Sloupky Jiřího Menzela (8)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Umět sdělovat svůj názor s vtipem je účinnější.

Někdy mi i televizní obrazovka udělá radost. Uviděl jsem na ní a dokonce několikrát dva potentáty, presidenty dvou největších supervelmocí, jak se drželi kolem ramen a řehtali se na celé kolo. Jeden z nich se smál trochu zdrženlivě, jako by se trochu divil, co to vlastně vtipného řekl, zato ten druhý se smál až se svíjel, zrudl v obličeji a plácal rozjařeně druhého po ramenou. A to se prosím událo na důležité tiskové konferenci, kdy obvykle mívají politikové před novináři vibrace žaludku.
Je to vzácné vidět důležité a vlivné papaláše se smát. Ne usmívat se, ale upřímně se smát z plna hrdla a popadat se za břicho.
V našich kruzích dosud nedospělé politiky se to ovšem nesluší. Karel Poláček používal velice hezké a výstižné přídavné jméno: „nafouklý“. Kolik nafouklých obličejů vidíme denně na obrazovce, tvářících se smrtelně vážně, zalykajících se vlastní důležitostí. Je to přirozené. Ta nafouklost většinou plyne z nejistoty. Člověk, který si je jistý sám sebou, jistý svou věcí, se nepotřebuje nafukovat, nepotřebuje vážnou tváří dodat tomu co říká, ještě větší důležitost.
Vypráví se o Churchillovi, že uměl i důstojné věci podat s humorem. V našich poměrech je to ovšem těžká věc. Říci vtip, dokonce před novináři, je nebezpečné. Zlehčování a ironická nadsázka se často schválně bere vážně, autor se chytá za slovo a jeho výrok se mu pak buď ze zlomyslnosti nebo z hlouposti otlouká o hlavu.
Tak nevím…
Jistě by nebylo dobré dělat z tiskové konference kabaret. Ne všechno, co je v novinách musí být k smíchu, ale umět sdělovat svůj názor s vtipem je účinnější a to dokážou osobnosti, které u nás snad teprve zrají. Ostatně umět se zasmát, říci dobrý, nezlomyslný vtip v pravou chvíli, to může svědčit o sebejistotě a taky o čistém svědomí. 
Ono to cigáro v hubě nutí držet bradu vysoko a dodává sebevědomí.

„Po světě běhá všelijaká čeládka.“ To je citát z jedné divadelní hry Maxima Gorkého. Ten taky napsal, že „člověk, to zní hrdě“. Nevím, často si myslím, že pravdě odpovídá spíš ta věta první.
Po světě běhá všelijaká čeládka, ale v podstatě se lidstvo dělí na dva odlišné druhy. K tomu prvnímu patří lidé, kteří se narodili a žijí s vědomím, že nejsou na světě sami. V jejich podvědomí ustavičné bliká lampička úzkosti: Nepřekážím? Neobtěžuji? Neubližuji? Pozdravil jsem včas? Nezdržuji? Nejsem zbytečný?
Není zřetelná hranice mezi prvním a druhým druhem ale na opačném konci této chromatiky jsou lidé s jednoduchou perspektivou: Nejdřív já, a do těch ostatních mi nic není.
To jsou ti chlapíci co s klidem zaparkují tak, že se už žádné další auto nevejde, šlapou v zablácených botách po cizím koberci, předbíhají ve frontách, chodí pozdě a nechávají druhé čekat, mají ten dar necitlivosti, že netuší, že ubližují, utiskují, škodí.
Zúčastnil jsem se takové malé oslavy. Hezké místo, a tu najednou příšerný puch. Jeden z účastníků si s naprostým klidem zapálil tlusté cigáro. Atmosféra v tu ránu zhoustla. Byli tam jinak samí slušní lidé a tak nikdo neměl chuť toho smraďocha omezovat. Jenom si pak každý z nás musel doma umýt vyuzenou hlavu a dát si vyvětrat sako na balkón.
Tak nevím…
Nikdy se tomu člověku (i jiným kuřákům tlustých cigár) nestalo, aby ho někdo okřikl, či slušně požádal, aby nesmrděl? Je možné, že tihle lidé netuší, jak jsou na obtíž ostatním? Nebo jsou tak otrlí. Ono to cigáro v hubě nutí držet bradu vysoko a dodává sebevědomí. Ten smrad tomu tlustokožci nevadí a nevadí mu ani, že by to mohlo vadit ostatním. A z toho mám strach. Z té absence ohleduplnosti, dnes tak rozšířené, z toho, že jí bude čím dál tím víc, protože s bezohledností je život snadnější. 
Mezi sprostým kýčem a uměleckým filmem není stezka úzká,
jenom je pro své nebezpečí poměrně málo používaná.

To jsem měl za sebou zase jednu premiéru. Nechci tu reprodukovat své pocity z filmu, nebyl to můj film, jeho režisérka nad lamentací kritiků celkem moudře mávla rukou. Můj podíl na filmu byl minimální, ale z úcty k autorovi a režisérce jsem na premiéru šel. Hodně nerad se zúčastňuji těch „medvědích“ přehlídek, kdy musíme všichni stát na stupínku v řadě před plátnem a poslouchat řeči. Člověk si na pódiu připadá divně. Jenom tam musí stát a ostatní na něj čumí.
Lidi v sále, kteří dosud netuší, jaký film vlastně bude, každou chvilku tleskají, nakonec nám dají kytku, neobratně se ukláníme a víceméně neuspořádaně zase slézáme z jeviště. Nevzpomínám si na premiéru, kde by se tento trapný rituál neopakoval.
Tahle premiéra ale byla hezká. Potkal jsem tam pár lidí, které jsem už dlouho neviděl a po kterých se mi stýskalo. Nejhezčí bylo setkání s panem Hrabalem. Nebyl tak nerudný, jak poslední dobou býval. Všechno ho totiž bolelo, špatně chodil a lidi ho otravovali. Seděl tam v koutě a odháněl od sebe zevlouny. Na mě se ale usmál, přitáhl k sobě a začal vzpomínat. Za těch víc jak třicet let co se známe, jsme toho spolu prožili dost, několik premiér, společných cest za slávou, pěkné vzpomínky jsme měli i na těch pár let, kdy se pan Hrabal schovával v Kersku a já si k němu jezdil pro útěchu.
Najednou mne překvapil vzpomínkou na náš první festivalový úspěch. To už je hodně dávno: Dostávali jsme tam taky kytky a gratulace, bylo u toho hodně řečí v mnoha jazycích, hlavně o umění. Všichni nás plácali po ramenou, ale my oba jsme si tehdy řekli, že náš největší úspěch by bylo, kdyby se nám jednou podařilo napsat a natočit takový film jako byly „Prázdniny v Římě“.
Tak nevím…
Mezi sprostým kýčem a uměleckým filmem není stezka úzká, jenom je pro své nebezpečí poměrně málo používaná. Můžeme uctívat Bergmana a Ejzenštejna, ale taková „Pytlákova schovanka“ má taky něco do sebe. 

Pokračování příště

    další sloupky

Copyright © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 03. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.