Ivan Kolařík – Iveta Kollertová: „Ivane, s tebou je sranda jak s gumovým hovnem!“

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Mé každodenní popíjení horké kávy je rituálem, spojeným se čtením nových i starších článků zde na Pozitivních novinách.
Kolik osudů a zážitků se zde skrývá. Leckdy bolestných s humorným podtextem, jindy ironických či úsměvných. A právě ty úsměvné jsou pohlazením k rannímu moku černé barvy.
Ivan KolaříkOsvědčeným optimistickým regulátorem jsou články Ivana Kolaříka. Ten poslední s názvem "Moje setkání s královnou" ve mně probudil nejen chuť do nového dne, ale i zvědavost. Kdopak je ten, kdo se mohl poklonit královně Elizabetě a podívat se jí zpříma do očí?
Nedalo mi to a poprosila jsem Ivana Kolaříka o rozhovor. Nebudu popisovat všechna slova, která mezi námi prošla, nedá se to, za prvé mne Ivan víceméně ke slovu nepustil, za druhé přečtěte si sami o jeho lásce k cyklistice, rodině, k vlasti, která jej přijala za vlastní.
A zcela jistě pochopíte, proč jsem tak pyšná, že Ivana mohu nazývat svým novým přítelem.
•  Tedy, milý příteli, moje první otázka se na první pohled zdá prostá, ale pro mne je nesmírně důležitá. Co se ti vybaví při vyslovení slov jako je svoboda, nezávislost a štěstí?

Milá Ivetko, pokusím se odpovědět na tvoje záludné otázky. Slovo “svoboda” je kromě slova “život” a “štěstí” významově to nejdůležitější slovíčko v mé, po čtyřiceti letech života v cizině, velice chatrné české slovní zásobě.
Jako mladý chlapec, kdy jsem ještě žil v tehdejším Československu, svoboda pro mne znamenala všechno směrem na západ. Svobodu jsem již od mlada spojoval s demokracií, a tudíž s něčím, po čem jsem jako člověk, žijící v nesvobodě, kde byla komunistickým režimem pošlapávána základní lidská práva, silně toužil.
Svoboda pro mne znamená svobodné žití. I když se nyní vyjádřím v ošuntělé frázi, svoboda je “život bez okovů.” Znamená to mít možnost se v mezích svých možností plně a důstojně realizovat jako člověk na této planetě a to jak po stránce spirituální, tak po stránce profesionální. Jinými slovy, svoboda člověku zaručuje nejzáklaOstře sledované sídlo Ivana Kolaříkadnější demokratické svobody jako například svobodu vyznání, slova, podnikání a výkonu povolaní, aniž by ti režim přistřihl křidélka. Za svobodou jsem odešel prakticky při první příležitosti, která se mi v životě naskytla - v roce 68 po vpádu spřátelených armád, kdy bylo nabíledni, že je svobodě v naší zemičce od roku 1945 už podruhé odzvoněno.
Při příjezdu do Austrálie jsem dýchal svobodu plnými doušky a ve svobodě jsem nalezl štěstí. Věřím, ze člověk musí být připraven umět se za svobodu bít, musí ji chránit, protože svobodu lze pěkně rychle ztratit. Bude to znít jako paradox, ale i ve svobodné zemi jako je Austrálie, je v současné neutěšené době, kdy se, podle slov prezidenta Bushe, vede válka proti teroru, nutné svobodu v určitých směrech omezit. Právě proto, abychom si svobodu zachovali.
Občané jsou si toho dobře vědomi a omezovaní svobody se nepříčí, protože chápou, že jednou ztracená svoboda se těžko nahradí.
 
Svoboda se samozřejmě dá chápat také v jiných, ne tak zcela vážných souvislostech.
Ale přece…
Ruku na srdce…
Po čtyřiceti letech manželství občas uvítám nově nabytou svobodu, když manželka na týden odjede za vnoučátky. V těchto ne příliš častých případech si zrovna tak vážím nově nabyté, leč tuze krátké svobody, jako svobody politické. Po omezenou dobu bez manželky si zkrátka a dobře mohu dělat to, co se mi zlíbí. To, co jinak dělat nemohu. Protože by byl průšvih a oheň na střeše. Těchto svobod si nesmírně váží snad každý chlap. A jistě i každá ženská. A tak to nějak o té svobodě je.
 
