Ať si říká kdo chce, co chce, neexistuje lepší zaměstnání než taxikaření. Pro autora, který se nedávno v tisku zmínil, že toto je nejméně populární zaměstnání, mám pouze slova pohrdání. Kdyby na příklad uvedl třeba zřízence v márnici či učitele, dal bych mu za pravdu. V márnici je člověku věčně zima, nemá si moc s kým poklábosit, nikdo moc nevtipkuje, od srdce se většinou nikdo, kromě pozůstalých, na které se usmála vidina dědictví, nezasměje, a jste-li slabší povahy, tak se pořád jenom chvějete, že vám některého ze zákazníků třeba přivezli omylem a že se v ledničce náhle probudí a bude vám dělat nepříjemnosti. Na druhé straně pedagog již dávno přestal být autoritou vzbuzující ve studentech respekt a strach. Naopak, pedagog se teď bojí studentů a hlavně pak jejich nasupených rodičů, kteří nelení do školy přiběhnout a učitele před celou třídou ztrestat, vytahá-li náhodou jejich ratolest za uši, když se po něm pitvoří. Oproti tomu taxikaření nemá chybu. Ježdění taxíkem byl můj životní sen, který si nenechám pošramotit nějakým pisálkem, který očividně neví, o čem mluví. Pravda, v poslední době se naše řady rozmnožily o mnoho oturbanovaných, někdy i ušmudlaných řidičů s bílými plnovousy a šavličkami za pasem, kteří sáhodlouze směšně akcentovanou angličinou pasažerům vykládají o krásách Punjabu a nasycují taxiky vůní curry kořením. Zrovna tak nemá smysl zapírat, že si toto zaměstnání přechodně vybírají bývalí bojovníci rozmanitých afrických kmenů, kteří svým zjevem někdy nahánějí pasažérům hrůzu.Tito válečníci, s obličeji pokrytými roztodivnými jizvami, znají jak angličtinu tak město pouze sporadicky, což má za následek to, že za volant usedají zfrustrovaní pasažéři, kteří se raději dovezou třeba na letiště sami. Připouštím, že někteří z nových řidičů, včetně těch, kteří kvůli náhlé potřebě se pomodlit musí náhle jízdu na půlhodinku přerušit, takže pasažér nestihne letadlo, nám poslední dobou trochu pošramocují naší jinak skvělou reputaci. I laik však ví, že, všeobecně řečeno, taxikáři jsou často vysoce vzdělaní a inteligentní lidé, kteří si řízení taxiku zvolili kvůli tomu, aby po příchodu do nové země uživili rodinu. Žluté taxiky řídí právníci, lékaři, inženýři a jiní profesionálové, kteří trpělivě čekají, až se naučí anglicky a budou schopni ve své původní profesi pokračovat. Až konečně jednou odejdou, zůstaneme my, taxikáři skalní, pro které tato profese není pouhým přechodným zaměstnáním, nýbrž vrcholným pracovním uspokojením, které nám čtrnáctihodinová jízda za volantem denně přináší. Oproti kolegům přechodným nalézáme pohodlí v prosezených sedadlech, která si pokrýváme speciálním přehozem z tvrdých kuliček, abychom ve stáří náhodou netrpěli nepříjemnými neduhy jako třeba hemeroidy nebo zborcenými plotýnkami.
My v ničem jiném v životě pokračovat nehodláme. Milujeme být pánem svého času a řídit lepší auto než nám stojí doma v garáži. Šestiválec automatiku s klimatizací a efektivním topením, které vytváří útulné pracoviště. V práci máme také gumové koberce, takže když náhodou dojde k nehodě a opilý pasažér, který nestačí včas požádat o zastavení či stáhnutí okénka, vám pracoviště poblije, hravě se to svinstvo uklidí. Nechutný pach v kabině, ve které musíte do konce dne sedět, vynahradí extra bankovka, kterou vám pasažér musí za znečištění k jízdnému připlatit. Nemusím zdůrazňovat, že alkoholem zmožené zákazníky z tohoto důvodu vítáme s otevřenou náručí. Kdo by si rád nepřivydělal tím, že přeslechne bledého pasažéra úpěnlivě žadonícího o nutnou zastávku. Proto také všemožně usilujeme o přidělení noční šichty, protože je velká naděje, že díky mnoha opilcům ušetříte manželce na kabelku z krokodýlí kůže.
Ukažte mi zaměstnání, při kterém, když na vás příjde smrtelná únava, můžete zabočit do tiché uličky a schrupnout si. Kolik vás, bankovních ředitelů či podomních obchodníků, může během pracovní doby zajet domů na kafíčko nebo, když vás honí mlsná, na večeřičku? Nebo si jen tak na minutku odskočit a pomilovat se se ženou? Jelikož nejsme žádní nevzdělanci, pasažéři si usedají vedle nás a očekávají inteligentní konverzaci. A my zřídkakdy zklameme. Oproti pedagogům my, taxikáři, máme opravdový vliv na utváření světového názoru občanů a na vzdělávání dospělých, které během jízdy obohatíme svými hlubokými znalostmi v oblasti politické, kulturní či sportovní. Od samotného zmáčknutí taxametru do pasažérů, kteří by se jinak ukousali nudou, hučíme a zahrnujeme je informacemi, o kterých se jim ani nezdálo. Obyčejně je máme z první ruky, protože naši pasažéři s námi často i informace intimního rázu milerádi sdílejí; jsme něco takového jako ta vrba, které se musí svěřit, aby si ulehčili. Dobře vědí, že je malá pravděpodobnost, že nás ještě někdy uvidí. Na silnicích jsou nás stovky. Musím však zdůraznit, že my, taxikáři, jsme především nadmíru diskrétní. Dobře víme, že si pasažéři někomu musí vyklopit své srdce, vypovídat se a svěřit se se svými strastmi a tajnostmi. Důvěřujte někomu u piva! Ukecněte se manželce! To prostě nelze. Avšak pobledlý bankovní manažer, který se vám svěří, že právě hazardní hrou probendil konta svých klientů, ví, že to nepůjde dál. My, taxikáři staré gardy, víme hodně, viděli jsme hodně, ale hrob je proti nám ukecaný. Proto jsou také policajti z nás tak zfrustrovaní. To jsou však jediní lidé, kteří, kromě pasažérů, co se musí na letiště odvést sami, protože taxikáři neznají cestu, na nás nadávají.
