| Kdo chce a má zájem vidět výstavu báječných karikatur, které navíc s ohromnou invencí mapují náš občanský, společenský a politický život, měl by zajít do restaurace Klub Mánes v Praze. Od 7. srpna 2007  tam vystavuje své kresby na 356. salonu České unie karikaturistů mladý šedesátník František Kratochvíl. Od roku 1987 podepisuje svá díla zkratkou FrK.
Je podivuhodné, jak člověk s tak jemným a citlivým srdcem dokáže vytvářet tak krutě pravdivý a přitom úsměvný humor. Paleta jeho tvorby je široká. Rozdává svými kresbami šlehy do všech oblastí lidské činnosti. Neuniká mu lidské sobectví, mamon, závist, hloupost a blbost lidského jednání a jeho nositelů, pomyslná sláva, nafoukanost, povýšenectví, prodejný sex, zkrátka člověčí slabůstky, hříchy, prohřešky i zlo, jež je pácháno na sousedech, bližních, ale také zlo, jež často pácháme sami na sobě. Vystavené práce hypnotizují pozorného návštěvníka a diváka velkou vypovídací schopností. Radost mi činilo pomyšlení, že nejsou k vidění a zaznamenání jenom zde na této výstavě, ale že se s nimi můžeme setkávat v řadě časopisů, novin, knižních publikací a na mnoha výstavách, které mají tu čest tohoto umělce prezentovat. Zúčastnil se desítek výstav ve více jak třinácti zemích a na 39 z nich získal zasloužená ocenění. Je ilustrátorem internetového magazínu Pozitivní noviny a oceňovaný a poptávaný jak autory jím ilustrovaných příspěvků, tak i čtenáři. Daleko víc informací, úsměvů, podnětů k zamyšlení a dojmů lze získat a dostávat na internetových stránkách Františka Kratochvíla na adrese http://frk60.aspweb.cz
21. srpna 2007 jsem se zúčastnil v restauraci Klubu Mánes happeningu Františka Kratochvíla u příležitosti 60. narozenin tohoto skvělého umělce-karikaturisty. Konal se v den 39. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa pod vedením tehdejší sovětské generality. Téměř všichni účastníci happeningu zažili tyto události na vlastní kůži. Také se o tom i disktuovalo a nebylo to nic radostného. Ale v životě je nutno překlenout mnohé a tak se zcela programově přešlo k tématům radostnějším. Byla tam nenucená, přátelská atmosféra. Sešli se kolegové, přátelé i známí oslavence. Donesli dárky, ale to nejcennější s čím přišli, byly stisky rukou, objetí, úsměvy a naprosto bezprostřední souznění lidí jednoho ladění a stejné krevní skupiny, co se týká názorů na život, stejného usilování a postojů k životním hodnotám, jejichž žebříček se nemění politickými postoji, náboženským přesvědčením, národností nebo sociálním postavením a prospěchem.
Mezi kamarády bylo pět kytaristů a jeden bandžista, kteří spolu hrávali již před mnoha a mnoha lety v osadě Ztracenka, ale i na jiných trampských potlaších.
Z desítek hrdel vylétla slůvka krásných písniček 60.,70., 80. a ještě i jiných let. František zpíval také, a i já, pokud jsem znal melodii a slova, jsem se přidal. Mezi tím se hodně vzpomínalo. Byly to vzpomínky a návraty do mladších životů přítomných, na legraci a smích a také určité hodnocení prožitého. František se zapojoval do družného hovoru svými vzpomínkami a prožitky.
Proto moje první prosba zněla, aby se o některé vzpomínky podělil i se čtenáři Pozitivních novin. |
FrK vzpomíná...
V začátku padesátých let, konkrétně v roce 1953 při mém příchodu do první třídy obecné školy jsme jako dárek spolu s o čtyři roky starší sestrou dostali památníček. Tenkrát dostat památníček bylo stejné jako dnes dostat mobil.
