Ocitneme-li se poprvé v neznámém městě, toužíme poznat místní památky a kostely. V šeru gotické katedrály na renesančních náhrobcích s barokními sochami a v oknech secesních vitráží se prolínají různé věky.
Ocitneme-li se v katedrále svého nitra, rozpoznáváme vznosné myšlenky a gesta s rozmáchlými citovými projevy, probleskujícími z hloubek našeho času. Byly umělecké avantgardy, které věřily v budoucnost, ale zároveň cítily potřebu potlačovat minulost.
Thomas Mann v románu Doktor Faust nám nabízí hypotézu, jež může být paralelou i k hudbě: K vlastnostem dobrého akordu patří jeho dějiny a v dávno vzniklých tónech se ukrývá význam současný i pro dobu budoucí. Zde si uvědomíme si, že bez úcty k tradicím, k předkům a k potomkům bychom se stali vězni sebe samých.
V tomto duchu můžeme nálezy hudební archeologie resturovat: Akordy opřít o znovunalezené krásné artefakty textů nebo pradávnou melodiku sladit s lidovým veršem jako linku hada s hliněným džbánem. A takováto znovuvzkříšená hudební díla dávných mistrů, kterým nedáváme zahynout, nám pomáhají tvořit lepší svět kolem nás…

To mne napadalo v průběhu mimořádného koncertu MATER (v kostele sv. Anny v Praze – při příležitosti zveřejnění programu Struny podzimu 2007).

Koncertu velmi sugestivního a křehkého, velmi duchovního. Celek a seřazení skladeb (na CD vyšly začátkem roku 2007) jsou inspirovány, kromě názvu Hrabalovy povídky Legenda zahraná na strunách napjatých mezi kolébkou a smrtí, sémantikou křesťanského církevního roku: narození – smrt – znovuzrození.
Protagonistkou je zde žena-matka, která život dává (Magnificat), formuje (Ukolébavky), pochovává a oplakává (Stála matka) i velebí (Regina colei). Skladby doplňují dvě meditace nad plynutím času lidského života: rozjímání anonymního židovského studenta (Majkomašmalon) a zamyšlení novodobého intelektuála (Ecce puer Jamesa Joyce).
Magnificat pro ženský hlas, sbor, houslový orchestr a harfu využívá text nejstaršího (slovenského) překladu Bible (Kamaldulská bible z dílny kamaldulských mnichů v Červeném klášteře při Dunajci – asi 1760). „Trojjedinost“ je zde velkou oslavou třech největších vynálezů hudby: melodie, souzvuku a polyfonie. Skladba vyrůstá z tradiční intonace magnificatu (tonus primus), kterou použil Claudio Monteverdi ve svých Nešporách (1610) i Antonio Cabezón ve Versos de Magnificat (1578), jejichž fragmenty v kostele zazněly jako symboly.
Ukolébavky pro ženský hlas, housle, violy a violoncello (2001/2003) využívají lidové texty a zčásti intonační modely slovenských ukolébavek – nejarchaističtějšího dědictví našeho hudebního folklóru. Čtyři ukolébavky rámcuje a předěluje Preludio, Interludio, Postludio, které svou texturou navazují na renesanční consortní hudbu.
Ecce puer, passcaglia pro ženský hlas, housle, violu, kontrabas, harfu, chitarrone a cemballo na slova Jamese Joyce (1997) je lamento, inspirované Monteverdiho madrigalem Amor (1639). Joyce svou meditaci o čase lidského života napsal (v únoru 1932) pod vlivem jednak zprávy o úmrtí otce a jednak zprávy o narození vnuka Stephana.
K Stála matka pro alt, housle a komorní orchestr (2001) byl východiskem slovenský historický překlad textu této středověké sekvence.
Regina coeli pro ženský hlas, housle, sbor a komorní orchestr (2003) je vzpomínkou na domácí muzicírování v domě Jána Albrechta, duchovního otce oživování staré hudby na Slovensku.
Vznik skladeb pro ženský hlas a staré hudební nástroje pod jednolitým názvem „Mater“ byl inspirován přímo osobností i životem Ivy Bittové, v jejímž podání je přítomna časová hloubka v přesahu od samých počátků hudby až do naší palčivé přítomnosti. S přáteli Vladimírem Godárem (autor hudebního projektu), Milošem Valentem (housle, viola), Dušanem Billem (sbormistr) Sboru konzervatoře v Bratislavě, Markem Štryncem (dirigent) tělesa Solamente naturali spojila Iva Bittová své umělecké krédo v odhalovaní krásy hudební minulosti.
Toto archeologicko-hudební dobrodružství je spojilo hlubokým duchovním poutem. 

OLGA SZYMANSKÁ
Básnířka – Publicistka – Terapeutka

•  Narozena 1955 v Náchodě – městě Josefa Škvoreckého a Ljuby Skořepové
•  Absolventka UMPRUM v Turnově, novinářské školy,
•  Mezinárodní terapeutické školy Reiki a stáží psychoterapie anglických specialistů
•  Čestná členka výtvarné skupiny GAMA a Mezinárodního českého klubu
•  Spoluorganizátorka Mezinárodních sochařských sympozií
•  Publikuje články o výtvarném umění, o hudbě a celkovém kulturním dění.
•  Autorka textů do katalogů, literárních předloh k rozhlasovým pořadům – Valerián Magni, Vějíř B. N., Lampář verše, k pořadům o současných osobnostech – Zdena Fibichová, Karel Malich ad.

Zastoupena ve sbornících veršů:
•  Pohledy (1974), Letokruhy (1982), Prvovýstupy (1989) nakl. KRUH v Hradci Králové

Vydala básnické sbírky:
•  Muž s křídlem – 2004, grafiky Josef Benedikt
•  Znamení torza – 2006, grafiky Jiří Samek

„Není náhodou, že se autorka rozhodla vydat svou druhou sbírku v roce 2006. Je v tom jistá symbolika čísel – sbírku Muž s křídlem uspořádala a vydala rok před, sbírku Znamení torza rok po svých padesátinách. Překročení této magické hranice věku lze lépe nahlédnout při srovnání obou sbírek.
První z nich spočívá jakoby v říši rostlinné… Živlem je vzduch a pohybem vzlet nebo růst.
Druhá sbírka je naopak živočišná a smyslová. První směřující vzhůru, druhá plná pádů a hlubin… Obsahuje ale také vůli zcela nepadnout a zase vykročit.“
Jarmila Štogrová: TORZO V TEMNOTÁCH (z doslovu ke sbírce Znamení torza)