Sloupky Jiřího Menzela (15)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Na mrtvoly skutečné, tu ohořelé, tu po kouskách či jinak zohavené, na trpící a raněné zíráme většinou v televizi během večeře s otrlostí, kterou nám může závidět korejský kat.

Už Karel Čapek psal o zevlounech, o těch podivných povahách, kteří se shromažďují vždy tam, kde mohou civět na cizí neštěstí. Ne proto, aby pomohli, spíš překážejí a zírají. Ne ze soucitu, prostě jen tak. Aby viděli. Neumím to pochopit, ale v lidské povaze bude patrně cosi zvráceného, co fascinuje při pohledu na cizí utrpení.
Na rozdíl od dob Čapkových to mají dnes čumilové všechno pohodlnější. Televize jim denně servíruje lidská neštěstí v míře víc než hojné. Nemyslím teď horory, krimi a jiné krváky. Dneska už se ví, že krev ve filmu není krev, ale něco jako kečup. A všechny ty supernapínavé příběhy a hororové scény jen příjemně pošimrají a jsou pak taky rychle zapomenuty. Pravá lahůdka pro čumily jsou večerní zprávy. Tam je ta krev doopravdy. Na raněné a umírající, na skutečné mrtvoly tu ohořelé, tu po kouskách či jinak zohavené. Na trpící lidské bytosti zíráme většinou během večeře s otrlostí, kterou nám může závidět korejský kat. Když baštíte řízek, nebo jitrnici, nemáte čas na soucit. A tak se vývojem z občana, z toho kdysi nevinného zvědavého Čapkova zevlouna, stává pomalu, ale jistě, lhostejný sadista.
Ale není nad skutečný zážitek. Jakýsi pošetilec se rozhodl polechtat nervy svých spoluobčanů, skočit se Žďákovského mostu a domoci se tak zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Naštěstí si to na poslední chvíli rozmyslel. Zřejmě mu došlo, že jeho život má větší cenu než řádka v knize potrhlého pivovarníka.

Tak nevím…

Nevím, co si mám myslet o těch svých spoluobčanech, kteří nejen přispěchali se na ten morbidní pokus koukat, ale dokonce toho odvážlivce, který včas dostal rozum a rozmyslil si to, byli ochotni lynčovat za to, že je připravil o to vzrůšo, za které si každý zaplatil 30 Kč za osobu.
Cenzuru má v sobě každý z nás, někdo víc, někdo míň.
Podle toho s kým se stýká, podle toho, jak byl v mládí pohotově otcovský pohlavek.

