Ondřej Suchý: Petr Pěnkava, šťastný malíř a kamarád ze Šemanovic

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Nevím už, zda moje matka nemusela v roce 1952 nakonec dokonce pokleknout před ředitelem osmiletky v Praze–Nuslích, kam byla předvolána, aby vysvětlila moje počínání. Sám si už na to nepamatuji a znám to jen z doslechu:
Když soudružka učitelka vyzvala v hodině kreslení žáky 1.B aby namalovali jablíčko, přihlásil jsem se prý s dotazem, zda mám namalovat jablíčko surrealistické anebo kubistické. Můj zájem o tyto ve své době zavrženíhodné výtvarné směry vysvětlovala tehdy maminka řediteli existencí svého druhého, tehdy již jednadvacetiletého syna Jiřího, který byl propagačním výtvarníkem a s výtvarnými směry se seznamoval jen proto, aby se vyvaroval těch nežádoucích a lépe pochopil ty žádoucí. Nu a já, dítě zvídavé, bylo na neštěstí u toho. Ředitel nakonec prohřešek odpustil a mně se pak dostalo doma poučení, že nemusím taky všechno, co doma slyším a vidím, honem ve škole vykecat. Co to mělo za následek? Že jsem nakonec asi po deseti letech projevil vážnější zájem o režimem tolerovanější impresionismus a po roce 1970 jsem pak začal kreslit do novin srozumitelné a povětšinou krotké vtipy s myší tématikou.

Petr Pěnkava: Paní Zahradníčková stříhá slimákyTo můj kamarád, malíř  Petr Pěnkava šel na to v životě chytřeji! V dětství se ve škole projevoval opatrně, nevybočoval z řady poslušných školáků, a když v dospělosti dozrál čas, projevil svoje sympatie k surrealismu pro jistotu až ve švýcarské emigraci.
Jeho následný vývoj – cesta k realismu a k humoru – byla pak zvláštně odlišná od té mé. Zatímco já se výtvarně nejvíc projevil až v době tvrdé normalizace, on opustil surrealismus až ve chvíli, kdy mu u nás změnou režimu podmínky přichystal Václav Havel. Teprve tehdy se překvapivě odhodlal opustit naším dřívějším režimem zavrhovaný surrealismus – v jeho pojetí často dosti depresivní – a začal se piplat s obrázky půvabnými, srozumitelnými a veselými.

Dnes je vystavuje po celé naší republice a já, jeho veselý kumpán, mám co chvíli mu na vernisážích svými zahajovacími proslovy projevovat před lidmi svůj obdiv. Ostatně – kvůli tomu si mě také Petr Pěnkava na zahajování svých výstav zve.

Petr Pěnkava: Krajina s křenem a hořčicíJsem rád, že jsme se kdysi skamarádili a že jako sousedé žijeme ve stejné vesnici, v Šemanovicích u Kokořína… Kdysi jsme si plánovali s jedním mým přítelem, že spolu napíšeme knížku o opravdovém přátelství. Přítel se mi však po letech kamsi ztratil a tak kniha nevznikla. Nyní mě napadá, že bychom ji možná mohli sepsat s přítelem Pěnkavou. Na obálce bych viděl jeho obraz s krásnou, zelenou krajinou, kterou by protínala krásná, šedivá dálnice s krásnými, páchnoucími auty. Knížka by s
e jmenovala: JDI PRVNÍ - KDYBY NĚCO JELO.

Kdysi jsem četl jednu historku o věhlasném českém malíři Otakaru Nejedlém. Jednou prý přišel na koncert, rozhlédl se po sále a zabědoval: „Panebože, tolik krásných žen a já jsem krajinář!“
Nad tou historkou mě napadla otázka: Viděl někdy někdo od malíře Petra Pěnkavy, jehož věhlas rok od roku roste, namalovaný ženský portrét anebo akt? Pokud vím, alespoň donedávna ne. Přičtu-li k výše uvedené historce ještě další známý fakt, totiž že Otakar Nejedlý byl rovněž všeobecně známý jako znamenitý a dodnes zbylými pamětníky vzpomínaný kuchař a labužník, napadá mě, že je velká škoda, že se s Petrem Pěnkavou v životě minuli. Ti dva by si měli, panečku, o čem povídat!

Zmínil jsem se o tom, že jsme s Petrem sousedé ve vísce zvané Šemanovice.
Kouzlo Šemanovic neuniklo kdysi zájmu spisovatele Franze Kafky, který si v nedalekých Želízích léčil své neduhy, Šemanovice okouzlily génia Járu Cimrmana, který zde vysedával v letech 1912 až 1918 v hostinci u Límanů a který si šemanovický hřbitov vybral za místo s
vého posledního odpočinku, nu a Šemanovice si získaly také pozornost malíře Petra Pěnkavy, který na sklonku 20. století pronesl – aniž by to býval byl tušil – cosi podobného, jako kdysi kněžna Emma o Petr Pěnkava: Jak obr perníkovou chaloupku ježibabě pozvracelnedalekém Mělníku: „Vidím vísku maličkou, jejíž sláva hvězd se bude dotýkati - musím již do konce života zůstati a tvořiti zde!“
A tak tedy zůstal a začal zde tvořit. Maluje tu své obrazy dodnes a mně se chce v jeho případě říci: Nedej Bože, aby u nás pravda a láska počala vítězit a aby naše zem počala rozkvétat a veselit se! Dobře vím, co by se stalo: Tu by pojednou paleta Petra Pěnkavy posmutněla chmurnými barvami a její majitel – pokud by ji ještě vůbec někdy vzal do ruky - by začal tvořit obrazy depresivní, k nekoukání. Současná žalostná vnitrostátní i mezinárodní situace nutí takto dnes a denně malíře Pěnkavu, aby si od svých občasných chmurných nálad a smutků odpomáhal tvorbou nanejvýš veselou, rozradostňující a ve svém výsledku těšící nejen jeho samotného, ale i ty, kteří také potřebují jako sůl přijít občas na jiné myšlenky.

Tento měsíc přestěhoval Petr Pěnkava své obrazy do Karlových Varů, aby jimi od 30. června potěšil a pobavil nejen Karlovaráky, ale i spoustu hostů, kteří se sem sjedou na legendární Mezinárodní filmový festival. Tak ať se tam všem návštěvníkům ty jeho obrázky líbí! Mimochodem - kdo myslíte, že mu karlovarskou výstavu bude
Petr Pěnkava: Vodník se vrací z poutě zahajovat? Uhodli jste. Nebudu však na to sám. Dalším věrným kamarádem Petra Pěnkavy je také Ladislav Gerendáš, který mu tam za doprovodu své kapely určitě „vystřihne“ na trumpetu parádní sólo!

Nebudete tou dobou náhodou také v Karlových Varech? Že byste se té slávy mohli od pěti hodin odpoledne zúčastnit…

Názvy zde reprodukovaných obrazů Petra Pěnkavy:
Paní Zahradníčková stříhá slimáky
Krajina s křenem a hořčicí
Jak obr perníkovou chaloupku ježibabě pozvracel
Vodník se vrací z poutě

Foto © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 06. 2007.