Když už mluvíme o svobodě, myslím, že je ohromně důležité si uvědomit, že svoboda není nikdy úplná. Že si zkrátka a dobře nemůžeme libovolně dělat, co se nám chce, co si zamaneme. Že i ve svobodě se řídíme lidskými pravidly.
Když jsem v roce 1990 poprvé opět navštívil rodnou zemi, nestačil jsem se divit, jak lidé nedokázali pochopit, že i ve svobodné, demokratické zemi není svoboda úplná. Jak se ve sdělovacích prostředcích vedly sáhodlouhé debaty o tom, že svoboda neznamená, že si může občan dělat, co chce bez ohledu na spoluobčany a na zákony jako takové…
 
Nu, a copak si představuji pod slovíčkem “nezávislost?”
 
Bez váhání a jedním dechem odpovím: “Důchod”.
Neboť již nejsem závislý na denním docházení do práce, kdy bych raději byl zakutlán v teple peřině nebo se opaloval na zlaté pláži pod zelenou palmou. Kdy nemusím vykonávat pracovní úkoly, které se mi nelíbí nebo se kterými nesouhlasím. Kdy nemusím poslouchat příkazy nadřízených, o kterých dobře vím, že jsou mamlasové. Kdy nejsem prakticky na nikom přímo závislý. V důchodu si mohu dělat, opět v mezích zákona a s ohledem na bližní, co chci.
Jsem vlastně hodně závislý a to předně na ženě Máně, která se o mne krásně stará...Navíc si kliďánko mohu pustit pusu na špacír, veřejně kritizovat politiku vlády a vlastně kohokoliv, aniž bych se kvůli tomu dostal do maléru. Avšak, musím se přiznat.
I v nezávislém důchodu jsem vlastně hodně závislý. A to předně na ženě Máně, která se o mne krásně stará, a kdyby se v těchto případech dávaly nějaké medaile, tak bych ji běžel navrhnout. Po čtyřiceti letech manželství jsem totiž tak zpohodlněl, že bez starostlivé Máni nedokáži existovat. Vařit umím tak ještě chleba s máslem a hořčicí. A hbitě dodávám, že si umím udělat buřta s cibulí, tláču nebo si na barbeque usmažit biftek.
Ale jinak tvrdě zastávám názor, že v manželství neexistuje žádná nezávislost, ale pravý opak. Proto také doufám, ze odejdu do věčných lovišť před ženou Máňou, protože kdyby tomu bylo naopak, tak bych zahynul hlady…
 
Štěstí je ŽÍT!
Štěstí je být bez neduhů, obklopen lidmi, které mám rád, se kterými se cítím dobře. Jsem šťasten za každé nové ráno.
Štěstí nalézám hlavně v přírodě, v opuštěné krajině bez lidi, kteří ji devastují odpadky a kteří ruší moje štěstí hlasitou mluvou. Pohled na azurovou oblohu a nedozírné zlaté pláže, omývané bílými vlnami Pacifiku, mne naplňuje hlubokým pocitem míru a štěstí zároveň.
Ať se snažím sebevíce nebýt materiálně založeným člověkem, moc se mi to nedaří a koupě nového auta mě naplní zrovna takovým štěstím jako koupě nového karbonového kola, i když si uvědomuji, ze toto štěstí je záludně pomíjivé. Oproti štěstí být s rodinou a kamarády, kterým můžeme důvěřovat.
Rodinné štěstí je většinou trvalé.
Pokud vám manželka nevynadá, že zase moc pijete, nezouváte si doma boty nebo koukáte po lehce oděných mladších ženách. To pak se štěstí zvrhne pěkně rychle v neštěstí,  jenom když sekáte delší dobu dobrotu, tak se pomaloučku - polehoučku zase nastolí štěstí, jaké má být.
Rodinné štěstí každý rok nacházím v kruhu rodinném u vánočního stromečku, pokud ho však naneštěstí svíčička nezapálí a barák vám nelehne popelem. Rodinné štěstí nacházím u vánočního stromečku, pokud ho nezapálí svíčka a barák vám nelehne popelem.Ale jak říkám - štěstí je žít a žít ve svobodné, krásné zemi jako je Austrálie. A když se vám podaří během meditace pohroužit se do sebe natolik, že se spojíte s vlastním JÁ, naleznete to pravé štěstí. O to se pokouším již 25 let. Neříkám, že bezvýsledně, ale takto nalézt štěstí by se mělo dařit vícekrát…
 
