| Pokračování rozhovoru ...
 JV • V postsocialistických zemích, Česko nevyjímaje, se už i na předních stranách seriózních novin a časopisů často více či méně přetřásají soukromé záležitosti bulvárního typu jednotlivých politiků a představitelů veřejného života, a to nejdůležitější - vlastní činnost těchto lidí - stojí někde v pozadí. Myslíte si, že tento stav existuje vlivem „mladé, nevybouřené demokracie, která si hledá své místo ve stále komplikovanějším světě“ nebo že je to negativní vliv médií, které vyhledávají tento typ zpráv a informací a tvrdí, že to jsou ty zprávy, které čtenář chce mít, že to jsou informace, které se dobře prodávají a o ostatní, „pozitivní“ zájem není?
To je velmi rozsáhlá otázka. Soudím, že ne pouze v postsocialstických zemích se toto vyskytuje, nýbrž to platí také např. ve Velké Británii. Zde lidé podléhají tvrdé kritice v osobních vztazích. Ve Francii se to vyskytuje určitým způsobem také, co se týká korupce a pod. Já si myslím, že titulní stránky v Česku nebo v jiných postsocialistických zemích se tímto blíží tradičním demokraciím na západě. Od cenzury z dob komunismu, kdy se nic takového nesmělo psát, nýbrž existovala pouze oficiální média, která publikovala pouze lživě a falešně - k tomu, co je dnes, se to dá považovat za gigantický krok. Ale to existuje také v určitých evropských zemích a částečně také ve Spojených státech amerických.
Osobně si myslím, že se musí psát o korupci a násilí, ale můj názor je, že o milostných vztazích lidí, i když je to známé, nemají média psát, rovněž ne o vztazích s dětmi, rodiči apod.
Naopak, to má patřit do privátní sféry. To by mohlo škodit způsobem – jak jste položila otázku – že každodenní práce politiků a hlavní činnost, tedy zastupovat lid v parlamentu nebo být ministrem – že by stála v pozadí. Tisk a média jsou velice důležité, aby přinášely nepoměry ve světě, ale pokud je to pouze toto a k tomu žádné pozitivní noviny, existuje risk, že následky pro reprezentativní demokracii budou negativní.
JV • Někteří politici se nestarají příliš mnoho o svou práci, nýbrž o své vlastní zisky, jak ekonomické tak o kariéru, osobní vztahy, o krásné lidi apod. Proč si myslíte, že tomu tak je?
Já si myslím, že mnoho lidí pociťuje ze čtení bulvárních deníků o známých osobnostech zážitek, který láká jejich duši. Oni jsou takoví jako my, ale jsou tam nahoře, nebo já tady dole jsem fakticky čistější a hodnější než ti tam nahoře, já tady dole nevydělávám tolik peněz, mám pouze dvoupokojový byt, ale můj muž mě miluje a je na mě hodný a máme krásný milostný vztah. Podívej se tam na ty nahoře, přestože mají peníze a moc, mají mezi sebou pouze neshody a potíže. Existuje mnoho takových uspokojení v četbě o vyšší společnosti, že jsou buď nahoře, ale přesto jsou to obyčejní lidé, nebo jsou obyčejní a předstírají, že jsou nahoře. Člověk se tomu nevyhne.
JV • Pokud se to stane tu a tam… Ale to se děje stále… a jsou to falešné informace… To dotyčné lidi zraňuje.
Určitě, to dává falešné signály a člověk to absolutně nesmí akceptovat.
JV • Ale proč neexistuje nějaký úřad, který by to zastavil? Hmmm, to v demokracii nemůže existovat – všichni můžou psát o čem chtějí… Ale proč alespoň neexistuje etická rada nebo něco podobného…
Vy ale víte, že ve Švédsku máme zákon, který je velice benevolentní, a tak se fakticky na letos jaře přihodilo, že herec Michael Persbrandt byl osočen deníkem Expressen, že je alkoholik a že byl přijat na protialkoholní kliniku. Noviny byly obžalovány a prohrály soud. A ten, kdo je odpovědný za článek, musí zaplatit vše sám! To nejsou noviny, které zaplatí veškeré náklady, nýbrž autor článku. Jak vidíte, je možné se dočkat spravedlnosti! Ale to je zřejmé, že v demokracii je to citlivé.
