Před odchodem z Národního divadla jsem se šel rozloučit s Milošem Nedbalem, který mně popřál mnoho úspěchů a symbolicky mě poplival, jak je u herců zvykem. Měsíc nato jsem se podruhé představil porotě fakulty herectví DAMU.

Porotě opět předsedal Otto Sklenčka, který si mě z nějakého důvodu pamatoval z minulého roku. Přívětivě se na mě usmál, něco pošeptal kolegům a pak bylo na mně ukázat co umím. Tentokráte jsem byl mnohem klidnější než při zkouškách minulých. Celkem s přehledem jsem odpřednášel nekonečně dlouhou báseň od Arthura Rimbauda “Novoroční dárek sirotkům,” bez koktání zahrál monolog Hamleta, a s kamarádkou, kterou jsem si tentokráte s sebou přivedl, jsme porotě předvedli dialog z “Romea a Julie”. Panice jsem propadl teprve tehdy, když jsem musel zahrát porotou mně zadanou etudu, kterou samozřejmě nešlo předem nastudovat. Prostřednictvím etudy měla porota možnost poznat, jaké má uchazeč herecké vlohy a jak umí improvizovat pod stresem.
Já improvizoval bídně a při výstupu jsem se cítil hrozně trapně. Navíc jsem se pořádně na výkon nemohl soustředit, protože jsem více a více cítil, že mám prohráno. Po etudě jsem zamumlal něco na omluvu, ale nikdo v porotě nehnul ani brvou. Nikdo nade mnou neprojevil lítost. Jen sympatický mistr Sklenčka prohodil něco o všeobecné obtížnosti úkolu a pak mě vyzval, abych něco porotě zazpíval.

Letmo jsem se na pana Sklenčku podíval, omluvně jsem pokrčil rameny, obrátil oči v sloup, zhluboka se nadýchnul a spustil: “Ach synku, synku, oral-li jsi...” Když jsem tuto jedinou písničku, kterou jsem znal a snad i uměl jakž takž zazpívat dozpíval, vítězně jsem se podíval na porotu, jejíž členové ale seděli stále “jako zařezaní”.

“No, zazpíval jste to sice pěkně, Ivane, ale pokud si pamatuji, přesně tuto písničku jste nám zazpíval při zkouškách loňských,” ozval se Otto Sklenčka, sundal z nosu brýle, otřel je, podíval se na mě zpříma a dodal: “ Tak prosím spusťte něco jiného, ano?”

V tu ránu se mi udělaly mžitky před očima, zajíkl jsem se a začal jsem předstírat zuřivý záchvat kašle. V tváři jsem zrudnul jako krocan, což mělo na porotu dopad, se kterým jsem v duchu počítal. Měli o mě obavy, abych jim tam náhodou třeba nezkolaboval, protože když jsem nabral dech, abych začal první notu a opět se hrozně zakuckal, profesorka zpěvu ke mně hbitě přiskočila, nabídla mně skleničku vody a řekla, abych se raději o nic nepokoušel. Tak tuto etudu jsem zahrál mistrně. Otto Sklenčka vážným hlasem porotě oznámil, že je přesvědčen, že nebýt mé náhlé hlasové indispozice, jistě bych něco jiného zazpívat dovedl a poradil mně, abych si dal přešetřit hlasivky na slavné Semanově klinice v Praze. V tu ránu jsem si uvědomil, že přesně stejnou radu mně začátkem roku dal i Miloš Nedbal...

Sklenčkovému výroku jsem byl nesmírně vděčný, neboť mě zachránil od jisté potupy. Takto jsem zbytek zkoušek protančil za hry piana a měl jsem stále lepší pocit. Hřebínek mně spadnul, když odpoledne začali vyvolávat jména neúspěšných adeptů, kterým poděkovali za snahu a poslali je domů. S bušícím srdcem jsem očekával, kdy dojde na mě a málem jsem omdlel, když jsem skutečně své jméno uslyšel. “Ivan Kolařík!” -zvučným hlasem oznámila členka poroty a vzápětí dodala: “Neodcházet prosím, připravte se na druhé kolo.”

“Hurááá,” vykřikl jsem radostí a začal se vášnivě objímat s několika stejně šťastnými adepty herectví, kterým se podařilo překonat první překážku. Při samé radosti jsem neviděl zklamané a uplakané tváře uchazečů, kteří se do druhého kola nedostali.

Do užšího kola se dostala jenom hrstka lidí, ze které se nakonec vybrala hrstka ještě menší, ale přesto měl člověk celkem reálnou naději na úspěch.

