| Jedna z mnoha věcí, kvůli které my Češi, Moravané a Slezané připadáme cizincům divní, je naše domácí přezouvání. Je jedno jestli do bačkor, trepek, papučí, přezůvek či pantoflí.
Na přezouvání si stěžují převážně cizinci ze západu. Ještě jsem neslyšela, že by přezouvání kritizoval například nějaký ukrajinský dělník, čínský kuchař nebo vietnamský trhovec. Po příchodu do české domácnosti se údajně našinci vrhají návštěvníkům k nohám, sundávají jim boty a vnucují k nazutí nějaký druh domácí obuvi. Neváhají prý servat váženému hostu z nohou elegantní polobotky, které se tak úžasně hodí k šik obleku, a nazout mu pantofle z vietnamského tržiště, či dámě sundat lodičky na jehlách a nahradit je oválenými háčkovanými bačkorami s bambulkou. Cizinec v tu chvíli netuší, jaké má štěstí, že v rodině nezbyly teplé kostkované kotníkové bačkory po dědovi, které se zapínaly slušivým kovovým žebříčkem. Dřív patřily k výbavě každé rodiny.
 Pokud domácnost neskýtá dostatek pantoflí a háčkovaných bačkůrek, zatrolení Čechové klidně nechají pány i dámy chodit po bytě jen tak v ponožkách či punčochách. Chápu, že tato situace může slabším jedincům narušit pracně budovanou image a ubrat návštěvě na důstojnosti. Zutý manažer určitě není totéž co obutý manažer, zvláště má-li i nepatrnou dírku na své manažerské ponožce. Ani dáma, která se vybavila na jednání krátkou sukní a lodičkami na jehlách, nejspíš v bačkůrkách s bambulkou nedosáhne zamýšleného efektu.
Tak jako se cizinci cítí zaskočeni českým zouváním, já si naopak nedovedu představit, že po po celodenním nošení lodiček na podpatku by v nich moje nohy měly úpět ještě po příchodu domů. A už vůbec bych nebyla nadšená z toho, že si po bytě roznáším všechnu nečistotu, kterou jsem si přes den na boty nasbírala. Nevím, jak je na tom dnes s čistotou, ve srovnání s ostatními evropskými městy, Praha. Ale může se nám stát to samé, co se stalo princi Charlesovi. Totiž, že šlápneme do h..... a to ne vždy jen psího. Psi z toho rozum nemají (já vím, páníčci by mít měli), ale když budete chvíli sledovat své spoluobčany, co všechno na chodník odhodí, vypustí nebo vyplivnou, řeknete si, jací jsme rozumní, že naše boty necháváme v předsíni.Nechápu, že cizinci to nechápou.
Na vesnici připočítejte k tomu, co se vám nalepí na boty ve městě, ještě listí, písek, drobné kamínky, různý stavební materiál a spoustu bláta.
Jak to v té cizině dělají? Copak to mají všude mnohem čistí než my? Nebo stále jezdí auty od domu k domu, k obchodu, ke kanceláři a jejich noha se skutečné země nedotkne a jejich obuv díky tomu zůstává stále křišťálově čistá? I kdyby to tak bylo, stejně si nedovedu představit, že ženy po příchodu domů pobíhají po domácnosti na podpadcích při vaření, úklidu a kolotoči kolem dětí. Stále v těch stejných botách od rána do večera? No teda, doufám, že mají aspoň nějaký kvalitní deodorant, totiž peodorant. A když se jdou umýt, jdou v botách až ke sprše a následně po umytí boty zase nazují? Copak v zimě jdou v kozačkách až k posteli?
To, že se nepřezouvají, se mi zdá být výhodné hlavně pro film.
Jen si představte: Touhou hořící muž a žena dorazí k bytu. Vášnivá líbačka u dveří. Odemčení dveří. Přesun dovnitř. Vyhrnovaní trika, rozepínání knoflíčků. Rozepnutí knoflíku u pánských džínsů.V českém filmu by se museli zout a vášeň by mezitím vychladla. V americkém filmu, střih. Kamera zabírá podlahu, slyšíme vzdechy. Jedna pásková bota na podpatku, otevřené dveře do ložnice, mezi nimi druhá dámská bota. O kus dál pánské boty. Kamera jede dál. Dámské kalhotky na plovoucí podlaze. Už je vidět roh postele. Srolované džíny na zemi. Slipy nebo trenky většinou chybí. Pohled na ladně se povalující dámské kalhotky je přece jen estetičtější. Střih. Záběr na propletené nohy. Střih. Poslední hromádka – blůzka, triko, podprsenka. V českém filmu by obraz skončil záběrem na dvoje bačkory srovnané vedle lůžka neřesti.
A to není všechno. Ocitne-li se v americkém filmu rodič na rodičovské schůzce ve škole, budou se probírat samá horká témata. Drogy, násilí, sex. Pokud jsem se účastnila třídních schůzek mých dětí, pravidelně se řešilo něco, co se nikdy zaručeně v žádné americké škole nerozebíralo. Tušíte? Každý rok od první třídy až k maturitě to samé: „Děti nenosí do školy přezůvky. Nepřezouvají se! Žáci chodí ve škole v botách! Rodiče zakročte! Kdo se nebude přezouvat, dostane dvojku z chování.“ Neříkejte mi, že jste tohle na třídních schůzkách nikdy neslyšeli.
Na některých školách v západních zemích procházejí děti ráno do školy detektorem kovů, zda nenesou do školy zbraň . V Čechách střeží vchod do školy školník jako bájný Kerberos bránu podsvětí, aby zajistil, že do školy nepronikne jediný nepřezutý hříšník. Možná je to směšné, ale svým způsobem je to důvod k radosti, že se jedná o bačkory, ne o kvéry.
Nerozumím averzi cizinců vůči bačkorám. Kdoví, jestli to není z jejich strany nějaký trik, aby před námi nemuseli odhalovat své děravé fusekle. Protože slova pro vyjádření několika druhů domácí obuvi se v jejich slovnících vyskytují a dokonce to vypadá, že české názvy mají svůj původ v zahraničí. Předpokládám, že v cizině existuje i reálná obuv k výrazům ve slovníku.
Zůstaneme-li u filmu, vybavuje se mi jedna ze závěrečných scén muzikálu My fair lady, kdy profesor Higgins říká Líze: „Tak sakra, kde jsou moje trepky?!“ Takže, milí cizinci, vzhůru do trepek a nedělejte drahoty. |