JV • Víte, co je ale divné? Že dotyčné osoby, přestože obdrží od médií špatnou pověst (i oprávněně), mají ještě větší popularitu a dosáhnou ještě vyšších mist a dobře zaplacenou práci. Mám na mysli např. modelku Kate Mosse – ona brala drogy apod., ale za krátkou dobu se vyšplhala opět nahoru a dokonce ještě výše než předtím...
Ano, to je pravda a je to divné. Ona, která je super krásná a vydělává super peníze měla i přesto neúspěch. Postavila se znovu na nohy a lidé o ní chtějí číst více a vice. Ale možná že nebude mít úspěch a znovu spadne dolů.
JV • Ale jaký vzor to přináší těm mladším? Oni si přejí mít také takovou práci, peníze a moc a nestarají se o to, jak se k tomu dostanou. Oni si možná myslí, že je to tak normální, že to tak chodí...
Je to tak. Jak to bude v budoucnosti dlouhodobě pokračovat pro demokracii co se týká médií a zobrazení nás, politků, politiky, stran aj., nad tím se, musím přiznat, pozastavuji občas i já. Pokud celou dobu, rok po roku nás média zobrazují jako bezvýznamné nebo zkorumpované, nebo že to nejdůležitější pro nás jsou naše peníze a milostné vztahy, a ne že vydáváme zákony, kontrolujeme vládu, vyvíjíme iniciativu ke zlepšením apod. Ano, kde tohle skončí? Chtěl bych říct, že i já přemýšlím nad významem médií pro demokracii v delší perspektivě.
JV • Díky vaší práci jste poměrně velmi hodně cestoval. Navštívil jste zřejmě nejednou i Českou republiku; co vám z těchto návštěv utkvělo v paměti?
Já jsem byl v Praze několikrát. Jako ministr obrany jsem učinil také dlouhé cesty helikoptérou, abych si prohlédl průmyslové objekty vyrábějící výrobky pro obranný systém armády, viděl jsem tedy i krajinu. Četl jsem také část původní české literatury, např. několikrát ”Dobrého vojáka Švejka” a v určité míře jsem četl také Kafku. Já mám tedy smysl pro ten absurdní rys v české kultuře.
JV • Cestoval jste více jako ministr obchodu nebo ministr obrany?
V obou případech asi stejně – a kromě toho, myslím, také jednou jako předseda parlamentu. Byl jsem tam jako turista se svojí ženou pozdravit našeho syna, který studoval v Plzni na mezinárodní stipendium Erasmus a potom také i v Praze. Já si myslím, že jsem tam byl docela mnohokrát.
JV • Co jiného byste eventuelně rád v Česku navštívil a shlédl?
Rád bych se podíval do menších měst. To by bylo určitě moc příjemné. Existuje mnoho zajímavých styčných bodů v tom smyslu, že Česko patří k těm zemím střední Evropy, které zažily reformaci v kostelích, strašné války apod. To je velice zajímavý element a podobnost toho všeho i v jiných zemích. To je zvláštní, historicky-sociální element. Člověk to cítí, když s lidmi hovoří.
JV • Neodpustím si otázku: A co české pivo, patří k vašim oblíbeným?
Absolutně! Návštěva v běžné švédské restauraci: Máte Staropramen? Já považuji české pivo opravdu za nejlepší nebo mezi ty nejlepší, které existují.
JV • To jsem tedy neudělala chybu, když jsem vzala s sebou pro vás toto dárkové balení piva – je přímo z České republiky…
Ne!?
JV • Můj kolega byl minulý týden v Česku a já jsem ho požádala, aby přivezl české pivo…
Ne!?
JV • Pivo je z Olomouce!
Ne!? Slzy mi jenom kanou… To je perfektní! Já jsem velký příznivce českého piva a rád se zeptám: Máte nějaké nové druhy, které jsem ještě neochutnal? To by bylo příjemné…
JV • Pivo se jmenuje Krušovice – to jste možná ještě neochutnal?
Ne, to si nemyslím. Já jsem skutečně velkým příznivcem českého piva!
JV • Čím byste zjednodušeně a spontánně prezentoval Švédsko české veřejnosti?
