EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (4)

Čtvrté vyprávění
Návštěva Prahy - Pohyblivé schody - Osobní prohlídka - Hezký večer 

Jel jsem si ho taky prohlédnout. V autobusu jsem měl slevu. Vždyť už ho viděli všichni z Tumlovic. Tedy, mimo mě a starýho Maška, kterej má dřevěnou nohu a bojí se toho pohyblivýho schodiště. Bejval bych do tý Prahy nejel, protože si nechci nic koupit - a taky jsem neměl tušení, kde ten velkej obchodní dům je, ale Mařka Šafránková se v hospodě chlubila, že na ty schody, co samy jedou, skočila a jenom dvakrát upadla. „Nejsem přece hloupej,“ řekl jsem si. Aspoň ne tolik jako Mařka, která dělá akty s Vlčkem. Poprvně jsem jel někam sám. Kornelii vzalo reuma do kolen. Dávala si na to vývar z kopřiv a z křenu. Najednou jsem poznal, jak mně Konča chybí. Bez ní jako bych byl bez rukou. Asi jsem si na ni za ty roky zvyknul. Když jsem se pošestý ptal, kde ten dům, kde mají všechno, je, řekl mi jeden důležitej Pražák:
„Tady je Kotva a né Harpuna, jak jste se mě už pošesté ptal. Stojíte před ní, můj milý domorodý příteli. U vás určitě dávají lišky dobrou noc, že?“

Zakroutil jsem hlavou:

„To ne, u nás je nimrodové vystříleli, protože měly vzteklinu!“

Potom se ten pán ušklíbl a něco křičel do toho mobilu, kterej prý ničí neviditelnejma paprskama srdce. Zpočátku jsem opatrně očumoval. Lidi jezdili po tom pohyblivým schodišti nahoru a dolu. Zkusil jsem si to na nečisto.

„To přece nic není,“ řekl jsem si pobaveně, „to naskočit za jízdy do traktoru, to bylo těžký!“

Počkal jsem, až se trochu vylidní, a odvážně jsem skočil. Jedna noha mi zůstala na třetím schodě a druhá na prvním. Ale neupadl jsem. Levou rukou jsem se držel zábradlí a druhou nějakýho vysokýho vousatýho mladíka, kterej měl v nose tři náušnice. Na krku měl srdíčko, oříšek a žiletku. Nahoře jsem mu poděkoval a představil se:

„Jsem Eman Rákos z Tumlovic,“ říkal jsem radostně, že jsem při vyskočení ze schodů neupad‘.

„Já jsem Pepa Zábradlí,“ představil se ten mladík a odešel šouravým krokem. Kalhoty vlekl po zemi a byl samá kapsa. Na zádech měl napsáno TEMELÍN a celej ten nápis byl přeškrtnutej.

Všude bylo plno zboží. Bál jsem se, že zabloudím. Hodně z těch věcí měli i u nás u Těšíka. Líbila se mi velikánská barevná televize. U nás v Tumlovicích je jen jediná. Má ji hostinský Knotek. Pouští ji jen tomu, kdo si dá pivo a rum. Tvrdí, že kdo kouká na obrazovku, přestane pít, protože ho rozčílí pitomej politik a přestane mu chutnat. Litoval jsem, že tu není se mnou Kornelie. Koupil jsem jí takový kolečka, který brousejí nože.

„Už nebude plivat na kameninovej hrnec a brousit kudly,“ říkal jsem si spokojeně.

Na ty schodiště mezi patrama jsem už naskakoval dobře. Jen jsem se vždycky zpotil. Abych nepáchnul potem, koupil jsem si mentolový cukrátka. Dole pod schodištěm mě někdo chytil za rameno.

„Á pan Pepa Zábradlí,“ zvolal jsem. Byl to ten mladík se srdíčkem, oříškem a žiletkou, co měl rád atomovou elektrárnu. Vedle něj stál místní detektiv, černej šerif.

