Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (1/3) - Když ještě nebyly mobily

Rubrika: Literatura – Povídky

Hanka zrovna stála v u tramvajových dveří a chystala se vystupovat. Už přijížděli do stanice a tramvaj začala prudce brzdit. Ačkoli pevně semknula prsty kolem tyče, jen tak tak se udržela a nespadla na ženu sedící poblíž. Ale kdosi za ní neměl stejné štěstí a plnou vahou jí vrazil těžkým zavazadlem do zad.
„Nemůžete dávat pozor?“ vrčela Hanka a odstrkovala od sebe něčí těžký batoh. „Pozor, vystupuju!“ snažila se dostat ke dveřím.
„Však já taky,“ odpověděl jí povědomý dívčí hlas.
Hanka vyskočila z tramvaje a ohlédla se po nositelce batohu. Na schůdcích stála drobná postava, trochu ztracená pod velkým zavazadlem, navíc v ruce držela spacák. To vysvětlovalo důvod jejího pádu na Hanku.
„To je ale překvapení. Ahoj Evo,“ první promluvila Hanka, „co to vlastně vláčíš? Dala ses na tremp?“ kývla hlavou k Evině výbavě.
„To víš, musela jsem si najít nějakou zábavu, když kamarádka randí a nemá na mě čas,“ odpověděla Eva a Hanka cítila nádech výčitky v hlase.
„Promiň, já vím, že to ode mě bylo hnusný. Ale teď mi prozraď, odkud s tím jedeš?“ řekla Hanka a natáhla se k Evě, že jí pomůže se spacákem.
Eva jí hodila spacák do náruče se slovy: „Zatím co jsi randila, začala jsem jezdit s jedním oddílem na vodu.“
Pomalu se od hlavní silnice vydaly k domu, kde obě bydlely.
„A co ty, kde máš svého prince?“ byla Eva zvědavá.
„Už to pár týdnů není můj princ,“ odpověděla Hanka sice lhostejným hlasem, ale oči se jí zaleskly slzami.
„Co se stalo? Pustila jsi ho k vodě?“ ptala se Eva dál.
„Ne, já ne. On mě. Našel si jinou, ani se nenamáhal mi to říct. Zjistila jsem to, až když se mi několik dní neozval. Rozjela jsem se za ním domů a tam jsem ho potkala s takovou hubenou černovlasou plošticí,“ přiznala Hanka.
„To víš, každá nemůže být na správných místech správně zaoblená, jako ty,“ pokusila se zlehčit Eva, ale když viděla, že to nezabralo, zúčastněně se zeptala: „A co ti řekl?“
„Že se zamiloval do tý nádhery, když byl na tahu s kamarády. Že mi to chtěl říct, ale nemohl, když jsem byla nemocná a pořád nemáme ten telefon. Rozbrečela jsem se naštěstí až potom.“

Obě dívky mezitím došly k domu a Eva si odložila batoh na zem.
„Jak ti je? Ještě jsi kvůli tomu smutná?“ zeptala se Eva zúčastněně.
„Ještě na něj trochu myslím, hlavně proto, že jsme měli spolu jet v letě pod stan. Teď pojede s ní. A já o prázdninách budu tady jak kůl v plotě,“ vzdechla Hanka.
Eva si zamyšleně prohlížela svoje zavazadlo. Teprve teď si Hanka všimla, že to ve skutečnosti není batoh, ale jakýsi velký vak.
„Mám nápad,“ vyhrkla najednou Eva, „zeptám se v oddílu, jestli můžeš jet na náš výcvikový tábor.“
„Počkej,“ brzdila ji Hanka, „jaký tábor? Já přece v životě neseděla v žádné lodi. Co tam budu dělat?“
„Tak se to naučíš a zároveň popluješ vstříc nečekaným dobrodružstvím. Od toho přece prázdniny jsou. Jen mi řekni, jestli umíš plavat?“ ujišťovala se ještě Eva.
„Nějak plavu, ale jen v bazénu,“ odpověděla Hanka s nejistým výrazem ve tváři „copak tam nemáte vesty?“
„Máme, ale každý vodák musí být zároveň pokud možno dobrým plavcem,“ odpověděla Eva hlasem zkušeného mořského vlka, ačkoliv jí bylo necelých sedmnáct stejně jako Hance.
Eva popadla batoh a spacák a za chvíli se v domě rozešly každá ke svému bytu.
„Až budu vědět, jak to dopadlo, přijdu ti říct,“ volala ještě Eva na Hanku od dveří.