Čtyři roční období, která jsou velice různá; příroda a klima souvisí spolu velmi blízko v dobrém i zlém, je u nás racionální společnost, je to společnost s nyní docela velkou empatií, ženy a děti mají dobré postavení ve společnosti, a také to, že jsme měli mír více než dvěstě let, což vytvořilo část předpokladů pro tuto racionálnost a empatii. Mír znamenal velice mnoho.
JV • Co si myslíte, že Češi ví o Švédsku a o Švédech?
Já si myslím, že ví něco o průmyslových produktech, autech, letadlech samozřejmě..., že sociální demokracie má zde velmi silné postavení, a že před rokem 1930 jsme měli poměrně hodně společných kontaktů – starší generace, která byla česká nebo sudetoněmecká, a sociálně-demokratická strana měla blízké vztahy se Švédy. Alespoň starší lidé by mohli vědět kdo je ABBA, Ingmar Bergman, Björn Borg, že švédské ženy jsou velice krásné atd. A to je přece pravda!
Mnoho zemí ví velice málo o Švédsku, ale já si myslím, že v Česku jsou lidé více znalí, protože jsem to pocítil ze svých kontaktů a vztahů. Toho, co ví lidé v Česku o Švédsku, je možná více, než v jiných sousedních zemích.
JV • Co byste si přál, aby Češi o Švédsku a Švédech věděli? A naopak – Švédi o Česku a o Češích?
Já bych si přál více z toho sebeironicky literárního, ale také z filmové tradice, která existuje v Česku. Viděl jsem mnoho filmů Miloše Formana. Zprostředkovat tento prvek do Švédska – tu schopnost dívat se do sebe samého, ale zároveň stát mimo sebe samého – by bylo velice stimulující.
Je to velice pozitivní rys, který bych si přál, abychom mohli více poznat. A potom bych si přál, aby Češi viděli, jak hodně toho mohou udělat pro rovnoprávnost, aby ženy a děti žily lépe a cítily se bezpečně a aby stará mužská nadvláda byla stlačena dolů, aby bylo Česko tímto způsobem ještě více modernizováno. My tedy potřebujeme tu českou sebeironii a Česko by možná potřebovalo naše zaměření především na širší rovnost a rovnoprávnost.
JV • Váš syn Martin studoval češtinu na univerzitě. Víte, proč si vybral právě tento jazyk?
On s tím začal již na základní škole. Mám dojem, že když se učil německy, tak se velice chtěl naučit i rusky. To je před dlouhou dobou, kdy se Rusko chovalo velice bizardně. Martin je narozen v roce 1971, tehdy tam vládl brežněvismus a celý sovětský systém byl na pokraji zhroucení, i když zároveň to staré tam přežívalo. Martin měl učitelku, velice krásnou ženu, která mluvila česky, byla narozena na Slovensku, bydlela v Praze, vdala se za Švéda a bydlela ve Švédsku a vyučovala ruštinu.
Tehdy se objevila možnost studia pro zahraniční studenty v Rusku, tak studoval ruštinu na jazykové univerzitě v Moskvě. Ale poznenáhlu ho chytla láska k českému jazyku a kultuře, podporovaná učitelkou, která byla neustálým přínosem referencí o krásných a fantastických zemích, Česku a Slovensku. Začal tam cestovat a obdržel stipendium ke studiu.
JV • Odkud pocházel ten stálý zájem pro Česko?
Od té učitelky, která ho na gymnáziu vyučovala ruštinu a také němčinu. Přes Erasmus stipendium se dostal do Plzně, kde studoval lingvistickou školu, která nebyla lehká. Ale studoval tam, bydlel také v Praze, měl několik vyučování a od té doby cestuje každý rok (nejčastěji vlakem) do těchto krásných zemí – do Česka a na Slovensko. Neuvěřitelně zajímavá a paradoxní společnost.
JV • Martin se učil češtinu jen tak pro zajímavost a ze zvědavosti nebo kvůli nějaké práci?
Ano, pro zajímavost. Ale byl také jednou v Praze, když jsem byl ministrem obrany, a tehdy byl mým osobním překladatelem a tlumočil pro mě, když jsem měl schůzku s mým českým kolegou. Nyní pracuje již několik let jako řidič vlaku (typ tramvaj) a jako vedoucí vlaku na linkách Tvärbanan a Lidingöbanan. Čeština mu tedy zůstala jako jeho koníček.
