu Národního divadla Petra Zusku, že se rozhodl vytvořit taneční představení  BREL VYSOCKIJ KRYL s podtitulem Sólo pro tři.
Tento ještě ne čtyřicetiletý choreograf a režisér začínal v pantomimě Divadla Na zábradlí, prošel Pražským komorním baletem Pavla Šmoka, v letech 1992-1998 byl členem baletního souboru Národního divadla a pak následovalo angažmá v Mnichově, Augsburgu a Montréalu. 
Foto:  Roman SejkotNa Sólu pro tři hodlal Petr Zuska pracovat společně s Borisem Rösnerem, s nímž o tomto tématu hodně hovořil, ale na realizaci zůstal posléze sám. Jak řekl na tiskové konferenci, musel při práci na představení na chvíli zapomenout na obdiv a lásku k písničkám svých oblíbených autorů, aby získal objektivitu a nadhled, které nutně potřeboval při výběru písní, jejich propojování a hledání optimálního pohybového ztvárnění. Je určitě dobře, že mezi vybranými písněmi se objevilo minimum těch nejznámějších, často hraných, a že jedním z kritérií byla také určitá tématická či emoční návaznost, což umožnilo vznik představení, které není koncertem náhodně poskládaných tanečních čísel, ale neobyčejně celistvým hudebně pohybovým útvarem. Nahrávky vybraných písní v autorských verzích byly zvukově sladěny a doplněny čtenými úryvky některých textů, o což se postaraly tři dámy – Frederika Smetanová, Liliana Malkina a Taťjana Medvecká.
Představení nezačíná příliš optimisticky, když ho zahajuje Vysockého opilecký monolog nazvaný Policejní protokol, na který navazuje Brelova píseň o pohřbu přítele, která je velmi působivě zinscenována. První polovina vůbec přináší písně vážnější a dramatičtější, když jednou z mála výjimek je humorná Vysockého Ranní gymnastika, která zaujme jak choreografií, tak cvičebními úbory v barvě rudé se žlutými hvězdami. Mezi nejpůsobivější momenty této části patří Krylova Nevidomá dívka stejně jako proložení dvou Vysockého písní o válce Krylovou Lásko!, která se jim sice tématicky přibližuje, ale je při vší drsnosti mnohem poetičtější a něžnější. Ukázkou košatosti Brelova veršování je píseň Letní večer, kde se také zpívá
Nasáklí pijáci/ Se na terasách zmíní/ O holkách o práci/ A o perfidní tchyni/ ... / A kypré dívky běží/ Ve vůni mastných par/ Svých mladých ňader pár/ Vyvenčit na nábřeží.
Druhá polovina přináší více témat milostných i humorných, mezi nimi i Vysockého Rozhovor u televize a Brelovu píseň Bonbóny. Velmi emotivně tu je zpracována Brelova Neopouštěj mne a Krylova píseň Vánoční se zmínkou o přebývající židli v posledním verši. Závěr představení patří Vysockého Písni o zemi, v níž autor připouští, že svět je plný šrámů po všech těch hrůzách, které prožil, ale do budoucnosti Země vkládá naději a v jedné ze slok říká: Ona zpívá všechny nářky tiší/ Obrodí se ze všech bolestí a ztrát/ Vždyť země je přece naší duší/ A tu neumlčí dusot bagančat.

     Foto:  Roman Sejkot  Foto:  Roman Sejkot

Pokud jde o autory hudby a textu, je pro ně vedle obrovské tvůrčí invence, s níž vyjadřují své názory, pocity a touhy, společné i to, že se ani jeden z nich nedožil padesáti let, když nejblíže tomuto věku byl Karel Kryl (12. 4. 1944 – 3. 3. 1994).
Jacques Brel zemřel přesně půl roku před svými padesátinami 8. října 1978 a Vladimíru Vysockému bylo 25. července 1980, kdy tento svět opustil, 42 let a 6 měsíců.
V představení tančí dva sólisté a sbor asi dvacetičlenný, jehož někteří aktéři přebírají i úkoly sólistické. Při prvé premiéře konané 19. května, byly sólové party svěřeny Alexandru KatsapovoviZuzaně Susové, o den později je vystřídali Michal ŠtípaTereza Podařilová.
Velké jeviště Národního divadla je upraveno jako černý prostor, kde jsou hlavními rekvizitami bílá kytara a bílý stůl. Ten je v prvé polovině více než dva metry vysoký a tvoří vlastně pódium, ve druhé polovině to je obdobně vypadající stolek malý, doplněný stejně jednoduchou bílou židlí, a v některých momentech i průsvitným paravánem a lampou. Velmi důležitou složkou tu je světlo, které dokáže v případě potřeby oddělit z jeviště menší, intimnější prostory, nebo naopak divákovi nabídnout třeba i představu rozsáhlého bitevního pole.
Na obrazovce nad jevištěm běží překlady zpívaných a recitovaných textů, přičemž francouzské a ruské texty tu jsou v češtině a angličtině, české v angličtině. Autorem těchto překladů, z nichž pocházejí i ty zde uveřejněné ukázky, je Jiří Dědeček, který se v tištěném programu k představení navíc svěřil se svým vztahem ke všem třem autorům. Ti jsou samozřejmě oblíbeni u mnoha lidí všech generací, takže o publikum má toto představení určitě postaráno, a já jsem přesvědčen, že stejně skvělé reakce jaké byly na obou premiérách, budou i na všech reprízách.

     Foto:  Roman Sejkot Foto:  Roman Sejkot Foto:  Roman Sejkot

Foto © Hana Smejkalová a Roman Sejkot

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 06. 2007.