Kdysi se v příloze MF Dnes každý týden vyskytovala rubrika s názvem Porota, kde dvanáct moudrých mužů a žen vyjadřovalo svůj názor na položenou otázku. Směli se vyslovit kladně či záporně pouhým Ano, nebo Ne, případně stručně svůj názor doložit. Poměr řečených Ano a Ne býval různý, vyjadřoval jen obtíž, s jakou lze těžko najít jednotný názor na složité otázky v této pohnuté době. Jen jednou se tenkrát stalo, že všech dvanáct rozumných se vyslovilo totožně jednohlasným Ano. Byl to souhlasný výrok k otázce, zda by měla být zavedena cenzura.
Pamatuju se moc dobře, jak jsem to schytal v těch horkých nadšených porevolučních chvílích, když jsem se před televizní kamerou neopatrně zmínil, že ta bolševická cenzura měla i určitou výhodu - zabraňovala v přístupu k tomu nejhoršímu braku. Vyčítalo se mi, že brak tu byl, bolševický. Nechtělo se vzít v úvahu, že ten bolševický brak na rozdíl od braku z druhé strany byl navýsost neatraktivní a nezajímavý. Ty blbosti ze západu byly pro prosté duše naopak velice lákavé a tím taky ovšem daleko nebezpečnější.
Čas ukázal, že jsme opravdu za totáče žili v hájemství nevinnosti, a tak jako pubertální výrostek, zbaven rodičovského dohledu, vrhne se okamžitě k vyhledávání dosud zapovězených rájů, rozmohly se u nás podniky neslušné, ale ve svobodné společnosti možné a na lidské hlouposti dobře vydělávající.
Už jsme od té doby maličko vystřízlivěli, ale stejně mne pořád udivuje, jak rychle jsme si na ty hlouposti a sprostoty ve filmech, videopáskách, písničkách a knížkách zvykli. Asi to bude znít mnohým uším urážlivě, ale mám za to, že opravdu dospělí ještě nejsme a že nám moc chybí otcovská rákoska, pohlavek za neslušné slovo, za každé sprosťáctví.
Cenzura je ošklivé slovo a ani bolševik ho nepoužíval. Byl tu tak zvaný tiskový dozor. Ale například v krajinách, od kterých bychom se měli demokracii učit, cenzura existuje. Není to ovšem anonymní všemocný úřad, je to konkrétní úředník za svá rozhodnutí odpovídající, eventuálně za svá chybná rozhodnutí po právu pykající.
U nás je ale bohužel cenzura něco jako horký brambor, nikdo s tím nechce nic mít, bojí se být obžalován z omezování svobody a lidských práv.
Domněnka, že čas to všechno vyřeší, že se lidé sami naučí chovat se slušně, je nebezpečně naivní. Nebude od koho se učit a ke slušnosti nebude ani praktický důvod. Pro jednotlivce je často neslušnost výhodná, skýtá okamžitý zisk. Zůstane-li nepotrestán, pro jeho okolí je jeho příklad nakažlivý. A tak vyrábějí, kupují a prodávají filmy, kazety a magazíny hloupé a ještě hloupější, sprosté a ještě sprostější, surové a ještě surovější a postupně si na ta sprosťáctví zvykáme, nemorální klima nás obrůstá a může se stát, že se za čas objeví nějaký nový Savonarola či Drakont se svým zákoníkem, nebo nedej Pán Bůh, nějaký nový Hitler, který to bude chtít dávat zase všechno do lajny.
Cenzura je ale věc přirozená. Každý máme určité zábrany, něco, čemu se říká takt, slušnost, ohleduplnost, která nám nedovolí říkat věci, které by ubližovaly, nebo urážely. A tuhle cenzuru má v sobě každý z nás, někdo víc, někdo míň. Podle toho, s kým se stýká, podle toho, jak byl v mládí pohotově otcovský pohlavek.
Jsou ovšem lidé, kterým takt chybí. Ptám se, zda jsou to opravdu lidé svobodnější. Existují lidé, kteří se dokážou, když je nikdo neokřikne, chovat bezohledně a neostyšně. Okřiknete-li je, jste hned obviněni z omezování osobní svobody. Pokud se takovým lidem nemůžete vyhýbat, nezbývá, než si na ně zvyknout. Postupně se jim dokonce začnete přizpůsobovat. Jejich chování se přiblíží normě. A tak mi u nás chybí, že nikdo neumí napomenout: Tohle se nedělá, to není slušné, to je úder pod pás, tohle je nemravné.... Takovou cenzuru já postrádám.
Karel Čapek kdysi (v LN 21.5. 1933) napsal:
...nevolám po hořící hranici, do které bychom u nás házeli leckterou papírovou nečistotu, ba dokonce nevolám ani pro prohibitivní cenzuře. Ale kultura, umění, duchovní svoboda musí být hájeny nejen proti reakci, nýbrž i proti špinavému parasitismu, který je kompromituje. To je v prvé řadě úkol kritiky. Nestačí se štítivě odvracet od papírových ničemností a zastřít je pohrdavým mlčením. Nestačí ignorovat tu mravní a myšlenkovou korupci, která se provozuje pod titulem populární, nebo naopak exkluzívní literatury. Podívejte se do výkladní skříně průměrného venkovského knihkupce, je to většinou etaláž hrubého erotického braku. A o tom se nepíše. To je četba, kterou kritika nekontroluje, kterou se nesnaží odmítnout, kterou fakticky toleruje. V každé kritické rubrice novin by měla být hranička, která by pálila tuto literární nečistotu, i kdyby neodradila čtenáře, připálila by prsty aspoň nakladatelům a kšeftařům s literární všivostí. Byla by to jednou aspoň činná obrana kultury a svobody.