JV • Zdědil lásku k železnicím...
Ano! (řečeno s velkým úsměvem…) Můj syn čte každý den na internetu české noviny... také negativní zprávy a o politicích.... Já jsem měl od něj vždycky trošku „zvláštní boční informace“ o tom, jak se vyvíjí česká politická situace.
JV • To by měl také číst Pozitivní noviny..!
Já se mu zmíním o webových stránkách a o tomto interview!
JV • Ve Švédsku, vlivem klimatických podmínek, trvá léto poměrně krátkou dobu. Není proto divu, že si Švédové vybírají nejraději dovolenou během měsíce července – a dosti často naráz celý měsíc... Jak vy nejraději trávíte dovolenou?
Já chci být nejraději ve Švédsku. Sice cestuji do zahraničí rád, ale právě v létě jsem rád ve Švédsku, na severu. Je to světlo a příroda, co mě láká. Letos jsem byl na Gotlandu, kde jsem zhlédl mj. fantastické podání Shakespearova Hamleta od Larse Morena. Bylo to neuvěřitelně krásné.
Moje žena má nejbližší příbuzné, kteří mají chatu v jihovýchodním Skane. Jeli jsme tedy tam. Zde jsou pohřebeni můj dědeček a babička, zastavili jsme se u hrobu v Ystadu, potom jsme jeli nahoru do Härjedalenu, kde máme naši horskou chatu, šli jsme do hor a pak jeli k Grövelösjön v těsné blízkosti hranic s Norskem. Tam bylo neuvěřitelně krásně. Potom jsme opět jeli do Smalandu, kde jsem jezdil na koni se svou ženou, naší dcerou a jejím přítelem, a pak jsem navštívil na Västkusten (Západní pobřeží) svého syna Martina, o kterém jsme si vyprávěli, že umí česky, kterému se narodilo první dítě, jedno z mých vnoučat. Já jsem tedy cestoval po Švédsku poměrně hodně a dělám to rád. Léto ve Švédsku je neuvěřitelně krásné! To je světlo – ranní světlo, noční světlo, člověk je blízko přírody, zde není takové horko jako v jiných částech Evropy.
JV • Dnes je v módě věnovat se ve volném čase snobským zálibám jako např. hraní tenisu či golfu. Je mi proto velmi sympatické, když jsem si o vás přečetla, že i přes vaše velmi velké pracovní vytížení nezapomínáte na svou zálibu – parní vláčky. To zní velmi nostalgicky...
To bylo tehdy, když mně bylo asi deset let a měli jsme letní pobyt v Ystadu, kde byly železnice, které nebyly modernizovány, naopak byly neuvěřitelně staromódní. Můj otec projevoval trošku zájem o železnice, neboť nejbližší příbuzní z jeho strany byli staří železničáři. Já jsem propadl silnému zájmu o železnice, a obzvláště pro ty z padesátých let a zpátky. Tehdy se objevil ve Švédsku první zájmový kroužek pro zájemce o železnice. Vytvořil se zde pod vlivem z Anglie, kde se pokoušeli v padesátých létech zachránit železnice. Já jsem vstoupil do kroužku, když mi bylo patnáct let. Já jsem býval velice rád průvodčím, rád jsem řídil lokomotivu atd. A říkal jsem si, i když jsem později zastával vysoké funkce – když jsem byl ministrem a předsedou parlamentu atd. – proč bych měl skončit se svým koníčkem? Pokračoval jsem s tím a bylo to také velice veselé, když lidé přemýšleli: Je to ministr obrany nebo mluvčí parlamentu, který přijde a bude štípat lístky? Však na to také bylo mnoho veselých replik, některé byly neuvěřitelně humoristické. Pokud se člověku dostane jen tohoto, je rád.
JV • Máte doma nějaké modely vláčků?
Ano, mám doma vláčky, ale jsou nyní zabalené. Mám hezké modely elektrických vláčků, ale zajímají mě ty pravé parní vláčky, ne moc velké, pouze smalspar, jak se to řekne švédsky.... Jsou opravdické, ale malé. To je přibližně jako kůň pony ve srovnání s normálním koněm.
