Život v anglicky mluvící zemi má mnoho předností. Já jsem například uvítal možnost oslovovat každého, pokud to ovšem není zrovna ministerský předseda nebo jiný důležitý potentát, křestním jménem, anebo, jestliže jméno nevím nebo si ho nepamatuji, přátelským “mate” či ještě přatelštějštím “matey.” Toto oslovení je alespoň v Austrálii vžitým sympatickým zvykem. Lidé se navzájem titulují křestními jmény a nikdo při tom ani nemrkne. Což by si v češtině člověk v konverzaci s neznámou osobou stěží dovolil, jelikož slovíčko “kamarád” (mate) se používá mezi lidmi, kteří se dobře znají, tedy mezi kámoši. Použití křestního jména, zrovna jako tykání, je vymezeno společenskými normami, které se povětšině respektují. Tato splečenská konvence je však za určitých okolností zapomenuta. To se stává hlavně v případech, kdy je slušnost zamlžena zlobou a člověku, který vám škrábnul auto nebo nechal po milovaném jezevčíkovi kouřící hromádku na vašem pěčlivě zastřiženém travníku, se snese na hlavu vodopád šťavnatých nadávek, při kterých vykání nahradí bohapusté tykání. Soudružské tykání je, bohudíky, přežitek minulosti. Alespoň doufám…

Přátelské oslovení “mate” je všeobecně používáno hlavně mezi muži. Nicméně v Severním teritoriu a Queenslandu se takto oslovují příslušníci obou pohlaví. Což je vskutku príma, protože to usnadňuje život nám, kteří máme děravou paměť a jména si nikdy nepamatujeme. To, že mohu s úsměvem potřást rukou někomu, koho znám řadu let, ale jehož jméno mi náhle vypadlo z hlavy, a bodře zašveholit: ”How are you going, matey?” je nenahraditelná přednost. Když se vám dostane podobné odpovědi, kdy místo vašeho křestního jména uslyšíte “mate,” víte dobře, že buď je člověk, kterému potřásáte pravicí, zrovna tak neschopný si pamatovat jméno vaše, nebo že vás prostě má tak úžasně rád, že nahradí jméno výše zmíněným přízviskem. Trapná situace nastane, když vás člověk, kterého znáte moře let, pozdraví nejdříve vaším jménem, které si, pašák, z nějakého důvodu pamatuje, a vy jste neschopen přijít na jméno jeho, mu ždímáte ruku, připitoměle se usmíváte a chrlíte ze sebe slůvka “mate” či “matey” zatímco se horečně snažíte přijít na to, jak se vlastně ten člověk, se kterým dvacet let sdílíte kancelář, sakra jmenuje.

Anglosasové jsou slušní lidé. Někdy přespříliš. Když jsem zápasil s angličtinou, řikali, jak krásně mluvím jejich jazykem. Nebyli schopni opravit i ty nejhroznější chyby, které jsem v konverzaci dělal. Vždycky mají pro člověka slova povzbuzení a pochvaly. Totéž se dá říci, když se dopustíte trapného omylu a jméno člověka, se kterým jste na večeři, si spletete a celý večer ho sveřepě nazýváte “Jim” ačkoliv je to “Richard” a on vás u toho nechá. Teprve když se loučíte a máte již něco vypito, se Richard osmělí a suše vám řekne, že jste si trochu jeho jméno sice popletl, ale že o nic vlastně nejde. V té chvíli si uvědomíte, proč vás celý večer žena pod stolem tak zuřivě kopala. Že to nebylo kvůli ucmrndnutému kousíčku karbanátku, který vám uvíznul ve vousech. V tu ránu, rudý jako krocan, začnete koktat omluvy a výmluvy, které Richard se smíchem přejde a jako spořádaný anglosas vám trapnou situaci usnadní tím, že vám řekne, že se mu něco podobného stává dnes a denně. A vy mu tuto lež milerádi prominete…

V situacích, ve kterých se octnete zaskočen, protože si za boha ani za národ nemůžete vzpomenout na jména lidí, kteří vás srdečně zdraví a kteří prahnou po tom, aby si s vámi mohli promluvit, vám obyčejně může pomoci hodná žena, která vám jméno dotyčné osoby taktně zašeptá do ucha. Moje žena Máňa však obyčejně na mojí úpěnlivou prosbu: “Ježišmarjá, Máňo, jak se jmenuje támhle ten chlápek, co se k nám právě řítí?” zareaguje tím, že stroze odpoví: “Namáhej si mozek a snaž se vzpomenout.” Tak v těchto nezáviděhodných situacích nejdřív ženu se strnulým úsměvem na tváři probodnete ledovým pohledem a pak s úsměvem od ucha k uchu žoviálně oslovíte osobu tím krásným: “Hi, matey, how is life?”

