Balbínova poetická hospůdka ve stejnojmenné ulici na pražských Vinohradech je především centrem hudebním, ale diváka tu může potkat i neobyčejně silný zážitek divadelní. Je jím hra Putování diletantů, která vznikla dramatizací románu Bulata Okudžavy přeloženého Ludmilou Duškovou. Autorem dramatizace je Martin Hrabák, někdejší přítel a štamgast Balbínky, který v loňském roce tragicky zahynul, a v mých očích to je opožděná oběť těch sil zla, o kterých Okudžava ve svém příběhu píše. Ten ovšem svého hrdinu Mjatleva nemohl z pochopitelných důvodů zasadit do časů, které sám prožíval, musel ho posunout o desítky let zpátky do období předrevolučního. Do časů, z nichž režim, který cara vystřídal, převzal a ještě zdokonalil všechny ty nejhorší metody k ovládání a šikanování lidí.
Dramaturgii a režii obstaral Ivan Fried s Petrem Borkou, který je také jedním ze čtyř protagonistů, které ve hře vidíme a slyšíme. Tím dalším je šéf hospůdky Jiří Hrdina, ženské postavy ztvárňuje mladá absolventka Vyšší odborné školy herecké Šárka Kadlecová, a o hudební stránku představení se stará překladatel, zpěvák a kytarista Milan Dvořák, který zpívá částečně sám, částečně společně s Šárkou několik Okudžavových písní ve svých překladech. Důležitou práci se světlem, v Balbínce dosud nevídanou, obstarává Ivan Fried.
Příběh o pronásledování člověka, který se chce vymanit z pout, kterými ho doba sešněrovává, je podáván velmi prostě, v jednoduchých obrazech, ale neobyčejně působivě. Petr Borka, někdejší žák Dr Ivana Vyskočila a herec příbramského divadla, tu v roli jakéhosi vypravěče a zároveň představitele moci působí velmi sugestivně, pohybuje se více mezi diváky než na scéně, a dokáže publikum dokonale vtáhnout do atmosféry plné výhružek a fízlování, ale i furiantského vzdoru a marného zápasu. Jiří Hrdina zúročil své dlouholeté zkušenosti z mnoha amatérských scén a tragického hrdinu Mjatleva ztvárňuje s potřebnou dávkou elegance a noblesy, zatímco mladičká Šárka dává ženským postavám naivitu, lásku i odhodlání. Atmosféru představení dotvářejí Okudžavovy písně, které Milan Dvořák interpretuje jednoduš, bez snahy po jakýchkoli efektech, ale neobyčejně působivě. Svou roli tu sehrává také intimní prostředí malého sálu se schody nikam nevedoucími a různými relikty dob, které tak poznamenaly život mnoha generací v Okudžavově vlasti, ale i u nás. Navíc tu stále doznívá ozvěna pořadu, ve kterém Milan Dvořák společně s Věrou Slunéčkovou nejen zpívají Okudžavovy písničky, ale také čtou ukázky z jeho vzpomínek, V nichž se také vrací k osudu svých rodičů, kteří byli zničeni mašinérií moci, jejímž významným zloduchem byl jejich přítel z mládí, Lavrentij.
Když před závěrečnou písničkou zazní poslední slova hry přednesená Jiřím Hrdinou, je to skutečné memento: Žili jsme a žijeme jako velká lekce pro vzdálené potomky, kteří ji nepochybně využijí, avšak v téhle době jsme mezerou v řádu rozumné skladby světa. Toto představení je důraznou a vysoce působivou připomínkou, abychom na využití a reflexi této lekce nezapomněli. http://www.balbinka.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 01. 2007.