| Generálmajor ve výslužbě Ing. Rudolf Pernický
veterán 2. světové války, výsadkář,
čestný předseda Konfederace politických vězňů ČR
 Narodil se 1. července 1915 v Krhové u Valaškého Meziříčí v rodině učitele, zemřel 21. prosince 2005 v Praze. Absolvoval reálné gymnázium ve Valašském Meziříčí a vojenskou službu nastoupil v červenci 1934 u 107. dělostřeleckého pluku v Olomouci. Následně byl přidělen ke 108. dělostřeleckému pluku v Hranicích na Moravě.
V roce 1938 úspěšně absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, stal se poručíkem dělostřelectva a opět byl přidělen ke 108. dělostřeleckému pluku.
V červnu 1939 ilegálně odjel do Krakova, kde podepsal pětiletý závazek ke službě v cizinecké legii. S transportem asi osmi set československých vojáků odjel z přístavu Gdynia do Bolougne sur Mer, kde přistáli v srpnu 1939.
Po vystrojení v Marseille a po podpisu závazku k pětileté službě v cizinecké legii byl jako seržant 1. pluku cizinecké legie transportován do Oranu a pak do Sidi bel Abbes, kde bylo výcvikové středisko. Po krátkém výcviku byl přidělen k 4. zuavskému pluku koloniální pěchoty v Tunisu. To již vypukla válka a podle příslibu francouzské vlády o uvolnění všech Čechoslováků, kteří vstoupili do cizinecké legie po 15. březnu 1939, byl spolu s ostatními odeslán do města Adge v jižní Francii.
V říjnu 1939 zde byla zahájena výstavba samostatné Československé armády.
V květnu 1940 byl přidělen jako zpravodajský důstojník k 1. oddílu dělostřeleckého pluku, který měl být odeslán na frontu. V září 1940 byl přidělen k dělostřeleckému pluku 1. v anglickém Moreton Hall. I zde bylo zahájeno budování československých jednotek.
V lednu 1942 se dobrovolně přihlásil k činnosti v okupované vlasti. V květnu 1942 byl povolán k 2. odboru MNO v Londýně a přidělen jako instruktor pro výcvik a přípravu paravýsadků vysílaných do okupované vlasti.
V posledních dnech války byl Rudolf Pernický určen R-3 okresním velitelem v Novém Městě na Moravě a koordinoval akce proti ustupujícím nacistickým jednotkám.
Po skončení války byl přidělen na 2. odbor hlavního štábu a v srpnu 1945 byl povýšen na majora. V letech 1945–1948 absolvoval Vysokou školu válečnou a byl zařazen na funkci přednosty operačního oddělení 14. pěší divize v Mladé Boleslavi. V září 1947 se oženil a v květnu následujícího roku se mu narodil syn.
V listopadu 1948 byl zatčen a odsouzen Státním soudem v Praze k dvaceti letům žaláře, k odnětí hodností a titulů, ke ztrátě vyznamenání a občanských práv na 10 let. Z trestu byl propuštěn v květnu 1960.
Ve vězení pracoval jako lamač v uranových dolech v Horním Slavkově, v Jáchymově a v Příbrami. Po propuštění byl nuceně nasazen do cihelny v Libčicích nad Vltavou a pak jako skladník v pražské drogerii. Od října 1968 pracoval v Ústřední rehabilitační poradně při ČSPB, kde setrval až do její likvidace.
V srpnu 1970 odešel do důchodu.
V roce 1990 byl soudně a vojensky rehabilitován, povýšen na plukovníka a v lednu 1991 byl jmenován generálmajorem v. v. pro mimořádné zásluhy za osvobození ČSR. Současně jako absolventu VŠV mu byl přiznán titul Ing.