JV • Příležitost požádat vás o rozhovor se mi naskytla při koncertu českých umělců (klavír, housle) v komorním prostředí Tanečního muzea (Dansmuseet), který pořádalo České centrum ve spolupráci s Českou ambasádou ve Stockholmu. Co pro vás znamená kultura?
Znamená pro mě poměrně hodně. To bylo zcela správné, že vás napadla myšlenka na rozhovor právě na tom koncertu, kde jste mě viděla, protože nejsilnější kulturní zážitky, které mám, jsou z poslechu klasické hudby. Po vyslechnutí tohoto koncertu jsme si šli dolů prohlédnout výstavu Alfonse Muchy, a víte co jsme udělali s mojí ženou potom?
Nešli jsme na nabízené občerstvení, ale zamířili jsme do Opery na další představení, myslím že to tenkrát byla Tosca. Jakákoliv klasická muzika a nejraději opera, to jsou mé nejsilnější kulturní zážitky. Ale také rád čtu, nejvíce krásnou literaturu.
JV • Vaše jméno – von Sydow asociuje jméno světoznámého herce Maxe von Sydowa. Je to váš příbuzný nebo je to jen shoda jmen?
Ano, jsme příbuzní, ale velmi vzdálení. Byly to různé odnože v rodinném rodokmenu, které nás rozdělují již na konci osmnáctého století. Já jsem se s ním potkal, mluvil jsem s ním, obdivuji ho velice jako herce, ale opravdu jsme vzdálení příbuzní.
JV • Znamená to, že znáte svůj rodokmen?
Ano, z matčiny strany jsem došel velmi daleko do minulosti. Ze strany otce jsem naopak nedošel moc daleko.
JV • Česko a Švédsko pojí historické události, sahající hluboko do minulosti. Já bych se pozastavila u nechvalně proslulé Třicetileté války a plundrování českého království o jeho umělecké památky Švédy, z nichž drtivá většina pochází z přebohatých sbírek císaře Rudolfa II.
V příštím roce uplyne rovných 360 let od události, kdy český generál Rudolf Colloredo-Mansfeld se svými vojsky ubránil Staré město pražské před dobytím švédskými žoldáky, kteří museli odtáhnout poraženi, ale neodešli bez válečné kořisti. Královna Kristýna byla velice náruživý sběratel...
Navracení památek se ovšem v dnešní době děje velmi ojediněle a tato otázka se vyslovuje zřídka a (velmi) tiše... Švédsko vlastní unikátní kousky, jako např. světoznámý Arcimboldův obraz krále Rudolfa II. (který restauroval unikátním způsobem přední český restaurátor a konzervátor František Makeš, bývalý správce královských sbírek na Skoklosteru), v Uppsale je uchovávána Stříbrná bible, v Královské knihovně Codex .... nebo-li Ďábelská bible...
Díky složitým jednáním na vládní úrovni nastane v měsíci září „velký průlom“ v těchto složitých záležitostech a bude za podpory vládních záruk posledně jmenová vysoce cenná kniha zapůjčena na výstavu do České republiky! Co si o tomto počinu myslíte?
Jsem velice pozitivně nakloněn tomuto řešení - realizovat takové dlouhodobé zápůjčky. Neznám přesně jaká je mezinárodní praxe, ale k vývoji dochází tím způsobem, že se řeší tyto konflikty dlouhým pronajmutím, a možná tímto způsobem se vyhneme problému samotného vlastnictví. Čím více se dá tímto způsobem vyřešit, tím lépe.
JV • Vy jste v lednu letošního roku obdržel od krále vysoké ocenění – Královskou medaili dvanácté velikosti. Přijměte prosím ještě dodatečně moji gratulaci k této poctě. Mohl byste vysvětlit čtenářům, za jaké zásluhy vám udělil švédský král toto vyznamenání?
Je to za zásluhy pro společnost v různých oblastech, především za post předsedy parlamentu, možná také v určité míře za moje dřívější zásluhy ve společnosti jako politika, ale myslím si, že je to především za post předsedy parlamentu. Jsem na toto významné ocenění velice hrdý.
Děkuji panu Björnovi von Sydow za exkluzivní rozhovor a sympatie k Pozitivním novinám.
1.část rozhovoru |
Švédská verze 