První co bylo, tak poprosit pana ředitele Kristýna, aby na poslední stránku památníčku něco nakreslil. No, něco… Kreslil všem stejně. Naši vesnickou školu perem a vždycky připsal: Ač na poslední stránce, jsem počátkem Tvé cesty životem. No a potom jsme památníček dávali jiným učitelům, spolužákům i cizím lidem, o kterých jsme věděli, že umí kreslit.
To samé bylo s památníčkem i mojí tehdy desetileté sestry. U té jsem ale v jejím památníčku objevil kresbu, která mně utkvěla v paměti dodnes. Tento obrázek sama nakreslila i napsala věnování její spolužačka Věrka. (Někdy totiž obrázky kreslili i věnování psali rodiče.) Škoda, že má sestra už památníček nemá a tudíž nemohu naskenovat originál. Ale tu stránku v památníčku mám stále před očima. Obzvláště tehdy, když mi je a bylo nejhůř. Ovšem zatím jsem ale tak veliký hrnec pro sebe nenašel…
Druhý příběh je pozdějšího data. Při mém studiu architektury na ČVUT jsme na podzim roku 1967 vyrazili s naším kroužkem (cca 12 lidí) na „stezku“ do severních Čech (shodou okolností v teritoriu mého rodiště Rybniště). Stezku neboli vandr pořádal TAK (Turistický akademický klub) dvakrát do roka. Vždy na jaře a na podzim. Chodily se různé trasy, ale v tu neděli se všichni sešli na určeném místě - tehdy to byl Tolštejn. No a příští rok jsem dal dohromady už větší uskupení (cca 100 lidí).
Co je na tom, říkáte si, asi tak pozoruhodné? No, jen ta skutečnost, že od toho roku 1968 se pravidelně scházíme dvakrát i vícekrát do roka. Letos bylo tomuto fenoménu už 40 let! Mimochodem to uskupení lidí, co hrálo, zpívalo a tančilo na happeningu 21.8.2007 v Mánesu, je jen malá část mých kamarádů. Více podrobností, fotky, relikvie, povídání, mé méně známé či neznámé obrázky včetně vlajky z ručníku a mnoho jiného si můžete přečíst na webu http://www.stezka15.ic.cz nebo na mém webu pod STEZKA15 http://frk60.aspweb.cz .
Dubský: Jsi členem České unie karikaturistů od roku 1996. Proč až od této doby, když jsi publikoval a kreslil již o mnoho let dříve?
FrK: Na to je velmi jednoduchá odpověď. Nikdy jsem se neorganizoval. Snad kromě Pionýra, ale tam mě vzali automaticky, protože jsem byl primus třídy a i v Sokole. Potom jsem se ale neorganizoval nikde. Ani v TAKu, ROH nebo u hasičů. Takže ani po „revoluci“ mě nenapadlo se někde kolektivizovat. Ale bylo mi řečeno, že pokud chci výstavu v Malostranské besedě, musím být členem ČUKu. Tak jsem tam za solidní poplatek vstoupil a už v říjnu 1997 jsem měl v Praze výstavu.
Dubský: V roce 1997 jsi spoluzakládal český klub FECO – Federace evropských karikaturistických organizací při České unii karikaturistů. Řekni prosím pár slov o těchto organizacích a jejich činnosti.
FrK: ČUK je Česká unie karikaturistů a sdružuje asi 100 karikaturistů České republiky. Vznikla v roce 1990. Podrobnosti o tomto společenství lidí stejného koníčku najdete na webových stránkách http://dreamworx.cz nebo na http://frk60.aspweb.cz pod ČUK.
FECO Klub vznikl na podzim roku 1997 jako součást evropského FECO /Federation of European Cartoonistś Organization-Federace evropských karikaturistických organizací/. Do tohoto společenství bohužel nechtělo přejít celé členstvo ČUKu, a tak proto ten název FECO Klub. Myslím si však, že po vstupu ČR a jiných postkomunistických zemí do EU ztrácela tato organizace na významu a dnes již vydává jen pracovní bulletiny a nárazově i časopis. Ale hlavní a původní smysl sjednotit karikaturisty (možná i celosvětově) se ztratil.
