Sloupky Jiřího Menzela (9)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Už mám těch špatných zpráv dost.

Architekt Albert Speer byl Hitlerův ministr, který se zachránil svým rozumným jednáním a inteligentní obhajobou v Norimberském procesu před šibenicí. Dostal jen dvacet let, ty si odseděl a vydal pak své paměti.
Na počátku sedmdesátých let se britský producent David Puttnam pokoušel přemluvit barrandovské direktory, aby mne pustili natočit o Speerovi film. Téma bylo a je dost aktuální a přitažlivé: Speer byl Hitlerův dlouholetý obdivovatel, jeho osobní architekt, a později velmi schopný ministr. Film měl být o tom, jak i jinak rozumný člověk může podlehnout své touze po kariéře. K natáčení nedošlo, nevrátili mi pas, nesměl jsem tehdy pracovat ani doma ani venku, nicméně můj zájem o tuto pozoruhodnou osobnost nepřestal. Speer dožíval svůj život někde tuším u Heidelbergu, David s ním natočil mnoho hodin rozhovorů a s těmi jsem se mohl seznámit. Už tehdy mne zaujal jeden dílčí postřeh:
Od konce války až do druhé poloviny šedesátých let vyrostl z trosek rozbombardovaného Německa prosperující a sebevědomý stát. Vyrostly velmi rychle nové domy a nové ulice, továrny, dálnice, objevila se televize, nové technologie a podobně. Na dotaz, jak Speer přijal obrovskou změnu, která se stala s Německem za těch dvacet let jeho vězeňské izolace, měl Albert Speer zajímavou a poučnou odpověď. Řekl, že ho změny příliš nepřekvapily. Byl na ně a na život v hospodářském zázraku, jak se tehdy o Německu říkalo, připraven z novin a časopisů. Co ho ale překvapilo, to byl klid, a relativní pohoda, která po návratu z vězení ve světě kolem něj panovala. Podle magazínů a novin, ze kterých se za mřížemi se světem venku seznamoval, měl být život v Německu plný tragédií, dopravních nehod, přírodních katastrof, skandálů, vražd a podobně.

Tak nevím….

Svět viděný magazíny a novinami je opravdu trochu jiný, než jaký opravdu je. Televize a vůbec všechno, čemu dnes říkáme sdělovací prostředky, nám nastavují zrcadlo trochu pokřivené. Dům, který stojí, člověk, který je slušný, nejsou zajímaví. Pro noviny začne být zajímavý ten dům, který se zřítí, a takový člověk, který provede lumpárnu. Diváci a čtenáři vždycky rádi vidí někoho horšího, než jsou oni sami. Nevím jak ostatní, ale já už mám těch špatných zpráv dost. Začínám mít potřebu občas vidět něco pozitivního, něco, co by mi dalo příklad a víru, že svět není tak špatný, jak se nám z novin a obrazovek jeví.
Kolem nás s úsměvem běhají lidé, o kterých se dá říci slovy proslulého klasika,
že „jsou ukuti ze zvláštní hmoty“.

Říká se, že úsměv je nejhezčí ozdobou lidské tváře. Bohužel, není tomu vždycky tak. Úsměvy některých lidí se mi zdají trochu příliš široké.
Asi nejsem sám, komu se čas od času něco podobného přihodí. Potkáte bývalého přítele, který vás kdysi v časech normalizace ošklivě podrazil, či zahlédnete kolegu, který, když se to hodilo, posílal na vás udání. Nebo se ocitnete ve společnosti známého, o kterém víte, jaká darebáctví dělal za bolševika, vidíte, že vypadá spokojeně, nevíte jen, co dělá dnes. To, co dělá dnes, vysvětluje právě ten jeho úsměv. Úsměv, který znamená: neptej se, nepátrej, - zdroje mé spokojenosti nejsou nejčistší! Ostatně: čo bolo, to bolo, těrazky...
Je vždycky hloupé a trapné takové setkání s člověkem, co uměl a umí být chytřejší. Lépe řečeno vyčůranější. Vím, že on ví, že já o něm vím, co je nebo co byl zač, ale oba se na sebe usmíváme. Já z rozpaků, protože se bojím nebo stydím se k němu okázale otočit zády, a on se usmívá, protože má jednak krátkou paměť a taky má ohebnou životní filosofii. Prostě uměl být v jistou chvíli mazanější než ostatní, a to je všechno. V určité době se hodilo být u komunistů a dneska se to zase nehodí.
V určité chvíli se vyplatí udělat podraz. Co naděláš. Proto ten široký úsměv spolehlivě gumující špatné svědomí. Nebo lépe: ten široký úsměv je výrazem sebejistoty. On ví, že všichni o něm víme, ale že nemůžeme nic dělat. Jsme příliš slušní, příliš zbabělí, příliš bezmocní.
Aby mi bylo rozuměno, nemám nic proti komunistům, těm čistým. Svým způsobem si vážím lidí, kteří umí být věrní. Čemukoli, ale věrní. Ale co s lidmi, kteří nemají víru, nikdy jí neměli, jsou jenom šikovní a ve volbě prostředků bezostyšní. Někdy žasnu, kolik jich mezi námi je.

