Jitka Dolejšová: O kohoutkovi a slepičkách
Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...
| Byl jednou jeden kohout. Mladý, sympatický, usměvavý, čistotný, s IQ vysoko přesahujícím jeho výšku. Kohout byl nejen inteligentní, ale také bohatý. Zakoupil si výběh v pěkném zdravém prostředí a obehnal jej zlatým plotem. Kohout neměl partnerku, proto ho napadlo, že si podá inzerát. A tak vyhlásil konkurz na místo po svém boku. Kohout pravidelně odebíral časopis PROKUR, a obvykle pozorně pročítal všechny články. Zvláště vědecké, protože zastával názor, že inteligence není všechno, a kur se musí průběžně vzdělávat… To pondělí, kdy inzerát vyšel, to ale bylo všechno jinak. Kohout si časopis otevřel na inzertní stránce, začetl se i do ostatních inzerátů a přemýšlel, kolik se mu asi ozve zájemkyň. Kohout nebyl ani monogamní, ani bigamista, ale u kohoutů se s polygamií tak nějak počítá. Ze čtení kohouta vyrušilo stále zesilující kvokání. Vida, děvčata už jsou tady. Rychle odložil časopis na hromadu k ostatním. A to byla veliká chyba. Ale o tom až za chvíli. Kohout otevřel výběh, a když viděl frontu asi padesáti slípek, velkých i malých, tlustých i hubených, bílých i kropenatých, rozevřel křídla a nadšeně zvolal: „Děvčata, vy se mi líbíte, já vás přijímám všechny“. Slepice se nahrnuly dovnitř a začaly se v novém domově zabydlovat.  Teď se už dostáváme k oné fatální chybě. Kdyby se kohout vrátil k časopisu PROKUR, dozvěděl by se něco moc a moc zajímavého. Zrovna v tomto čísle vyšel článek profesora doc. Kapounka, který varoval všechny kohouty před fenoménem, nazvaným Klovací řád. Na základě výzkumů vědci totiž zjistili, že pokud je mnoho slepic pohromadě, začne mezi nimi probíhat zvláštní jev. Ta největší slepice začne klovat tu menší a slabší. Ta druhá si na tu první, silnější, netroufne, ale začne ubližovat té, která je ještě slabší. A tak to pořád pokračuje, a na konci je jedna malá chudinka, do které se pouštějí všechny ostatní. Kohout se bohužel tohle nedozvěděl. Nadšeně pobíhal mezi slípkami, jejich chvála mu dělala dobře. Slepice si kvokaly, pečovaly o kohouta, uklízely a myly nádobí, a také začaly snášet vejce. Ta největší si připadala nejdůležitější, protože se umístila na třetím místě v soutěži „O zlaté vajíčko“ a párkrát se ukázala v televizi. Taky jí z toho pěkně narostl hřebínek. Proto se sama zvolila do funkce nejvyšší vedoucí, a uzurpovala si nejvíce prostoru. Druhá slepice byla zástupkyní, měla trochu méně prostoru, a tak to pokračovalo, až v tom nejzazším rohu byla docela malá slípka, kterou všechny odstrkovaly. I tahle slepička snesla vejce. Ostatní se hned sběhly. „Co to, ty nulo, máš za vajíčko? Nevypadá tak krásně oválné, jako jsou ta naše, ani ta bílá není tak bílá, jaká by měla být.“ A klov, klov, klov… Do nohy, do křídla, do hlavy. Slípka to už nemohla dále snášet, přestala snášet, jednou v noci si sbalila svůj raneček a utekla. Kohout si toho v tom množství ani nevšiml. Teď se ve slepičí hierarchii staly nejslabšími hned tři slípky, kamarádky z Moravy. Ostatní slepice kriticky prohlížely jejich vejce. Tady není skořápka stejně silná, to není vejce, to je zmetek. A tohle vejce má na sobě skvrnku. Tohle je zas o malinko menší, sice ne o moc, ale když se na to pořádně soustředíš, vypadá, že by mohlo být menší než ta naše… A klov, klov, klov… A tak se odstěhovaly i tři kamarádky. Jak šel čas, slepic ubývalo. Kohoutovi sice připadalo, že je ve výběhu nějak více místa, ale nijak se tím nezabýval. Stále měl kolem sebe dostatek děvčat, která se o něj starala a načechrávala mu peříčka. Nakonec zůstalo asi pět slepic. Předháněly se, která z nich je důležitější, která má lépe zaoblená vejce, která je slavnější. Jedna byla kdysi modelkou, druhá dokonce vycestovala do ciziny, třetí se účastnila pěvecké soutěže „Kvok roku“. Slepice s největším hřebínkem, která byla samozvanou vedoucí, si i s touto konkurencí poradila. Jedné řekla, že o ní druhá něco ošklivého nakvokala, tu druhou zase poštvala proti třetí, čtvrtou pomluvila u těch ostatních. Klov, klov, klov. Čtyři slepice se do sebe pustily, až peří lítalo… V noci se čtyři opelichané slepice sbalily a výběh opustily. Kohoutovi zůstala jen jedna slepice. Ta už neměla koho klovat, na uklízení byla sama, a kohout jí začal lézt na nervy. Zlatý výběh byl prázdný, slepice se cítila osaměle. Nakonec taky od kohouta odešla. Teď je na dlouhodobém léčení v nějakém sanatoriu. Kohout zůstal sám. Nechápal, proč. A tak si sedl a začal listovat starými časopisy. A vtom se dostal k článku o klovacím řádu. Konečně mu to došlo. Ale to už bylo pozdě… I když, kdoví, možná se kohout poučil a pro příště svým novým děvčatům přísně zakáže chovat se podle klovacího řádu. Každá má přece právo na svůj prostor na slunci… |
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl http://frk60.aspweb.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 06. 2007.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Milan Lasica |
 |
Helena Štáchová |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ivan Rössler |
 |
Vladimír Just |