V roce 1990 na ustavujícím sjezdu byl zvolen předsedou Konfederace politických vězňů ČR a v současné době je jejím čestným předsedou. Byl oceněn celou řadou vyznamenání, v roce 1945 dvakrát válečným křížem 1939–45, Medailí za chrabrost, Medailí za zásluhy 1. a 2. třídy, Pamětní medailí se štítkem F, VB, 8. května 1991 obdržel Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy, v roce 1999 Záslužný kříž ministra obrany 3. stupně a další tři pamětní medaile.
V roce 2005 mu prezident ČR udělil nejvyšší vyznamenání Řád bílého lva 1. třída vojenská sekce. „Za největší štěstí považuji to, že jsem přežil válku, že jsem si zachoval svoji čest, a že jsem splnil úkoly, které mi stanovila vojenská přísaha a na níž také spoléhala předválečná armáda Československé republiky.
O nezbytnosti výchovy k vlastenectví a hrdosti na svou zemi jsem nepochybně přesvědčen. Vlastenectví je věcí dlouhodobé výchovy. V tom bylo v minulých letech mnoho zanedbáno a to je v nové profesionální armádě třeba napravit a cílevědomě pěstovat. Povědomí v tomto směru může v určitých situacích podstatně ovlivnit rozhodnutí závažné situace.“
Co pro Vás znamenal prezident Edvard Beneš?
„Beneš byl pro nás, zahraniční vojáky, jakousi kontinuitou svobodné Československé republiky. Mezi námi se vždycky objevil v dobách určitých krizí, například v době, kdy jsme přijeli do Anglie a když se vzbouřili „Španěláci“ udělali vzpouru a nechtěli sloužit v tehdejší armádě. Takže to pro nás moc znamenalo. Pro mě speciálně a pro ty, kteří byli parašutisté znamenal Beneš hodně. My jsme byli jakýmisi vyslanci prezidenta Beneše, který představoval spojku mezi domovem a zahraniční armádou, respektive emigrační vládou.
Po válce přijal delegaci parašutistů, oceňoval naši úlohu, úlohu parašutistů jako spojky mezi domovem, lidmi doma a emigrační vládou. My jsme vlastně pro prezidenta Beneše představovali jakýsi zbytek odboje, čili lid doma. V emigraci jsme pro Eduarda Beneše znamenali moc.
Po válce prezident Beneš udělal určité chyby v tom, že podepsal demisi vlády, ale těžko to dnes posoudit, protože jak je známo, také ho nepustili k rozhlasu a k nějakému projevu. Byl na tom dost špatně, protože už nebyl žádným způsobem schopen klást odpor politickému nátlaku.“
„Domnívám se, že dnešní profesionální vojáci, kteří plní úkoly daleko od své vlasti, ať je to Irák, Afghánistán nebo Kosovo, plní velmi důležitou úlohu pro ně samotné, jako vojáky, protože reprezentují jak národ tak stát. Vojáci vybraní a vyslaní na zahraniční mise jsou reprezentanty či spíše vyslanci našeho národa a státu stejně jako například naši sportovci či špičkoví odborníci v jiných oblastech lidského života.
V sestavě, kdy jsme členy NATO, tak jsme součástí možná příští sjednocené Evropy, a proto je důležité, jak se tam tito lidé chovají, jak si počínají a jak plní uložené úkoly, které jim byly svěřeny. Jistě mají důvěru společného velení NATO. Je to velice důležitá úloha a je velmi důležité, aby tam obstáli, zvlášť když jsou docela dobře placeni.