* * *
„Proč se na tu řeku tak mračíš?“ uslyšela otázku pronesenou příjemným, hlubokým hlasem.
Otočila se po hlase a všimla si, že patřil svalnatému černovlasému mladíkovi, který se opíral o strom a dělal to samé co ona. Zkoumavě hleděl na řeku. Jestlipak patří k táboru? blesklo hlavou Hance, než odpověděla. „Nečekala jsem, že řeka bude tak divoká.“
„Není taková všude, má i tiché tůně, pro každého něco,“ udělal pár kroků blíž k Hance. „Ty s námi jedeš poprvé?“ zeptal se zájmem v hlase.
„Poprvé. Vlastně poprvé na vodě,“ přiznala Hanka. Znovu se rozhlédla kolem: „Připadám si tady jako v divočině, nedivila bych se, kdyby se tu zčista jasna objevil medvěd.“
„Medvěda snad nepotkáme, ale když budeme chvilku zticha, uvidíme pstruhy.“ Mladík došel až k Hance a ukázal na prosluněné místo v řece. „Tamhle.“
Místo pstruhů, si Hanka všimla, že mladík má velké hnědé oči. Z bližšího seznámení je vyrušil ženský hlas odněkud shora: „Ondró, Ondró!“
Mladík se podíval tím směrem: „Promiň, musím jít.“ Nechal Hanku stát a spěchal zpět.

Evu našla ve stanu. Hned se snažila zjistit, co byl mladík zač. „Evi, máte v oddílu nějakého Ondru?“
Eva se zkoumavě podívala na Hanku: „Koukám, že sotva přijedeš, už si všimneš nejvíc obletovaného mužského z tábora. Ty teda neztrácíš čas a koukáš vysoko. Je to instruktor.“
,„Nedivím se, že ses sem přihlásila, jestli jsou všichni instruktoři hezcí jako tenhle!“ nedala se Hanka.

Druhý den ráno málem Eva nestihla Hance ani zamávat na rozloučenou a už mizela s oddílem pokročilých někam vzhůru proti proudu. Ondřej jako vedoucí s nimi. Ta Eva se má, pomyslela si Hanka, ale ze snění ji probral rázný ženský hlas.
„Já jsem Xenie! Jste úplní začátečníci, nebo už někdo z vás v lodi seděl?“ začala se vyptávat .
Když došlo na Hanku, nezbylo jí nic jiného než přiznat: „V životě jsem neseděla v lodi a nedržela pádlo v ruce.“
Xénie si nad jejím zelenáčstvím nešťastně povzdechla. Oznámila jim: „Začneme tím, že si vás vyzkouším jak plavete. Takže doufám, že se neutopíte hned první den! Plavky na sebe!“ rozkázala Xénie, jako by celý život nic jiného nedělala.
Řeka byla ledová, osmělování nepomohlo, bylo třeba do ní skočit a plavat ze všech sil. Přitom se studená voda do člověka zabodávala tisícem jehliček.
„Plavem naproti,“ halekala Xenie. Hanka se šťastně dostala na druhou stranu, když vylezla z vody, rozklepala ji zima.
„Ty jsi nějaká zhýčkaná. Zvykej si, ještě si tuhle vodu užiješ,“ řekla jí Xenie, když viděla, jak drkotá zuby.
Hanka by jí nejraději odpověděla něco kousavého,.
Někdo z ostatních prohodil: „No jo, naše Amazonka se zase předvádí.“ Přeplavali zpět.
„Teď jeden po druhém, změřím vám čas,“ podala Hance sešit. „Zapisuj!“.
„Každý, kdo chce na vodu, měl by umět plavat kraula,“ neodpustila si nakonec poznámku k děvčatům, která svými časy nijak neoslnila.