Dubský: Které období svého života pokládáš za takové, že jeho průběh a fakt, že již proběhlo, nepovažuješ za ztrátu? Protože já se k takovým lidem řadím, mám v tomto směru ztrát poměrně dost.
FrK: Já zatím celý průběh svého žití rozděluji do takových období nálezů a ztrát. Za nejšťastnější a nejplodnější období svého života považuji dětství. Období od čtvrtého roku života do patnáctého. Samé nálezy, žádné ztráty. To jsem prožíval na plný plyn jako ostatně všechny děti. Dobře a s chutí jsem se učil (do deváté třídy samé jedničky), namaloval jsem tisíce obrázků - dokonce i olejem, hrál jsem na kytaru, dobře jsem zpíval, hrál jsem ochotnické divadlo a hodně jsem sportoval. No a pak přišly ztráty v podobě studia na SVVŠ. Nikdy jsem tuto školu neměl studovat, dvakrát jsem prošel neúspěšnými zkouškami na architekturu… A pak nález… práce v „projekťáku“ v Liberci s panem arch. Hubáčkem (Ještěd), přijetí na vysokou školu a skvělí doživotní kamarádi. Rok 1968 a normalizace. ZTRÁTA největší, z které jsem se vzpamatoval až v roce 1989. Pád bolševika a období, které až na vyjímky, mohu považovat za šťastné. Jen ztráta matky a několika kamarádů je stínem tohoto období.
Dubský: Ve svém rozhovoru se zrcadlem Františka Kratochvíla, který vyšel v Pozitivních novinách 22. dubna 2007 na otázku – co děláš, pane malíři - odpovídáš zrcadlu, že spíš, čmáráš a kreslíš ve snaze, aby se tomu lidé zasmáli. To se ti valně daří. Ale nejen to. Ty nutíš lidi, aby se zamýšleli nad tím, co jim svými kresbami říkáš. A říkáš těmi stručnými, ale přesto tolik obsahujícími tahy a vysoce vtipnými a duchaplnými výroky kreslených postav více než obsahují řeči a úvahy mnohých komentátorů a politiků naší současné scény. To svědčí o tvé citlivé duši a spravedlivém srdci, které jsou zraňovány nešvary a neřády v naší společnosti. Jak prožíváš tato tvůrčí „muka„ a okolní vřavu našeho společenského, politického a kulturního života, která není často pozitivní?
FrK: Ať je situace po pádu komunismu „střídavě jasná a oblačná“, moji vnitřní svobodu to nijak nenaruší. Tak jsem si to nějak představoval celý život a najednou to není sen. Mohu dělat co chci, říkat si co chci, jet kam chci. No a že občas na to reálné uskutečnění snu nejsou peníze, pak je tady internet a Pozitivní noviny a opět realizuji své sny. Našel jsem zase tebe a spoustu dalších dobrých lidí a jak se říká „kamarádů mé krevní skupiny“, tak proč naříkat?
Dubský: Tvůj kumšt a tvorba jsou skutečně přímo na tepně našeho života a současnosti. Přesto jsou v nich obsaženy překvapivé schopnosti zobecnění a názornosti tak, že tvým sdělením lidé rozumí a jsou tím pádem vnímána pochopitelně i jinde než jen u nás doma. Svědčí o tom ohlasy a publikování tvých prací v řadě časopisů a publikací ve světě a četná ocenění na výstavách. Které z těchto ocenění ti udělalo největší radost a proč?
FrK: Těch ocenění je opravdu dost. Ale že bych si měl vybrat to nejcennější?
Mě potěší už jen to, že ze zahraniční soutěže dostanu krásný barevný katalog na křídovém papíře ve formě umělecké knihy s mou kresbou. Mám jich doma požehnaně. No a to člověka nastartuje k dalšímu kreslení a přemýšlení. A když se ten obrázek opravdu povede, tak je to ten nejlepší pocit, jaký zažívám. Potom už má každý ten obrázek svůj život a já mu tu jeho pouť světem jen odstartuju.