My jsme šli do odboje se zalátaným zadkem a s aktovkou plnou krámů…
Dnes jsou vojáci perfektně vybaveni a připraveni pokud jde o výstroj i výzbroj, takže mohou dobře splnit svěřené úkoly. Je to věc přísné kázně a odpovědnosti, kde by nemělo dojít ke zklamání. Vyslaní tím do určité míry splácejí svůj mimořádně náročný, ale i nákladný výcvik a možnosti získání dalších zkušeností, ale i jazykových znalostí pro další začlenění v životě. Dnešní technika jim umožňuje stálé spojení s domovem či rodinou a jistě také vystřídání v případě nutnosti. Je třeba se chovat a zůstat člověkem odpovědným za své činy.“ |
| Profesor Milan Friedl
umělecký recitátor, redaktor, dlouholetý ředitel Lyry Pragensis
Narodil se 13. března 1931 v Brně. V letech 1946 – 1950 vystudoval hereckou katedru divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Jeho profesory byli Ladislav Pešek, Vlasta Fabiánová nebo Miloš Nedbal. Jako herec se specializoval na umělecký přednes.
Po pětileté práci v Ústředním loutkovém divadle pod inspirativním vedením Jana Malíka stál u prvních zkušebních vysílání Československé televize a v zápětí mezi komentátory a moderátory nejprve v pořadech pro děti a mládež. Později byl u přímých přenosů hudebního vysílání.
Soustavně spolupracoval s literární redakcí Československého rozhlasu. Během let 1993 – 1995 vysílal na soukromém Radiu Collegium pravidelné pětihodinové „Nedělní dopoledne pro vaši duši“ a středeční kulturní program. Působil tam jako dramaturg, herec i moderátor.
Řadu let působil jako pedagog na dramatickém oddělení státní konzervatoře v Praze a na herecké katedře DF AMU v oboru přednesu a hlasové techniky. V té době také působil jako člen a později předseda komise uměleckého přednesu Svazu čs. Dramatických umělců a spolupodílel se na koncepci festivalů uměleckého přednesu Neumannovy Poděbrady a později Ortenova Kutná Hora a Seifertovy Kralupy.
V roce 1967 se stal předsedou umělecké rady komorního sdružení pro hudbu, poezii a výtvarné umění Lyra Pragensis, kterou vedl jako literární pódium a bibliofilské nakladatelství až do roku 1998. Propojil tady svoji profesi se zálibou v drobné grafice, pramenící už v otcově sbírce ex libris. Vybudoval tady – po zkušenostech ve výboru Spolku českých bibliofil – edici bibliofilských a kolibřích knih, grafických listů s literárními náměty, komorních plastik, výtvarně řešených šperků i galerijní sbírku obrazů a plastik.
Spolupracoval na řadě provedení oratorií, kantát a melodramů, například s Českou filharmonií nebo Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK.
Na gramofonové desky Supraphon nahrál průvodní slovo k Průvodci mladého člověka orchestrem od Benjamina Brittena nebo rytíře Dex Grieux v Nezvalově Manon Lescaut, Stehlíkovu Marinu Alšovou a řadu básní a melodramů. V edici vydavatelství Kalich ve spolupráci s Petrem Ebenem Komenského Labyrint světa a ráj srdce, biblickou Knihu Job, Zjevení svatého Jana a řadu dalších. „Podívejte se, hrdost není žádoucí, láska k vlasti není žádoucí. Není žádoucí ani stát v Evropské unii, ale jedna velká Evropská unie.
Když si ale přečteme slavného Jana Ámose Komenského, ten je pro evropskou spolupráci jednotlivých národních států, které spolu mohou na základě vyšších mravních hodnot jednat nikoli na základě ekonomických otázek a to si myslím, že je trvalé a pravé, protože jedině morální hodnoty mohou obrousit napětí násilí, které mezi lidmi stále je.
Když vidíme, jak se těžce domlouvají lidé v rodině, kolik nesvárů je mezi nejbližšími, jak těžko se lidé domlouvají ve spolcích nebo v politických stranách - jak se pak mají dohodnout jednotliví zástupci jednotlivých států v Evropské unii.
Ne že bych mluvil jako euroskeptik, ale mluvím jako člověk, který se dívá a který vidí, že vždycky někdo musí držet to kormidlo a vždycky je dobře, když ho drží někdo, komu lidé v určité kulturní příslušnosti, řekněme v určité národnosti, dávají svoji důvěru, ten člověk je důvěry - hodný.