Tak do kolen jsem se mockrát v životě tedy nedostal.
Snad jenom po těžkých cyklistických závodech, při kterých jsem se tak znavil, že nejenom mne neunesly nohy, když jsem z kola slezl, ale večer, místo výkonu manželských povinností, jsem pokaždé usnul jako špalek.
Do kolen jsem nadšením, nikoli únavou snad padnul doopravdy jen jednou.
To když jsem dostal oficiální oznámení od guvernéra Austrálie, že mi bylo uděleno vysoké státní vyznamenání - Order of Australia Medal (OAM) současně s otázkou, jestli jsem vyznamenání ochoten přijmout. To jako než se návrh pošle naší královně Elizabetě ku schválení. Protože, kdybych se čirou náhodou rozhodl řád nepřijmout, tak by byl malér a královna se nesmí mást.
Já však nikoho nezmátnul, medaili jsem s velikánskou radostí přijal a teď se s ní pyšním. Bohužel ji mohu na hrudi vystavit jenom při výjimečných příležitostech, čili málokdy. Což mne mrzí, protože když má člověk medaili, tak si vás lidé nějak více váží. Což mne přivádí k tomu, že by si vás lidé měli vážit za to, co pro komunitu děláte a jak se na tomto světě chováte než za kus pozlaceného železa.  
Jinak do kolen bohužel nechodím.
Občas na ně v zoufalství padnu, ale to jenom když na ženě Máně škemrám bankovky na pivo nebo na nějaké drahé hejblátko na kolo…
 
Po této naprosto vyčerpávající odpovědi jsem se dívala na písmenka před sebou, která naťukaná na klávesnici vypadala tak obyčejně, ale jejich síla způsobila mé vlastní zamyšlení nad sebou a svým pojmem štěstí. Pro někoho je to nový domek, narození dítěte nebo jen květina, podaná v tu pravou chvíli. Hýčkáme si to naše štěstíčko, nezávislost a svobodu dostatečně?
Nadechla jsem se a pokračovala v otázkách:
 
•  Vím o tobě, že máš za sebou studium na universitě, procházel ses mezi knihami v knihovně a finále svého „aktivně pracovního života“ zakotvil u policie.
Těch článků, vysvětlujících všechny etapy tvého dosavadního života, je víc než dost, vezmeme to tedy z jiného soudku.
Pro mne je štěstí především zdraví a jakási samostatnost a potřebnost, zajisté mám jiný úhel pohledu a co jinému připadá jako samozřejmost, je pro mne přání a sen. Zmínil ses o přírodě, o volnosti… zůstaňme u ní.
Slovo příroda navozuje pestrobarevnost. Nemyslím tím pouze představu dalekých plání, kde koňům vlají hřívy, kopyta se dotýkají zelené trávy, modré nebe s malými nadýchanými mráčky zve do dálek. Nemyslím tím ani zlaté pláže s nakadeřenými vlnkami a vzdáleným obzorem, který je zrůžovělý zapadajícím sluncem. Vím, že ty dokážeš v několika větách popsat nádheru kolem sebe od křídel kormoránů po malého kovově modrého broučka, který spěchá pod lístek, aby se skryl před kapkami deště. Já myslím něco jiného.
Ty a barevnost, pestrost povah? Jakými lidmi se rád obklopuješ, s kým zajdeš na pivo (řádně chlazené), ke komu zajdeš, aby sis uchlácholil bolavou dušičku a kdo nebo co tě nejspíš rozesměje?
 