Tak nevím…

Vlastně vím moc dobře: Existují a kolem nás s úsměvem běhají lidé, o kterých se dá říci slovy proslulého klasika, že „jsou ukuti ze zvláštní hmoty...“. Pan Hrušínský k tomu vždycky dodával: „...a já vím z který.“
Ve starých filmech se dá najít mnohem víc než jenom napětí.

Pan Joseph von Sternberg, legenda filmové historie, tvůrce Modrého anděla, který proslavil Marlene Dietrichovou, mne při mé první návštěvě Hollywoodu hostil ve svém domě. Dal mi mnoho cenných rad a nakonec mne vzal do sklepa, kde mi s pýchou ukázal regály s krabicemi, kde byly uschovány kopie všech jeho filmů. Zeptal se mne, jestli i já mám archiv, který by chránil a zachovával mou práci v původních verzích bez střihů a svévolných zásahů distributorů. Uvedl mne do rozpaků. Ne proto, že jsem v té době měl za sebou jenom dva filmy, a to je na archiv málo, ale proto, že jsem si nedovedl představit, že bych někdy mohl být tak bohatý, abych si mohl dovolit kupovat drahé kopie, nemluvě o nákladech na promítací zařízení a podobně. Biograf doma - to bylo tehdy jen pro velmi bohaté.
To bylo ovšem v dobách, kdy jsme ještě nic netušili o tom zvláštním a vše převracejícím fenoménu zvaném video. Dnes už mám doma snad skoro všechny své filmy přehrané z televize, některé jsou sice zmrzačené nešetrnými nůžkami, ale mně to nevadí. Nádherné je, že můžu díky videu mít spoustu jiných krásných filmů, které si kdykoli mohu znovu promítnout a těšit se z nich tak jako z knížek v knihovně, nebo z hudby na deskách a učit se z filmové historie, dívat se, jak je co uděláno. Zkrátka mám už ten kdysi nedostižný luxus - mít své zamilované filmy doma.

Tak nevím…

Je tu jen malá potíž. Většinou jsem si je mohl přivézt odjinud. Chcete-li si u nás koupit nebo půjčit starý dobrý film, nezbude, než čekat, až jestli ho někdy uvedou v televizi. V půjčovnách a prodejnách dnes převažuje brak stejně, jako kdyby se v knihkupectvích nedalo sehnat nic jiného, než rodokapsy. Je to škoda. Ti, kteří dnes tvoří převážnou část filmového publika, jsou mladí lidé tak do dvaceti let. Jejich duševní obzor zná filmy tak nanejvýš pět let zpátky. Jména Bergman nebo dokonce Renoir či Chaplin jsou jim stejně vzdálené jako Alois Jirásek nebo liturgická hudba. Proto se taky snadno dají opít rohlíkem akčních filmů. Nemají tušení, že film má i jiné půvaby, než jenom automobilové honičky, přestřelky a vraždění elektrickou pilou. Ve starých filmech se dá najít mnohem víc než jenom napětí, a proto je mám radši, než ty dnešní.

Pokračování příště

   další sloupky
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 04. 2007.