Jinak si myslím, že to asi bude těžké. Je třeba v tuto chvíli všemi prostředky, v rodině, ve škole, v rozhlase, v televizi, obnovit kulturu české řeči. Jestliže mluvíme jinými jazyky pokud nejsme zrovna lingvisty, většinou žvatláme, komicky žvatláme jako žvatlají ti cizinci, kteří se v dobré vůli snaží mluvit česky.
Ale my bychom měli prostě češtinu pěstovat, oprostit se od germanismů, anglismů a dalších nečistot, které přinášejí a uvědomit si, že máme velikou národní historii, že máme velikou kulturu hudební, literární, výtvarnou, a skutečně ji předložit Evropě a ne dávat ty nejkrásnější moderní obrazy do depozitářů a vystavovat jakési soudobé pokusy.“ |
Generálmajor ve výslužbě Karel Alex Pospíchal
válečný veterán 2. světové války
pilot 311. bombardovací perutě RAF
Narodil se 23. března 1913 v Dačicích na Moravě, zemřel 7.července 2006 a je pochován v Brookwoodu.
Po ukončení základní školy nastoupil do učení u firmy Baťa a vystudoval obchodní školu ve Znojmě.
V roce 1935 nastoupil vojenskou základní službu u pěšího pluku v Uherském Hradišti. Po vykonání vojenské přísahy absolvoval školu pro odborný dorost letectva při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Po jejím absolvování v roce 1937 byl přeložen k sedmé letce 2. leteckého pluku v Olomouci.
Po obsazení Československa byl z letectva propuštěn, odjel do Zlína a nastoupil u proslulé obuvnické firmy Baťa. A protože měl jako účetní na starosti francouzskou Indočínu, působil na konci třicátých let na Dálném východě, hlavně v Singapuru a Saigonu. Rozhodl se, že ve stále kritičtější mezinárodní situaci bude nejrozumnější odjet do Kanady. Přicestoval však nakonec do Francie a týden před vypuknutím druhé světové války se ocitl v Marseille. Pak odjel do Paříže, kde stále pracoval pro firmu Baťa.
Jednou se v jeho kanceláři objevili piloti od Bati, Valášek a Kocvelda. Společně pak odjeli vlakem do Adge, na rozdíl od našich vojáků, kteří museli projít strastiplnou cestou z Československa přes Polsko a Balkán do Francie. Jeho zápis do Československé zahraniční armády učiněný v Agde ve Francii nese datum 15. května 1940.
Byl zařazen u československé letecké skupiny na základně v Bordeaux. Krátce na to, 24. června1940 byl zařazen byl k britskému královskému letectvu (RAF - Royal Air Force), která stála před nejtěžší zkouškou své historie: obranou britských ostrovů.
Od roku 1941 sloužil v hodnosti seržanta u 311. bombardovací perutě, jako druhý pilot v jedné z nejslavnějších jednotek ve které za druhé světové války českoslovenští piloti létali na letounech Wellington. V rámci Bomber Command podnikal noční bombardovací nálety na Německo a okupovaná území. V dubnu 1942 byla peruť přesunuta do podřízenosti Coastal Command, v jehož rámci prováděla protiponorkové hlídkové lety nad Biskajským zálivem v bitvě o Atlantik.
Až do 25. 9. 1942, kdy dokončil svůj první operační turnus, vykonal celkem 30 bojových akcí. Byl povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Office (poručík).
V létě 1943 byl přemístěn k 41. letecké skupině.V době od 1. listopadu 1943 do 22. ledna 1944 absolvoval výcvik na letouny Liberator ve funkci kapitána letounu u 111. operačně výcvikové jednotky na Bahamských ostrovech. V roce 1944 byl opět přemístěn k 311. československé bombardovací peruti.