Čím je člověk starší, tím se mu zužuje okruh přátel.  Ne, že by náhle předčasně odcházeli z tohoto světa. Spíše se okruh vytříbí natolik, že zůstává hrstka ryzích přátel – kámošů, které během času člověk dobře pozná a kteří za tu dobu osvědčili.
Ivan Kolařík se svým přítelem Budhou a se studeným pivem řeší společně otázku oteplování naší planety a vliv ozonové díry na množení cvrčků.Zde poukazuji na lidi, kteří pro mne něco znamenají, v jejichž společnosti je mi dobře, protože vím, že je na ně spolehnutí, že mi nesvedou ženu Máňu, že jim mohu otevřít srdce, jichž bych se musel obávat, že mne někdy zradí: jsou to prostě kamarádi, kteří jsou rozumově i emocionálně na více-méně stejné rovině jako jsem i já, jsou to lidi dobří, kteří ti v životě něco přinášejí a kteří naopak od tebe něco do života dostanou. Zkrátka a dobře, jsou to lidé, kteří náš život obohacují. Osobně jsem zjistil, že právě takové přátelství se utvoří v mládí, ba v dětství.
Dodnes počítám mezi malou hrstičku pravých kamarádů pár kluků (dnes samozřejmě dědků) z gymplu, z dětství a z dob závodění na kole. I přes úžasnou zeměpisnou vzdálenost jsme si pořád blízcí. A i když samozřejmě nemůžu jen tak k nim zaskočit na pivo, každý email, každý rozhovor po skypu mě udělá šťastným. Tohoto kamarádství si hluboce vážím. Zrovna tak jako několika pravých kamarádů, které mám tady.
 
Člověk se v lidech během života trpce zklame.
Kdysi, vlastně tomu není zas tak dávno, jsem si bláhově myslel, kolik mám kamarádů v práci. Hlavně u policie. Samozřejmě, že to nebyli žádní opravdoví kamarádi. Byli to obyčejní kolegové, kteří kalkulovaně a prohnaně využívali mého přátelství k osobním účelům. Když si člověk toto uvědomí, zůstane hořkost v ústech. Tito „kamarádi“ však dávno zmizeli ze scény a zůstala jen hrstička těch ryzích, se kterými vždycky pivko chutná, i když je třeba ohavně teplé.
 
Pak zbývají známí.
Těch má člověk vždycky moře. Jsou to lidé, se kterými se vidíš jednou za uherský rok, lidi, se kterými, když se loučíš, tak si obyčejně slibujete, že si rozhodně musíte zavolat a brzičko se vidět. A přitom víte moc dobře, že ani vy, ani oni telefon nezvednou…
 
Jsem starý morous. Nežli chodit na dýchánky ke známým, raději jsem sám. Vůbec nechápu, co lidi vidí v neustálých návštěvách, kde člověk přes hluk stejně nic neslyší a kde se vedou převážně hlavně plytké řeči.
Ne, že bych snad nedovedl mluvit blbosti o ničem, ale čím dále tím více mne to nebaví. Je to ztráta času, který může člověk využít mnohem produktivněji. Dám přednost být sám v přírodě.
Vůbec mne stále více a více baví být sám. Je to do jisté míry způsobeno meditační jógou, kterou s manželkou intenzivně děláme už dobrých 25 let. Pohrouženi se do sebe samého, do vnitřního JÁ, je úžasná věc. Zrovna tak jako rychlá jízda na kole, kdy se dostanu do stavu podobnému  hluboké meditaci. Ta rychlá jízda na kole je úžasná věc!A tak čert vem nic neříkající návštěvy.
Vím, že se moje chování ženě nelíbí – vyčítá mi, že se straním společnosti. Ano, trochu se straním. Vím však dobře proč.
 
Když na mne padnou chmury, tak bolavou dušičku uchlácholím sám meditací. Samozřejmě, že si o věcech, které mne trápí, otevřeně promluvím se ženou. Jsou však v životě věci, které vlastní žena nemůže pochopit.
Zrovna tak jako ženská potřebuje ženskou na prodiskutování různých záležitostí, tak chlap potřebuje chlapa, protože je to zase jenom muž, který dovede věci pochopit z jiné stránky než žena. To je asi ono, proč nesmím se ženou chodit na schůzky „babince“.
Dědkové nejsou vítáni! A já bych hrozně rád chtěl být moucha na zdi a poslouchat, o čem si ženský asi povídají. Určitě to bude o nemravnostech, i když tvrdě zatloukaj. Ale, co já vím…?
 