Naprosto vyčerpán po odpoledním druhém kole, jsem se zhroutil u Červenky ve Viole. Domů jsem se vrátil v náramně dobré náladě a musel jsem do puntíku všem vykládat, co se u zkoušek dělo. Samozřejmě, že byli všichni za mě rádi, zvláště teta Fé. Ale i tatínek konečně dospěl k názoru, že jsem se na zemědělskou školu skutečně nehodil, protože mám na herectví “buňky”.

Za několik dnů přišel dopis z fakulty. Celkem strohé oznámení, že se musím podrobit hlasovému vyšetření na Semanově klinice a výsledky do tří týdnů poslat na fakultu. “Zřejmě se jim něco nelíbilo na mém zastřeném hlase a chtějí být ubezpečeni, že nemám nějakou nemoc hlasivek,” oznámil jsem nejistě rodině. Tatínek se zakabonil a zvýšeným hlasem zahořekoval: “To máš tím pitomým kolem. Jezdíš na něm i v zimě, hltáš ledovej vzduch a máš teď zničený hlasivky. Já ti měl to prašivý kolo rozmlátit hned jak jsem chtěl, když jsi propadl u maturity. Bože, proč jsem to tenkrát neudělal!” Vzápětí dodal, že půjdu pěkně na vojnu a tam že ze mě udělaj konečně chlapa. A bude po tajtrdlíkování někde na scéně oblastního divadla. Jen teta Fé si zachovala chladnou hlavu, protože jako operní zpěvačka věděla, že inhalace přivedou k životu i odumřelé hlasivky. “Neboj, Pepíčku, Seman mu předepíše inhalace a Ivánek bude mít hlas jako skřivánek,” snažila se hodná tetička upokojit tatínka.

Vyšetření na věhlasné Semanově klinice nedopadlo dobře. Zjistilo se, že mám nedomykavost hlasivek a že jenom časté inhalace spojené s nepřepínáním hlasu, mohou přinést zlepšení.

Nález jsem poslal na fakultu a krátce potom jsem dostal pozvání na schůzku s Ottou Sklenčkou. Ten si mě pozval do útulné kanceláře, nechal nám udělat silného turka a pak mně “nalil čistého vína:”
“Ivane, zpráva z kliniky není příliš povzbuzující. Máte rok na to, abyste s hlasivkami něco udělal. Vím dobře o vašich dvou láskách, o lásce k divadlu a lásce k cyklistice. Musíte si ale uvědomit, že nelze sedět na dvou židlích. Záleží jen na vás, pro co se rozhodnete. Buď přestanete závodit na kole a budete mít šanci hlasivky vyléčit, nebo kolečko hoňte dál a s divadlem se můžete rozloučit. Tak koukejte jít pěkně do sebe a udělejte chlapské rozhodnutí. Máte ani ne dvanáct měsíců.”

Z fakulty jsem odešel schlíplý jako mokrá slepice. Abych si spravil náladu a přišel na jiné myšlenky, sedl jsem na milované kolečko a jel na dlouhý trénink...

Pár měsíců jsem pak pravidelně chodil na inhalace, které se mně staly osudnými. Vedle mě svědomitě inhalovala jedna krasavice, ze které jsem nemohl spustit oči. Porcelánový inhalátor v jejích ústech mě vzrušil natolik, že na mě přišel veliký cit, osmělil jsem se a slečnu s podobně zastřeným hlasem jako jsem měl já, jsem pozval do divadla. Od té doby žena Máňa už čtyřicet let kráčí životem se mnou...
Musím se přiznat, že během inhalační kúry jsem kola nenechal. Spíše naopak. Proto také inhalace měly na hlasivky mizivý vliv. Zkrátka jsem si nedal říct.

Jednoho dne moji pozornost upoutal konkurz do Wolkerova divadla, kde v té době již řadu let účinkovala nadaná herečka a kamarádka z dětství, se kterou jsme hrávali divadlo pro košířskou veřejnost, Radka Malá. Zřejmě jsem porotu okouzlil svým přednesem Novoročního dárku sirotkům a nebo lyrickým podáním oblíbené písničky tatíčka Masaryka, “Ach synku, synku, oral-li jsi”, protože konkurz tehdy dopadl dobře. Když se ale vedení divadla dozvědělo o mém blížícím se odvedení na vojnu, pozici eléva mně k mému zoufalství nenabídlo.

Damoklově meči jsem neunikl. Padl neúprosně na mou hlavu a já byl povolán na vojnu, kterou jsem prožil v cyklistickém “drézu” Dukly.

V té době mně bylo téměr dvacet let...