V dalších protipornokových akcích nad Severním a Norským mořem vykonal dalších 20 bojových letů ( celkem tedy 50 bojových letů).Osudným se mu stal 29. říjen 1944, kdy byl zraněn ve Skotsku při letecké nehodě. Nedlouho po startu se jeho Liberator zřítil k zemi. Zahynulo pět lidí a čtyři byli zraněni.
Karel Pospíchal si na tuto událost i po letech velmi dobře vzpomíná:
„Najednou jsme dostali rozkaz, že v Norsku zůstala jedna německá ponorka ve fjordu a nemohla se dostat na širé moře kvůli odlivu. Byly vybrány tři nejstarší posádky esquadrony, já jsem byl mezi nimi, byl tam ještě Pavelka a vrchní střelec Košťál.
Počasí bylo nepříznivé, pršelo a my jsme brali kurz na maják, který byl v moři. Počasí se zhoršilo a navigátor mi dal kurz příliš blízko skotského pobřeží. Dostal jsem se do vzduchoprázdného prostoru, propadli jsme dolů, než jsem to srovnal, tak jsem chytil levým křídlem o zem a letadlo se roztrhlo, začalo hořet. Díky Bohu, že jsem nebyl připoután - a nikdo do dneška mě nepřesvědčí, že musím být v autě připoután pásy - tak jsem z letounu vypadl na zem.
Druhý pilot vypadl také ven, a kromě toho, že ztratil botu a měl jen povrchní zranění, se mu vcelku nic nestalo. Na rukou jsem měl rukavice, které mi začaly hořet a které jsem strhnul dolů. Vrchní střelec Košťál na mě křičel Karle!, tak jsem vyskočil a rozběhl se k eroplánu, nevěděl jsem, co mi je. Po pár skocích jsem se přesunul na zem a pak jsem upadl. Pomohl jsem radiotelegrafistovi Šáchovi ven z letounu. Nejhůře na tom byl Košťál, který vyskočil z hořící věže a měl vážné popáleniny obou rukou. Přišli jsme do úžlabiny a v tom letoun vybouchnul a byl konec. Měl jsem vážné zranění tří krčních obratlů a obratlů na zádech. Od té doby jsem přestal lítat…“
Když skončila válka a odjíždělo se do Prahy, byl Karel Pospíchal stále v nemocnici. Lékaři nedoporučili, aby byl z nemocnice propuštěn. Po válce nadále sloužil u čs. letectva, 1. května 1945 byl přemístěn k RAF Czech Depot a 20. prosince téhož roku byl z RAF Czech Section propuštěn a přemístěn k náhradnímu tělesu čs. letectva.
Dne 23. května 1946 byl propuštěn mimo vojenskou činnou službu v hodnosti nadporučíka. Protože viděl, jak se politická situace v Československu vyvíjí, požádal o britské občanství. Státní občanství dostal v roce 1947. Nikdy nezapomene na slyšení před porotou, která o jeho žádosti rozhodovala.
„Přišel jsem před ně, bylo to poskládané ze všech oblastí anglické armády. První squadron leader (letecký velitel, major), který mne viděl, mne přivítal slovy: Jaká byla včera party?
Já mu řekl výborná. No a bylo to, další dotazy nikdo neměl,“ vypráví s úsměvem pilot.
V Anglii aktivně pracoval ve Svazu letců svobodného Československa v Londýně jako jeho předseda i jednatel.
V roce 1991 byl povýšen do hodnosti plukovníka, o tři roky později byl jmenován generálmajorem ve výslužbě. Byl nositelem řady válečných vyznamenání například tří československých medailí Za chrabrost.
„Láska k rodné zemi, k Moravě, je veliká a je mi moc líto, že mi nebylo umožněno, stejně jako celé řadě mých kamarádů, zde žít. Jsem šťasten, že po roce 1989 je naše země svobodná a kdyby bylo potřeba, i dnes bych vzal zbraň a šel ji bránit.„ |