Když jsem byl mladší, tak jsem se dovedl smát často. Hlavně pitomostem. Čím je člověk starší, tím méně se směje. Protože na světě kolem nás toho zrovna moc k smíchu není. Spíše naopak. Ale i teď si vychutnávám třeba chytré slovní hříčky.
Jako například: „Po trávě se nechodí, po trávě se směje!“ Nebo: „Všude dobře, doma manželka!“
Čeština je na tyto blbůstky fantastická a dovede rozesmát. Mám rád český a britský humor. Mám rád, když si někdo dovede dělat srandičky ze sebe samého. Angličani jsou na to mistři. Američani se berou moc vážně. Nesnáším humor americký, kde si myslí, že je hrozně směšný, když se navzájem kopou lidi do zadnice. Ale při takových televizních inscenacích jako je nezapomenutelný britský seriál „Fawlty Towers“ se dovedu tak smát, že se mi kutálejí slzy po tvářích. Mám rád přízemní humor. Moc rád jsem koukal na český televizní seriál „Hospoda“. To bylo, panečku, ze života. Tak se v hospodě lidé chovají, takové nesmysly se v hospodě kecají a tolika piva se tam taky vypije. Prima!
 
"Ivane, s tebou je sranda jak s gumovým hovnem!"Čtenáři mých fejetonů si myslí, že musím být samá legrácka. Jednou někdo dokonce prohlásil: Ivane, s tebou je sranda jak s gumovým hovnem!“  Dovedu si živě představit, jaká musí být s touto hračkou úžasná legrace. A tak jsem výrokem poctěn.
Ano, srandičky dodnes dělat dovedu. Co si budeme namlouvat. Když chci a je k tomu příležitost.
Ale jak říkám, dnešní svět je tak smutná záležitost, že humor člověku nějak dochází.
A proto si myslím, že Pozitivky hrají ve společnosti důležitou úlohu.
A smekám klobouk před všemi těmi lidmi, kteří tyto výborné noviny, které nám přinášejí dobrou náladu, nezištně dělají. Myslím si, že je to sakramentsky zapotřebí! Jinak by nám zbyly jen oči pro pláč. To je také důvod, proč se snažím svými fejetony udělat lidem dobrou náladu. Humor je kořením života. Když ho úplně ztratíme, tak to můžeme rovnou zabalit.
A to přece nechceme, že?
 
Pousmáli jste se?
Já doufám, že ano, protože uznávám, co slovo to perla ukrytá v pootevřené škebličce vytažené ze dna moře. Představivost mi pracuje naplno a v duchu vidím Ivana, jak se prochází mezi klokany, popíjí studené pivko a rozdává druhým tak potřebný humor a smích. Nechce se mi končit, ale je na čase trochu bilancovat. Každý by si měl občas najít koutek (je jedno, jestli v lese nebo na pláži) a zamyslet se nad tím, co se mu povedlo a co lidově řečeno zpackal. A je nasnadě moje poslední otázka:
•  Milý příteli Ivane, jsi spokojený se svým dosavadním plodným životem a co plány do budoucna?
Jak jsem tě poznala, tak u bačkor a kamen to nebude…
 
Není to pouhá fráze, že život ubíhá jak voda. To je prostý fakt. Smutné na této skutečnosti je, že zatím, co i pamatuji nejmenší detaily i věci, které se v mém životě odehrály řekněme před čtyřiceti lety, nepamatuji si, co jsem měl včera k večeři.
To je však úděl nás důchodců. No, člověk bilancuje se životem na prahu smrti.
Mě je teprve 62 let, a i když mi ochabují svaly a narůstají prsa, za která by se nemusely ani krasavice hanbit, trápí mne více a více stařeckých neduhů a bez odpoledního spánku nedám ani ránu, do hrobu se ještě nechystám.
A tak bilancování???
Nevím.
Když však nedáš jinak…
 