Mnohem horší však je, jde-li o osobu tak důležitou, že i při místních zvyklostech si ji zkrátka a dobře za žádných okolností nemůžete dovolit oslovit “mate.” A když jde o osobu tak významnou, že byste si její jméno měli zapamatovat. V tom případě, pokud vás ovšem nezachrání hodná žena, jste donucen použít slovíčka “Sir” nebo “Madam.” Tato oslovení nejsou běžně používaná, a pakliže špatně odhadnete situaci, kdy je jejich použití na místě, můžete si uříznout pěknou ostudu. Nejhoznější trapas nastane, když při sebelepší vůli korektně oslovit královnu špatně vyslovíte “madam”, načež toto slůvko nabude zcela jiného, hrozivého významu - “bordelová dáma.” To už vás před useknutím hlavy může zachránit snad jen předstíraný záchvat padoucnice. Reputaci budete však mít pošramocenou nadosmrti. Proto je nadmíru důležité snažit se zapamatovat si jména alespoň hrstky veličin soudobého života. Jinak nelze ve společnosti zdárně fungovat.

Lehce řečeno! Pamatování jmen je pro mne životní handicap, který se umocňuje s příbytkem let a úbytkem sluchu. Před několika lety, když jsem ještě nebyl důchodce, tak jsem si celkem bez větších potíží pamatoval jméno své, jméno ženy Máni, obou dětí, psíka Bafínka a nejbližších kamarádů. Nyní, kdy důchodce jsem, pamatuji si pouze jméno své, a když potřebuji peníze na pivo, dokonce i jméno ženy Máni. Jména dětí si k jejich nelibosti pletu. O vnučkách nemluvě. Jenom si pak trpce stěžuji mamince, že na moje oslovení nereagují a že jsou asi mentálně zaostalí. Mám hrůzu z toho, koho si budu pamatovat za pár let. Nejstrašnější a přímo neomluvitelné však je, že nejsem schopen si zapamatovat jméno osoby, která se mi právě představila. Ať se snažím jak chci!

Moje neschopnost, pamatovat si jména lidí, je částečně zapříčiněná tvrdnutím mozkové kůry. Ale asi jsem se s tím narodil, protože jsem s pamatovákem měl zrovna takové potíže jako s matematickými vzorečky a daty narození. Jako mamlas jsem přinášel lidem dárky v nesprávný den pevně věře, že je to den jejich narození. Dodnes přináším ženě Máně povadlý puget růží o den později, než jsou její narozeniny, a teprve po dlouhém dohadování a přesvědčování ustoupím a přiznám, že jsem se spletl. Žena říká, že je všechno způsobeno mojí vrozenou leností, že se nesnažím věci zapamatovat. Avšak jak je možné, že si dodnes hravě pamatuji dlouhé básně, které jsem se v mládí naučil a dodnes s oblibou deklamuji? A že, byť analfabet na matematiku, si dodnes pamatuji, že jedna a jedna jsou tři? A Pythagorovu větu - hůl do vody ponořená, vypadá jak nalomená??

A bude hůř! Naštěstí v důchodu chodím mnohem méně do společnosti, a když jdu, tak mám po boku vycvičenou ženu Máňu, která se nad mou konečně smilovala a vždycky mi pomůže, když potkám člověka, jehož tvář mi je sice povědomá, ale jehož jméno mi nějakým záhadným způsobem vypadlo z paměti. A když si čirou náhodou sama nemůže vzpomenout, tak se s klidem uchýlím k použití vždycky vděčného slovíčka “mate.” A všechno je v pohodě…

Žijeme to ve skutečně dobré zemi.

Ivan Kolařík, OAM (potvrzeno ženou Máňou)