Ivan Kott: Jak zůstat mladým i po osmdesátce

Rubrika: Literatura – Doporučení

Koncem roku 2004 začala redaktorka Bronislava Janečková natáčet pro stanici Český rozhlas Vltava cyklus vzpomínek
Prof. Františka Dvořáka, který byl posléze převeden do písemné podoby a nyní v nakladatelství Lidové noviny vyšel knižně pod názvem
Můj život s uměním.
Na 250 stranách vzpomíná František Dvořák na své dětství prožité na Hané ve vesnici Červenka, kde jeho otec pracoval na dráze, na středoškolská studia na gymnáziu v Litovli a učitelském ústavu v Kroměříži, na počátky kantoření, které bylo přerušeno totálním nasazením, i na odjezd do Prahy v prvých dnech po konci války. Zajímavé je, že zde také nacházíme potvrzení slov z někdejšího vyprávění Vladimíra Svitáčka o trestnosti poslouchání rozhlasu v prvé polovině 20. let, protože také Dvořákův otec si – stejně jako Svitáčkův – zkonstruoval radiopřijímač a chytal Vídeň.

Pražský pobyt Františka Dvořáka začal nejprve pokusy o divadelní práci, ale navzdory nabídce angažmá od E. F. Buriana dal František – jakmile to okolnosti umožnily – přednost studiu na Filosofické fakultě, takže se čtenář dozvídá o radostech i strastech poválečného studentského života a o setkání s výbornými pedagogy, jakými byli prof. Antonín Matějček, prof. Josef Cibulka a další. Vzpomíná také na zájezdy za výtvarným uměním do ciziny, které v letech 1946 a 1947 pro své studenty uspořádal prof. Cibulka, a zároveň dodává, že tohoto světově uznávaného odborníka zničil po roce 1948 jeden z jeho zfanatizovaných žáků. Neobyčejně zajímavé je vyprávění o přátelství, které František Dvořák ještě jako středoškolský student navázal s Jiřím Karáskem ze Lvovic, od něhož získal spoustu důležitých informací, a jehož prostřednictvím se seznámil s mnoha velkými osobnostmi naší kultury.

Důležitým mezníkem profesní kariéry byl pro Dvořáka nástup na Akademii výtvarných umění, kde se koncem 40. let stal asistentem profesora Václava Viléma Štecha, od nějž se dozvídal spoustu faktů o uměleckém životě konce 19. a začátku 20. století. Z Akademie museli oba odejít koncem roku 1957, na čemž měl hlavní zásluhu prezident Zápotocký, v té době již nežijící, který od Dvořákovy zahajovací řeči na výstavě skupiny Máj v dubnu 1956 usiloval o jeho odchod z Akademie. Rozjetou stranickou mašinerii Zápotockého smrt nezastavila a čistky na Akademii i jiných vysokých školách pokračovaly. Profesor Dvořák ale nevzpomíná ani na tyto doby, které mu jako otci čtyřčlenné rodiny přinesly i existenční starosti, s nějakou hořkostí. Jeho prvotním zájmem vždy bylo výtvarné umění a osobnosti, které byly nositeli jeho vývoje, proto jim ve svých vzpomínkách věnuje hodně místa, stejně jako některým význačným profesorům Akademie, nebo sběrateli Vincenci Kramářovi, jehož zásluhou máme u nás unikátní sbírku Picassových děl z jeho raného období. Vypráví také úsměvnou historku o malíři Josefu Mertlíkovi, který v rámci Zdeňkem Nejedlým vyhlášené Jiráskovy akce maloval obrovské plátno zachycující bitvu na Vítkově. To mělo v památníku na Vítkově zakrýt reliéfy našich legionářů od Karla Pokorného. Když se ani po několika letech nepodařilo socialisticko realistické dílo dokončit, přesvědčil prý tehdy režimem uznávaný Pokorný Nejedlého, že ti legionáři jsou vlastně čeští pracující lidé a reliéf je nutno vnímat jako symbol boje za mír.

V závěru knihy se František Dvořák zamýšlí nad výtvarnými poklady, které u nás máme, a nad tím, jak je umíme či neumíme světu prezentovat. Vzpomíná také na své pedagogické působení, na zahajování výstav, které měl ke konci 70. let na čas zakázané, a hovoří rovněž o dopadu televizních a rozhlasových pořadů o výtvarném umění na širokou veřejnost.
Textová část knihy končí úsměvným doslovem od Adolfa Borna a za ním najdeme téměř padesát fotografií, které jsou výborným doplňkem celého textu, a na nichž vidíme nejen výtvarníky a kunsthistoriky, ale také Jana Wericha, Miroslava Horníčka, Bohumila Hrabala, Františka Hrubína, Miloše Formana, Libora Peška a další osobnosti naší kultury. Kniha nutně zaujme každého kulturymilovného čtenáře, který se k ní budu často vracet, protože je nabitá zajímavými a důležitými fakty. Potěšující je také to, že autor stále pokračuje v pedagogické a publikační práci a svůj mladistvý elán přenáší i na své posluchače, čtenáře i přátele od hrabalovského stolu ve staroměstské pivnici U zlatého tygra.

knihu můžete koupit na internetové adrese:
http://www.kosmas.cz/knihy/128911/muj-zivot-s-umenim/

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 04. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.