Když se poohlédnu na to, co jsem v Austrálii dokázal, tak si myslím, že se nemám za co stydět. Je mi však nepříjemné se holedbat vlastními úspěchy. Stačí říci, že jsem jako emigrant něco pro svou novou zemi a společnost užitečného udělal.
Austrálii jsem nesmírně vděčný za to, jak nás přijala do své náruče. Jak nám udělala první krůčky co možná nejsnadnější. A proto mne těší, že jsem to mohl této úžasné zemi odvést.
Například jsem byl průkopníkem knihovnických služeb pro přistěhovalce.
Toto odvětví knihovnictví je od dob, kdy jsem ho zde začal, tedy asi od roku 1975, nyní zcela samozřejmou, integrální součástí knihovnických služeb v Austrálii.
Zrovna tak jsem v Austrálii rozvinul specializovanou policejní práci namířenou na přistěhovaleckou problematiku. To jsem začal v roce 1982 jako vůbec první policejní poradce pro etnické otázky v Austrálii. A podobně jako v oboru knihovnictví, tak i na poli policejních služeb je toto nyní integrální součástí každé policejní organizace v této zemi.
O těchto věcech se zmiňuji jenom proto, abych ilustroval, že jsem šťastný, že jsem Austrálii mohl svým způsobem oplatit to, co nám poskytla v době, kdy se naše rodná země dusila pod komunistickým jařmem...
Do důchodu jsem odešel při první možné příležitosti, kdy mně bylo pouhých 55 let. Domníval jsem se, že jsem Austrálii splatil svůj dluh a že nastal čas radovánek. Stres, spojený s výkonem práce, náhle přestal.
A začal nový život, kdy si konečně mohu dělat věci, na které dříve nebyl čas. Třeba takové maličkosti, přímo blbůstky, které však člověku osladí život, jako například nemuset ráno vstávat do nepříjemného počasí a trávit hodiny v autě během špičky na cestě do práce. Jezdit do přírody, poznávat nové krásné věci a nemyslet na problémy, spojené s prací.
Moc rád bych cestoval.
Samozřejmě, že se chci opět po deseti letech podívat do Česka. Ale nejenom tam. Na světě je mnoho úžasných zemí s úžasnou kulturou, které by stály za vidění. Rád bych se podíval do Jižní Ameriky. Magické kouzlo má pro mne Asie a hlavně Indie se svojí hlubokou spiritualitou. Ivan Kolařík se svou chotí a se vzpomínkami na Prahu a horu Říp
A hrozně rád bych křížem krážem procestoval zemi nejúžasnější, zemi milovanou – Austrálii. Vím, že se asi opakuji, ale pro mne znamená vrchol štěstí být na osamělé zlatobílé pláži. A těch je tu nepřeberné množství
A tak doufám, že mi tyto sny zdraví a finanční prostředky, kterých důchodce nikdy nemá dost, dovolí splnit.
 
Jinak bych chtěl pokračovat ve psaní fejetonů.
Jen doufám, že mi nedojde dech, inspirace. Rád píši o věcech všedních, o kterých by lidi snad ani psát nenapadlo. A rád píši s notnou dávkou nadsázky. Můj cíl je vykouzlit úsměv na tváři čtenáře. Musím říct, že bych byl šťastný, kdyby se našel vydavatel mých fejetonů.
Avšak, kdo ví?
Je nabíledni, že v důchodu může člověk duševně zakrnět. Že se z něho pouhým rybařením, golfem, cyklistikou nebo vysedáváním u piva s jinými důchodci může stát duševní naháč. Říkám tomu „Biafra“. Tak aby mne "Biafra"  nepostihla, hrozně rád bych opět přednášel na policejní akademii nebo univerzitě, jako jsem to dělával dříve. Intelektuální zapojení má na člověka blahodárný účinek. Zrovna tak jako to, když je obklopen mladými lidmi a studenty. Vím, jak jsem duševně pookřál, když jsem nedávno měl možnost dát přednášku…
Kdo ví, třeba se stane zázrak a někdo z mých dřívějších „kamarádů“ u policie mi nabídne místo lektora. Slibovali mi to přece, když jsem odcházel do penze…
 
Já snad jen dodám malou doušku, Ivan není penzista a dlouho jím ještě nebude. Důvod je jednoduchý a do očí bijící. Ten, kdo má mladé srdce a mladý náhled na svět, není nikdy starý v pravém slova smyslu. Pevně věřím, že se s Ivanovým vyprávěním budeme setkávat na Pozitivních novinách nadále a za sebe mám jedno přání spojené s poděkováním:
Ivane, příteli, přeji vítr v zádech při cestách na kole, přeji mnoho inspirace při dalším poznáváním nejen naší nádherné země a nech si chutnat u vychlazeného piva.
Děkuji ti za rozhovor i přátelství. 