„Pojďte s námi, osobo,“ vyzval mě šerif. Myslel jsem, že mě vedou ven nebo na autobus, ale poznal jsem, že jsem se splet‘. Odvedli mě do kanceláře obchodního domu. Musel jsem ukázat svuj občanskej průkaz. Ten mladík se nejmenoval Pepa Zábradlí, ale Antonín Sekaný a tvrdil, že jsem ho okrad‘ o peněženku s tisícovkou.

„Není to pravda,“ bránil jsem se, „já nikdy nekrad‘! To vám dosvědčí všichni u nás ve vesnici.“

Ostraha přihmouřila oči a začala dělat nehtama tik-tak-tik-tak.

„Tiskl jste se na postiženého?“ vyštěkl na mě.

„Já se ho jen držel,“ říkal jsem slušně, „protože jsem se bál, abych na těch pojízdnejch schodech neupad‘.“

Potom přišel ještě pán v uniformě a já se musel nechat prohledat. Měl jsem padesát tři korun, lístek na metro na Florenc a tu věcičku na broušení nožů. Pak mě pustili.

„Ten na to nevypadá, že by něco šmátnul,“ slyšel jsem šerifa, „je to nějakej brebta.“

Odcházel jsem dojatě. Poznali, že jsem slušnej občan. Sekaný - Zábradlí tam zůstal. Slyšel jsem, že se vzteká. V metru jsem nastoupil do jinýho vagónu a tak jsem poznal velkou část Prahy. Ale jenom v podzemí. Nějakej pán na mě křičel z tlampače:

„Ustupte za bílou čáru!“

Taky jsem nerad vrazil do jednoho silnýho mužskýho. Omluvil jsem se a on vesele říkal:

„To nic, to se stane. Je nás na tom světě moc.“

Podal jsem mu ruku a rozloučili jsme se.

Vrátil jsem se do Tumlovic pozdě v noci. Autobus nejezdil, protože ho zrušili.

„Jaký jsou?“ ptala se Kornelie.

Nerozuměl jsem.

„Kdo?“

„Nó, ty schody.“

„Normální,“ vysvětloval jsem důležitě, „jsou to železný schody, který stojí na místě a pohybujou se pohromadě. A když se někoho chytíš, tak tě prohledají, jestli jsi ho neokrad‘.“

Kornelie si prohlédla strojek na broušení nožů a řekla:

„Lepší je kameňák.“

Můj dar šoupla do šuplíku a ani nepoděkovala. Neměla náladu, protože spálila mlíko, a tak mi nemohla udělat krupicovou kaši, kterou jsem měl rád. Taky ji asi bolely ty kolena. Tak jsem se na ni nezlobil. Stáří není sranda. Šel jsem do hospody, poručil jsem si pivo a rum a hostinský Knotek mi pustil barevnou televizi. Japonci byli černý, černoši žlutý, ale pivo bylo dobrý. Najednou se objevil v televizi ten pán z Prahy, co jsem do něj drncnul.

„Hele Srstka,“ křičel hostinský.

„Toho znám,“ radostně jsem zvolal,“ je to můj známej. Povídali jsme si v metru. Podal mi ruku!“

„Kdybys nekecal, Rákosi,“ zašklebil se hostinský a kovář Landa prohlásil, že mně začíná skleróza.

Do hospody jsem šel proto, že mě mrzelo, že Kornelie ten brousič dala do šuplíku. Dopil jsem a šel domů. Dědkové se bavili o politice a začali se hádat.

Kornelie seděla u stolu, náhle vstala, vyndala brousič a začala protahovat nůž. Namazala dva chleby sádlem, posypala cibulí k tomu nalila černý kafe z melty a tiše řekla:

„Emane, von to není špatnej vynález, ten brousič na kudly.“

Pohladil jsem ji a zeptal se: “Ještě tě bolejí ty kolena?“

„Už moc ne,“ zašeptala. Věděl jsem, že trochu lže. Za chvíli jsem usnul. Zdálo se mi o krásnejch dřevěnejch a starejch schodech, který skřípají a vržou. 

Pokračování....
Další díly najdete ZDE