Tak nevím…

Pan Čapek ve svém naivním idealismu jistě netušil, že lidstvo je neřád nepolepšitelný, a že jeho řádky budou mít ještě po šedesáti letech pořád aktuální palčivost.
Demokratická společnost nezná pohrdání, nezná vyvržence,
je měkká a zbytečně ohleduplná k evidentním lumpům.


Kdysi jsem napsal o dvanácti rozumných hlavách, které se v magazínu deníku „Dnes“ vyjadřovaly k rozličným otázkám. Po čase, opět vzácně, dospěly k jednotnému výroku. Všichni se svorně záporně vyjádřili k otázce mají-li být ve škole povoleny tělesné tresty. Pozoruhodné je, že skoro všichni svou odpověď doplnili výhradou. - „Sem tam nějaký lepanec v pravou chvíli by měl být moudře promlčen“, napsala například paní Fischerová.
To mne přivedlo k trochu rouhavým úvahám. Totiž k úvahám o tělesných trestech vůbec. Všeobecně se ví, že lidský jedinec má být svobodný. Jeho důstojnost, jeho osobnost má být nedotknutelná a má být respektována. Platí to ale o každém jedinci bez výjimky? Je respektu hodný člověk, který brutálně rozbije hlavu svého bližního bejsbolovou pálkou? Zaslouží si důstojného zacházení ten, kdo bez ohledu a studu okrádá své spoluobčany? Je svobodný a rovnoprávný ten, kdo se opakovaně dopouští surovostí? Je důstojný ten, který opakovaně krade? Jakým právem se má dovolávat lidských práv ten, který je soustavně porušuje? Zaslouží si jakýkoli ohled distributor drog?
Myslím, že mám mírnou povahu, ale pomyšlení na četné oběti surovostí a zlodějen ve mně budí touhu po zadostiučinění, po singapurské rákosce, po pracovních táborech pro lehkomyslné dlužníky, po povinných těžkých nucených pracích pro každého parazita. Nebyl by pořádný výprask někdy účinnější, než pár měsíců vězení, kde se delikvent jen setká se stejnou sortou lidí, kteří v něm jen posílí jeho kořistní vztah k statním?
Darebáci všech sort, od primitivních vylupovačů aut až po rafinované bankovní šejdíře, pochopili, že tato demokratická společnost nezná pohrdání, nezná vyvržence, je měkká a zbytečně ohleduplná k evidentním lumpům. Tím více se rozmáhá jejich drzost, s jakou se ohánějí dobromyslnými paragrafy. Kde je pokání, kde je stud, kde je lítost po špatných činech. Kde je soucit s obětmi.

Tak nevím…

Někdy mi připadá, že boj o spravedlnost je většinou chápán jako detektivka, nebo spíš jako sportovní utkání mezi zločincem a rameny spravedlnosti. Oběti zločinu jsou v té detektivce vždycky jen pouhými trapnými komparsisty. A že je příliš často vidět, jak ta slepá paní s váhami v ruce je v tomto humánním právním řádu bezmocná. 

Pokračování příště
další sloupky

 OHLASY NA ČLÁNEK

Vážení,
naprosto se ztotožňuji s názory p. Menzela. Stává se, bohužel pravidlem, že arogantní a bezohledné jednání se stává jakousi normou, ti slušnější raději ustoupí a vyhýbají se konfliktům. Těm starším to mnohdy až sprosté chování mám za zlé, těm mladším ani  moc ne. Kde mohou vidět vzor slušnosti , který by jim nebyl k smíchu? TV  je vede už od dětských let k otrlosti a není nic a nikdo, kdo by to mohl korigovat. Jsou rodiny, a znám jich několik, kde děti jsou vedeny
"postaru", ale mám trochu obavy, jak se svou slušností, výchovou a morálkou vyrovnají se svým okolím v dospívání a dospělosti. Domnívám se, že to nepopulární slovo -  cenzura - zase až takovým satanem není, není-li cenzurována svoboda názorů, pouze nesmyslně široká prezentace násilí kam se podíváš.
V.Králová, 31.5.2007