Další související články:
Rozhovor se zrcadlem Ivana Kolaříka
Ivan Kolařík: Troška informací o mně

Originální koláže pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

OHLASY NA ČLÁNEK


Ba, ba, ten kamarád z dětství... to budu asi ja. No, jakýpak asi, určitě já, kdo by to moh bejt jinej. Je to jak píšeš Ivánku, ty blbiny co jsme vymýšleli a prožívali v našich pomalu vymetávaných palicích utkvěly a drží se zaháknutý, zatímco zapamatovat si jeden dobrej fór je už nad síly. Nedávno jsem si řek, že proti tomu něco udělám, koupil jsem si malej zápisníček a hned při první velký srandě heslovitě zapisoval pointy. Když jsem pak po několika týdnech ten sešítek zase, už mimo nadání, našel, co myslíte ? ani jeden ťuk. Zato vždy, když jdu u nás Pod Kotlářkou (furt tam bydlim) do lesíka, jseš tam se mnou, vidim Tě, jak tam pouštíš bobky z tý naší větve-kadidelny, kuckáme  z prvních šluků a podnikáme hon s lukem na "chlápka". Eště bysme tam mohli jednou zajít spolu, co myslíš ? Tak se pochlap, vydej z portmóni pár šupů a šup na pivo sem. Jestli něco tady zůstalo furt dobrý, tak je to vono, jak se zpívá v Prodance. Potěšils mě nejen tímto rozhovorem, ale každej Tvůj fejeton je zajímavej a potěší. Zraješ jak víno, ale vše má svůj čas. Takže Tě čekám, nejdýl na jaře! 

Martin Dočkal, 17.09.2008 
Pod Kotlářkou 28,
150 00 Praha 5 


Čím jsem starší, tím víc mám ráda dokumenty všeho druhu. Svým způsobem do nich patří i rozhovory. Ve zpovídání Ivana Kolaříka, které v netradičním duchu a nápaditým způsobem vedla Iveta Kollertová, jsem narazila na dva, zdá se mi, zásadní body.
Tím prvním byla pasáž o svobodě. Je dobré si uvědomit, že absolutní svoboda prostě neexistuje. A že ta naše svoboda končí tam, kde naráží na svobodu druhého. Takhle na papíře to vypadá zcela samozřejmě, a přesto, kdyby tomu tak bylo, neumíralo by o každém víkendu na českých silnicích tolik životů. Svoboda je prostě široký pojem. Není to jen ta veliká idea, pro kterou ve vypjatých okamžicích stojí za to položit životy, ale i ta každodenní, to jak se chováme k sobě navzájem.
Tím druhým bodem je úvaha, která patří Ivetě K. Je kraťounká, navíc podaná formou prostinké otázky. Ta otázka snad uvízne v každém a řeknou si ji všichni, kdo budou rozhovor číst. Je o tom, zda si toho našeho štěstí vážíme dostatečně, neboli zda je dost hýčkáme? Vždyť ono není samozřejmé, a trvalé, no to už vůbec ne!

Blanka Kubešová, 30.8.2008
redakce(a)pozitivni-noviny.cz

OHLASY NA ČLÁNEK

Milá Iveto,

s úžasnou radostí jsem si přečetla rozhovor s Ivanem Kolaříkem a dokonce jsem i slzu uronila, protože ho moc dobře znám a jsem jedna z těch, které nazývá kamarádkou. Ivan je opravdu úžasný dědek, rád kecá blbosti a myslím, že mu to zůstane, i když tvrdí, že ho to přestává bavit. Já žiji také v Austrálii, a jak píše, Austrálie nás přijala s otevřenou náručí a poskytla nám ten krásný pocit zdravého dýchání a vše, co si jeden mohl přát. Ať po stránce vzdělání či kariéry a hlavně té krásné přírody, kterou Austrálie oplývá, s rozlohou, o které se v Evropě nikomu ani nezdá.
Já strašně ráda čtu všechny jeho články a všechny si je tisknu, už z toho mám již tlustou složku. Jeho články jsou fantastické a já jsem pyšná, že ho mohu nazývat bývalým spolužákem, ale stále svým kamarádem.
Zdraví Vás

Jájina Řezníček z Tasmánie
23.9.2008

praha(a)intas.net.au 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 08. 2008.