Všeobecně řečeno nás však mají lidé rádi, protože jim poskytujeme spolehlivé služby, ke kterým patří někdy i zprostředkování ložnice. To nadšeně vítají zvláště pasažéři mladí, kteří se v ranních hodinách plni něhy a alkoholu vracejí z nočních klubů a nemohou vyznání lásky jeden k druhému vydržet, než je dovezeme domů. Zadní sedadlo taxiku se pak stává součástí utužení velkého citu, kteří tito roztomile zamilovaní lidé k sobě uchovávají. Ano, zapocená skla sice jízdu způsobují více nebezpečnou, ale opět vítaný příplatek všechno vynahradí. Zřejmě málokdo si uvědomuje, že taxik je pro nás, jinými slovy, univerzita, taková malinká přednášková síň, protože se díky našim denním konverzacím s právníky, politiky, profesory a umělci neustále něco nového dovídáme. Tito pasažéři dnes a denně rozšiřují naše obzory, které my na oplátku rozšiřujeme dalším pasažérům. Ti na letišti nebo u milenek opouštějí vozidlo mnohem vzdělanější, zatímco i my se můžeme pochlubit nově nabytými znalostmi. A tak to jde pořád dokolečka, protože pasažéři budou sdílet námi poskytnuté informace s jinými lidmi, rodinami a kolegy. Navíc máme dobré srdce. Často se nám zželí pasažérek, které po usednutí začnou fňukat, že na jízdu nemají peníze, ale že jízdné uhradí v naturáliích. Jak si jednotliví řidiči tyto naturálie představují, záleží jenom a pouze na nich. Já, jako řidič kulantní a především slušný, samozřejmě nebazíruji na nějakých bakchanáliích. Mě uspokojí pouze částečný, nebo když pasažérka jinak nedá, úplný striptýz. V takovém případě se pasažérce samozřejmě jízdné neúčtuje. Spokojenost na obou stranách. Vlastně na více, když ku příkladu si zaplacení jízdného v naturáliích během jízdy všimnou okolo jedoucí řidiči, kteří pak dlouho nemohou uvěřit svým očím a svému štěstí. Těm pak vadí pramálo, že přes upocené brýle zaviní třeba vážnou autonehodu, po které svůj automobil odepíší…
S notnou dávkou pýchy musím dodat, že oproti jiným zemím, kde vás kolegové oškubou, že na to dlouho nezapomenete, jsme my, taxikáři australští, poctiví. S tím snad bude souhlasit i ten prapodivný autor, který se snaží naši profesi ponížit. Jen zřídka, zvláště pak byl-li na výdělek bídný den a pakliže jste si stoprocentně jistí, že pasažér město v žádném případě nezná, uděláte s ním delší okružní cestu, aby měl možnost krásy města blíže poznat, zatímco ho ujišťujete, že ho na místo určení vezete zkratkou. Že někteří kolegové, kteří v Austrálii nejsou dlouho, tvrdošíjně vyžadují bakšis, pokládám za krajně nedůstojné jednání poškozující dobré jméno našeho cechu. Pevně věřím, že se to časem odnaučí. Samozřejmě, jsme jenom lidi, a tak zapomenutá peněženka nebo mobil jsou někdy až příliš neodolatelně lákavé. Jak říkám, jsme pouze lidi a musíme živit rodiny. Ale paraple nebo sako, které pasažér v taxíku zapomenul a které se nám nehodí, bez váhání vždycky odevzdáme. Nakonec i ten mobil, když zjistíme, že nám je k ničemu… Bohužel na světě neexistuje zcela bezpečné pracoviště. Jako kulisákovi vám mohou upuštěné železné schody přerazit holenní kost, farář křtící děťátko ho může omylem v křtitelnici utopit, elektrikářův popel mohou pozůstalí lopatkou shrabat na malinkou hromádku… Ani naše zaměstnání není bez nebezpečných úskalí. Stane se, že vám pasažér odmítne zaplatit, a když na něm jízdné slušně vyžadujete, přinejlepším vás seřeže tak, že skončíte na vozejčku. Pakliže štěstí nemáte, tak se o vás příští den bude psát v novinách a obrázky vaše a vaší uplakané rodiny zpestří večer milionům televizních diváků. Alespoň se díky taxikaření nakonec něčím proslavíte. A rodina na vás bude právem hrdá…
Na závěr vřele doporučuji: zapomeňte na univerzitní diplomy a výuční listy, ktere nevedou k ničemu jinému než k ponurému zaměstnání. Budoucnost je v řízení taxíků. Svoboda za volantem je svoboda podnikání. Věřte, že nebudete litovat. Pokračování příště... Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora" |