Jan Kuthan: I na vsi může být stylová hospoda aneb Motorkáři vítáni
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
Vesnička Rovina se nachází sedm kilometrů od Sedlčan (okres Příbram). Velký poutač vás na křižovatce před vsí včas upozorní, že vaše kroky nemají směřovat po hlavní silnici vstříc vysokochlumeckému hradu či skanzenu, ale rovně na Rovinu. Ač se to zdá být pro mnohé naprosto nepochopitelné, právě v této malé vísce zhruba se 140 obyvateli byla v dubnu 2007 otevřena zbrusu nová stylová hospoda. Interiér i pestrá nabídka evokují mluvit o restauraci, ale majitel Milan Hájek reaguje se zdviženým ukazováčkem - „Jsme HOSPODA Krobián!“  Interiér je laděn v motorkářském duchu, dokonce tu vedle klaksonů, výfuků či štítů s názvy dávných výrobců motorek visí naleštěný motocykl z roku 1948. Je to v podstatě symbol hospody a jednou prý přijde znovu jeho čas, majitel jej sundá se zdi a projede... V nekuřáckém salónku pro změnu visí starý bicykl. Cit pro styl se majiteli nedá upřít a člověk se tu cítí velmi dobře. Skoro si připadá jako ve snu, že něco tak mimořádného vzniklo na zastrčené vísce a nikoliv u rušné frekventované trasy nebo kdesi ve velkoměstě. Snad každého napadne, že tahle investice se nemůže vrátit ani za dvacet let... Milana Hájka už tato otázka nepřekvapuje. „Nebudoval jsem hospodu pro kšeft, ale pro radost. A to jak pro svou radost, tak pro potěšení hostů,“ říká. Na hospodě je to ostatně vidět. Její tajuplný název souvisí s historií. V objektu byla hospoda od konce 1. světové války až do 70. let 20. století a jednomu z posledních hostinských Ladislavu Holanovi se neřeklo jinak než Krobián. „Byl mistrem řeznického nože a zabijaček vůbec, mistrem v pití rumu, ale zejména králem všech hulvátů a sprosťáků, zkrátka krobián jak se patří,“ vysvětluje Milan Hájek na poslední straně jídelního lístku. Hospoda fungovala společně s obchodem, později fungoval pouze obchod a nakonec budova osiřela. Po revoluci vznikl krámek naproti u Zdeňků. Milan Hájek se v té době vydal na podnikatelskou dráhu - a to hned tři týdny po tzv. Sametové revoluci. „První moje aktivita v takzvaném soukromém sektoru byl dovoz počítačů z Německa. Dováželi jsme počítače a neměli na placení, tak jsme vymysleli, že bychom tam mohli také něco vyvážet. Nabízelo se sklo, ke kterému jsem měl určité technické předpoklady. Dneska se musím usmívat, když si vzpomenu, jak jsem první informace získával u kamaráda v České Lípě s čtverečkovaným papírem a tužkou v ruce. Domnívám se, že mohu prohlásit, že postupem času jsem se stal profesionálem v tomto odvětví. Začali jsme naivně podomácku skupovat sklo od domácích výrobců, to sklo jsme přebalili, dali tomu expediční formu a vozili do Německa.“ Postupem času vybudoval Milan Hájek úspěšnou sklářskou firmu, která měla řadu provozoven po celé republice, více jak půl druhé stovky zaměstnanců a vlastní sklo prodávala ve vlastních obchodech. Jeden byl na lukrativním místě v Praze Na Příkopech, další v tranzitním pásmu na letišti, v Mariánských Lázních atd. K nejváženějším zákazníkům patřily manželky velvyslanců či japonská královská rodina. Krásné broušené sklo prvotřídní kvality putovalo za zákazníky do celého světa. Milan Hájek se díky sklu podíval do Ameriky, do Brazílie, do Afriky a takřka po celé Evropě. Krom toho začal realizovat své přání, vytvořit manufakturu, která by pod jednou střechou zahrnula všechny dostupné sklářské techniky. Psal se rok 1992 a manufaktura skutečně vznikla - v objektu současné hospody v Hájkově rodné vsi Rovina. Přestože Hájek dosáhl ve sklářském oboru na vrchol a vybudoval úspěšnou firmu, stále častěji se podle svých slov přistihoval, že jej manažerská práce přestává naplňovat. Zpočátku se odreagovával tím, že seběhl z prosklené kanceláře do prodejny a chodil prodávat. „V těch chvílích jsem byl šťastný a pochopil jsem, že takhle to dál nejde, že se mi chce nastoupit jinou cestu. Začal jsem dělat něco pro kamarády naprosto nepochopitelného, protože jsem se fungující firmy pomalu vzdával. Myslím si, že vidím takzvaně na dálková světla. Psal se rok 1998 a já jsem si začal uvědomovat, že hvězda sklářství začíná hasnout. Vyřadil jsem rychlost a zbavil se jednoho obchodu, druhého a neuběhly ani dva roky a já se zbavil toho posledního. A udělal jsem velmi dobře. Trh se nasytil, změnily se podmínky a ceny,“ vypráví. Sklářská činnost v objektu bývalé rovinské hospody skončila asi v roce 2001 a objekt začal znovu „pomalu“ chřadnout a pustnout. Po smrti otce začal M. Hájek jezdit do Roviny za matkou daleko častěji a přemýšlel o využití objektu. A protože si hospůdku vždycky přál, začal realizovat „naivní“ myšlenku hospody Krobián. Otevřena měla být už vloni, ale zdravotní komplikace vše odsunuly až na letošní duben. Hospoda doslova voní novotou, skýtá bohatý jídelníček i pestrý výběr nápojů. V patře jsou pokoje pro ubytování a hudební klub s parketem, kulečníkem, fotbálkem, šipkami... Za zvláštní pozornost stojí informace, že Krobián je desítky kilometrů široko daleko jediným restauračním zařízením, které má kromě bezbariérového zadního vchodu WC pro vozíčkáře. Vítáni jsou zde nejen motorkáři, cyklisté a vozíčkáři, ale samozřejmě každý, kdo se chce občerstvit v příjemném prostředí. Doporučujeme stránky hospody: www.krobian.cz |
Foto © Jan Kuthan
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 06. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
Jiří Menzel |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Stanislav Motl |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ivan Kraus |
 |
Jiří Suchý |
 |
Jaroslav Vízner |