„Vezmeme kanoe dolů na řeku,“ objasnila Xenie odpolední program.
Hanka chtěla loď na vodu jen tak položit a nasedat, ale se zlou se potázala.
„Nevidíš, že máme tu loď obráceně?“ houkla Xenie na Hanku, když pustila špičku lodě dolů ze břehu, zatímco ji na zádi Xenie ještě držela.
„Ne, myslela jsem, že je to jedno, jak se tam hodí.“ Už když to Hanka říkala, cítila, že je něco špatně, jen tušila co.
„Když nevím, tak se zeptám,“ odpověděla Xenie nevlídně, „loď pokládáme přídí proti proudu a pokud možno obě najednou. Taky je dobrý kouknout se, jestli tam není třeba kámen, jinak ji rozmlátíme.“
„Tak mám jí vyndat a uděláme to znovu?“ zeptala se Hanka zaraženě.
„Jestli máme ještě dnes vyplout, tak asi budeš muset,“ Xenie nezastírala, že jí Hanka připadá nemožná. Ostatní posádky už seděly v lodích. Konečně loď ležela na vodě správně, jenže Hanka nevěděla, kam se posadit. Obrátila se ke Xénii: „Je jedno, kam si sednu?“
Xenie po ní vrhla další zničující pohled. „Ne, není to jedno. Budeš sedět vpředu na místě háčka. To je ten, co víc pádluje a míň toho umí. Vzadu sedí zadák a ten loď řídí, takže tam budu já, pokud ti to nevadí.“
Než se Hanka usadila, loď se rozhoupala. Tázavě mrkla po Xenii. Ta prohodila: „Drž loď v klidu.“
Hanka se chytla keře. „Lepší je přidržovat se pádlem.“ Xenie zkušeně nasedla, loď se při tom ani nepohnula.
„Teď se ukažte, co umíte!“ rozkázala. Vykřikovala povely a sledovala, jak si vedou. Hanka jen zírala.
„Jestli už ses vynadívala, jdeme na to taky. Loď řídím já, ty pádluj. Opravdu jsi to nikdy aspoň nezkusila?“ zeptala se Xenie už mírnějším tónem.
„Nikdy,“ přiznala Hanka.
„Dobře. Dělej to co ostatní, mrknu se, jak to zvládneš,“ rozhodla instruktorka.
Hanka uchopila pádlo, jak to viděla u ostatních háčků, a začala rozhrnovat vodu. Vždyť na tom nic není. Ta Xenie s tím nadělá. Pádlovat se musí naučit každý hned. Mudrovala v duchu Hanka.
Xenie sledovala ostatní: „Zojo, musíte se obě shodnout na tempu, jinak se vám loď rozkýve a neudržíte směr!“ volala na světlovlasou dívku, po levici.
Zdálo se, že si Xenie Hanky nevšímá, ale byl to omyl: „Držíš pádlo špatně, jen ho tak mácháš a já se dřu sama. Pořádně zaber.“
Hanka honem otočila pádlo správně. Loďka se hned po hladině rozjela rychleji.
„Pro dnešek stačí. Jedem domů!“ vydala poslední příkaz Xenie.
„A pamatuj si, přistává se přídí proti proudu,“ završila Xenie své rady. Bok lodi se dotkl břehu.
Hanka se postavila, loďka se zhoupla. Příď se dostala do proudu a ten ji odnášel pryč. Hanka ztratila rovnováhu a už se kácela do vody. Nakonec do ní raději skočila sama. Když se vynořila, Xenie zuřivě pádlovala zpátky a křičela : „Příště vstaň, až ti řeknu!“ Pak ale pronesla smířlivě: „První křest máš za sebou.“

Druhý den si Hanka slíbila, že bude dělat vše přesně, jak Xenie poručí. Předsevzetí jí vydrželo do chvíle, kdy zahlédla na břehu Ondru. Sledovala ho. Pak uslyšela tupé bouchnutí, jak narazily do jiné lodi.
„Jestli si chtěla jet na vyhlídkovou plavbu, měla sis zaplatit zájezd s Čedokem,“ procedila mezi zuby Xenie. „Doufám, že v žádné z nich není díra,“ dodala potom. „Snění si nech někam jinam a ne na loď,“
„Promiň,“ řekla Hanka, „soustředila jsem se na jízdu.
„Tak se přestaň soustředit, bude to pro všechny bezpečnější,“ Usadila ji Xenie. Někdo z ostatních se tomu zasmál.

„Ty brečíš?“ zeptala se večer Eva Hanky, která ležela schoulená ve spacáku.
„Ne, ale nejraději bych jela domů.Už nechci na žádnou blbou vodu. Až tady skončím, v životě už nevezmu pádlo do ruky,“ řekla Hanka tiše. 

Pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 08. 2007.