Dubský: Život člověka, zvláště umělce, který svojí tvorbou usiluje o nápravu a nastavuje společnosti zrcadlo, je nelehký. Společnost mu to dává drsně najevo, což nikterak neulehčuje život a ztěžuje seberealizaci. Jsou to období, kdy se tvoří do šuplíku, období, kdy se těžko vydělává na chleba pro člověka samotného i jeho rodinu. Jak bys stručně charakterizoval tyto tvé životní etapy?
FrK: Milane, jeden český politik, který není moje krevní skupina řekl, že nezná špinavé peníze. No a proto tady jsou ti Kožení, Krejčířové, Pitrové, Čermákové, Čunkové, Sokolové, je to snad většina současných politiků. A my (novináři to bohužel ve většině nedělají) na to máme reagovat. A jestli se to daří nebo nedaří je jiná věc. Ve všech médiích totiž existuje cenzura a autocenzura - česky „předposranost“. No a o to máme ztíženější situaci. Takže spoustu věcí mám vrácených v šuplíku a možná se ani nedostanou na světlo boží. Možná mě zachrání právě Pozitivní noviny a budu moci šuplíky zase otevřít…
Dubský: Jakou roli hraje v tvé tvorbě autocenzura a jak se s ní potýkáš?
FrK: S tím si nedělám žádné starosti. Nelíbí se mi názory některých karikaturistů, že se snaží dělat laskavý humor. Tento způsob mě dost irituje. Humor je buď dobrý nebo špatný, jako v hudbě. Samozřejmě, že se mi „povedlo“ udělat pár věcí, které bych teď neudělal. Ale to je při tvůrčí činnosti běžné. A tak autocenzuru nepoužívám.
Dubský: Tvá tvorba, satira a humor jsou nebojácné. Jdeš s „otevřeným hledím“ proti negativním jevům, politikaření, sprostotám, neprávu a saháš do vysokých pater politiky, společnosti, morálky, prodejnosti charakterů a nepravostí. Přesto není tvůj sarkasmus, karikatura a kritika, zrcadlo tebou nastavené, zbaveno obyčejného, prostého, lidského porozumění. Z toho plyne velké porozumění pro slabosti a chyby nás, obyčejných lidí. Jak přistupuješ ke své tvorbě, jak promýšlíš své postoje a ztvárnění těchto velkých témat, abys je vyjádřil na malé diamantové ploše, která ovšem září jak do všednosti tak i neobyčejnosti našich životů a osudů?
FrK: Nepromýšlím. Buď ten nápad přijde nebo ne a dál se tím nezabývám.
Dubský: Tvá tvorba z erotické oblasti je naprosto jedinečná a nezastupitelná. Jakou roli, jakou inspiraci a jakým údělem byly a jsou v tvém životě a tvorbě ženy?
Frk: Ženy v mém životě hrály a hrají nezastupitelnou roli. Ať už se jednalo o moji 95-tiletou babičku Marii a moji 82-tiletou maminku Marii, které už bohužel nežijí, tak o moji první ženu Laděnu a moji druhou ženu Oldřišku, dcery Darinu a Ladu a vnučku Elišku. Všechny se zapsaly a zapisují nesmazatelně do mé mysli. Ale mohu říci zcela otevřeně a bez výčitek svědomí, že má současná žena Oldřiška byla a je ten člověk, který mne nezištně nakopnul k tomu, co dnes dělám. A zcela určitě vím, že této ženě patří i dík za to, že ještě chodím po tomto světě.
Milý a vážený příteli Františku. Děkuji ti za tvůj čas, myšlenky a sdělení a přeji ti mnoho zdaru a zdraví ve tvé lidulibé, všem prospěšné a všechny inspirující tvorbě. |
