Helena Dohnalová: Proč se vlastně učím anglicky?
Rubrika: Literatura – Fejetony
„Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem,“ říká se odedávna. Když jsem byla malá, rusky se mluvilo v největším třídně spřáteleném státě. Musela jsem se smířit s tím, že ruština mě bude provázet celou školní docházkou. Mimo to jsem se chtěla stát trochu Němkou, ale učitelka byla pravděpodobně placena tím lépe, čím více nás nudila. A nudila nás k smrti. Diktováním, kterému nikdo pořádně nerozuměl. Dodnes nevím, jestli to opravdu bylo německy. Způsobila nám guláš v hlavě , ale to jsme pro změnu v maďarštině. Oba jazyky mi byly dobré jen jedinkrát v životě, když probíhal mladicky nevinný flirt mezi mnou a jedním Němcem. Němčina s ruštinou v něm hrály hlavní roli, ale předpokládám, že tehdy bychom se domluvili i beze slov. Jako malá jsem toužila učit se anglicky. Nevedla mě k tomu vzdělání chtivost, ale medvědi. Ne, že bych znala nějakého medvěda, který mluví anglicky, kromě Médi Bédi. Tehdy jsem ale zahlédla rodinu roztomilých kreslených medvídků v učebnici mých spolužáků, které jejich rodiče na angličtinu přihlásili. Z ruských učebnic jsem znala jen pionýry a pohraničníky, kteří na rozdíl od medvídků nebyli vůbec roztomilí. Myslela jsem si, že s medvídky by mi angličtina šla hladce. Vyzkoušet jsem si to nemohla, neboť jazykové kurzy se nenabízely na každém rohu, jako dnes. Nejlepší bylo, pokud rodiče měli známou starou učitelku na penzi, ke které jste mohli konspirativně docházet do bytu. My jsme takovou neznali a já byla o angličtinu ošizena. Nebo jsem byla ušetřena? Přiznávám, že utajené docházení do bytu za účelem studia imperialistického jazyka u mě nepřicházelo v úvahu, z důvodu mé ukecanosti. Touha rozumět anglicky se u mě objevila znovu v souvislosti s poslechem rockové hudby. Vyštrachala jsem v naší knihovně prastarou učebnici, ve které jsem se několikrát po sobě dostala do páté lekce a pořád se mi zdálo, že těm písničkám stejně nerozumím. Mohlo to být proto, že medvídci v učebnici chyběli. Přes osudovou pátou bych se možná dostala, kdybych se nevdala a neporodila děti. Díky tomu jsem několik následujících let mluvila všelijak, ale anglicky to nebylo. Podle znalostí jazyků si netroufám odhadnout, kolikrát jsem člověkem. Počítám-li slovenštinu a latinu, ke které jsem přičichla na střední škole, jsem zřejmě matrjoškou. Velikost panenky je úměrná znalosti jazyka a nejmenší uvnitř je tedy anglická. Proto v zaměstnání usoudili, že kurz angličtiny mi prospěje. Nechtěli pořádat skupinu pro jediného začátečníka a šoupli mě do skupiny ke dvěma slečnám, které nedávno z angličtiny maturovaly. Slečny tvrdily, že vše zapomněly a já byla šťastná, že si splním dětský sen. Výuka probíhala podle módy, pouze anglicky. Pochopila jsem, jak je přistěhovalcům v zemi, jejíž jazyk je pro ně španělská vesnice. Lektorka si s maturantkami vždy pěkně pokecala, aniž si mě vůbec všimla. Pokud se mě omylem na něco zeptala, nesrozumitelně jsem blekotala a moje nadšení pro výuku ochladlo. Postupovali jsme zběsilým tempem podle znalostí maturantek. Ty po nocích vesele pařily. Já naopak v noci usínala nad učebnicí s pocitem marnosti, až do doby, kdy jsme se dostali k látce, která se už maturantkám z hlavy vykouřila. Konečně jsem mohla v hodinách triumfovat a jako jediná znala slovíčka. Najednou jsem byla za hvězdu. Nakratičko. Sotva jsem lektorce začala rozumět a dokonce jí i smysluplně odpovídat, byl firemní kurz z úsporných důvodů ukončen. Dál jsem tréninkem udržovala své pracně nabyté znalosti v mozkových závitech. Mé počínání mi připadalo bláhové, neboť jsem pro angličtinu neměla žádné praktické využití. Byl slunný předjarní den. Oblékla jsem pracovní kalhoty a vytahaný svetr, vlasy vyčesala do štětky na temeni hlavy a vyrazila pracovat na zahradu. Nebezpečnou prudkou stezkou nad námi sjížděli dva mladíci na kolech. „Pozor!“ chtěla jsem upozornit na nebezpečí. V tom jeden z nich málem prorazil plot. Mladíci se začali o něčem cizojazyčně dohadovat. Už pochopili moje varování a opatrně snášeli kola dolů. Šla jsem si zas po práci, když mě jeden z nich česky požádal o vodu. Vzápětí se zeptal anglicky, jak se dostanou zpět do Prahy. Jakmile jsem prohodila něco anglicky, rozpovídali se najednou oba. Já samozřejmě nestíhala a navrhla, že zavolám syna, který rozumí lépe. V duchu jsem se divila, že dokážu vyplodit takovou větu, ale hoši zřejmě rozuměli a s tím, že není třeba, nasedali na kola. Ten, který mě žádal o vodu, se ještě než šlápl do pedálů usmál a prohodil: „Your son has very nice mother.“ Holt někde se voda vyvažuje zlatem, někde dobrým slovem. V tu chvíli mi došlo, že celou dobu jsem se učila anglicky pro tenhle okamžik.Takže budu pokračovat. Co kdyby, mi zase někdo chtěl, něco důležitého říci. |
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Iva Pospíšilová, www.bitmapsisters.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 08. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Milan Markovič | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Ivo Šmoldas | |
Jaroslav Vízner | |
Dáša Cortésová | |
Karel Šíp | |
Blanka Kubešová | |
Jitka Molavcová |