Rozsah a rovnost, v jakých jsou v této společnosti teď uplatňována stejná práva pro všechny lidi, přičemž zároveň nejsou zohledňovány zásluhy, je docela přirozenou reakcí na poměry, jež tu, pokud se týče práv a svobod člověka, vládly v předchozím násilnickém, samovládném a nesvobodném společenství. Poměry dnešní jsou ve svých krajních podobách svévolným protikladem poměrů někdejších.  Je to věc teze a antiteze, kladu a protikladu a  jejich nezbytného syntetického spojení (negace negace) jako forem historického pohybu a technologie rozhodování.
Pomíjení nezbytné represe za porušování zákonů, je jenom jedním z množiny dějů, jímž se příliš protikladná teze, jako antiteze poměrů předchozích, projevuje.
Málem všechno, co se odbývá ve společnosti, trpí opačnými a krajními reakcemi na předchozí totalitní stav, jenž je už skoro po dvě desetiletí podrobován legálnímu vydatnému odsudku. Potíže s přílišnou tolerancí vůči asociálům, s přílišnou měkkostí vůči lidem, kteří si počínají svévolně v občanském kolektivu a vůči zákonům, jimiž se společnost řídí, je jenom částečkou toho, co je protikladně disproporční a vyvolává tak následné těžkosti. 
Je možno uvést řadu tradičních společenských hodnot, principů, kodexů a zvyklostí, které k velké a všeobecné škodě vzaly za své v radikálně se měnícím světě.
Uvedu jen jeden příklad: stud. Pan Menzel bude vědět, o čem mluvím, všechny jeho filmy jsou cudné a v době, kdy vyrůstal (já též)  rituální stydlivé tanečky kolem dívek a chlapců a vůbec kolem problematiky týkající se záležitostí intimních, byly tak obvyklé. Dnes ze všech sdělovacích košů se na nás sypou nahotinky, a to co bylo a jistě mělo by být nadále obsahem cudných dohadů, je  rés públika. Porno se stalo všedností. Intimní partie člověka jsou málem k vidění a mání stejně, jako obnažený palec na chodidle. Dívky jako by zcela zapomněly být stále ještě stydlivě cudné a dráždivé.
Čapek, panem Menzelem tolikrát citovaný, ve kterémsi ze svých moralistních článků z dvacátých let minulého století pobouřeně píše, že kdesi v reklamách na cigarety zahlédl dívky v kombiné. Musel jsem se pousmát. Dnes by se nad tím, co se děje, vzňalo jeho cigárko ve višňové špičce plamenem.
Vztahy mezi pohlavími, reprodukce lidského rodu, intimní hygiena, to jsou tak důležité a frekventované pojmy z oblasti etiky, že je nelze bez  vážného nebezpečenství pohodit do prachu dějin. A nebylo kněžourským suchopárstvím vedení člověka k pohlavně spořádanému životu. Rozličné společenské pohromy bývaly vždy spojené s poklesem sexuální morálky. Hospodin přece dštíl síru na Sodomu a Gomoru hlavně proto, že byly nesnesitelně eroticky výstřední.
Tak jsem přispěl k paně Menzelovému pobouření nad krajností,  krajností jinou a úplně odjinud, ale rovněž škodící. Svět se mění v čase střetem protikladů.  Ony angažované pokusy, rovnat je, jakého jsme tu byli svědky u pana Menzela, jsou cestou k rozumu a jakés také harmonií. Čím širší a přemýšlivější účast řadového občana na těchto konfliktech, tím větší je naděje dosíci lepších poměrů ve společnosti.
Antonín Siuda, 3.6.2007

Foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 05. 2007.