Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (3)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Pokračování... Zmatený ucho, tak nazýváme úču Matouškovou, přišla na děják v poslední hodině nějaká napruzená a začala hned zkoušet. Vypadalo to, že na vládu císaře Ferdinanda se nikdo ani očkem nekouk, protože lítaly koule a čtýry, jen to fičelo. Dokonce i jedničkářka Olina Kučerová slízla tři mínus. Krčil jsem se za Šaškem, aby mě úča neviděla, určitě bych taky vybouch, a najednou ke mně přiletěl složený lístek, na který Pepíček Růžička, co bydlí v Kolonii, napsal: V KOLONSKÝM PARKU JE ŘETÍZÁK! Zatímco u tabule pokračovala ta sodoma gomora, papírek putoval z lavice do lavice. Sotva zazvonilo, vyhrnuli jsme se ze školy a většina zamířila do Kolonky, a to i přesto, že bylo mlhovno a drobně pršelo. Jenže kolotoč nejezdil a nikde ani človíčka. Jen černý ratlík uvázaný na řetízku u boudičky s nápisem "POKLADNA" a zmuchlaným listem papíru "Jízda 3 Kčs" se mohl zjančit, jak na nás štěkal. "To je v pytli! Netočej!" zklamaně prohodil Králík a nahlídl do pootevřených dveří maringotky. "Když mi přinesete litr rumu, tak vás všechny dvakrát svezu!" ozval se nakřáplý hlas z útrob vozu a na schůdky se na vratkých nohách vyšoural chlap ve špinavých montérkách, s několikadenním strništěm na tváři. "Dejte každej tři kačky, koupíme flašku a eště na jednu jízdu ušetříme," měl hned jasno Krejčík. A hned taky začal vybírat a za deset minut byl zpátky ze Semaforu s lahví.  Kolotočář vyšrouboval uzávěr, hodil ho na zem a nedočkavě si zhluboka loknul. "Nasedat!" zachrčel a nejistým krokem se odebral k ovládací páce. Vrhli jsme se k sedačkám, zařetízkovali se - přibyly ještě nějaké dvě cizí holky, od nichž Krejčík operativně vybral po třech korunách - a už to frčelo. Asi po pěti šesti otáčkách jsem si všimnul, že chlap ztěžka stoupá po schůdcích do maringotky a v lahvi má už jen slabou polovinu. "To je paráda! Císař Ferďásek a Zmatený ucho mi můžou vlízt na hrb!" hulákal Pepek Horák, který vyfásnul taky nedostatečnou. Vrtěli jsme se a vyhazovali a chytali jeden druhého a vozili se pozadu a vykláněli se a podávali si ruce a pokřikovali. Po patnácti minutách však postupně nadšení ochabovalo, aktivita pohasla, až jsme jen pasivně seděli a čekali na konec jízdy. Olina ztratila botu a ani se neohlídla. "Kde je ten dědek?" vyslovila po chvíli opatrně Jára Bartůšková otázku, kterou jsme už měli všichni na mysli. "Šel do vozu," hlesnul jsem. "Haló, pane! Pojdťe to vypnout!" volala chvějícím se hlasem Marta, ale v modrém domečku na kolečkách se nic nepohnulo. "Pomóóóc, pomóóóc!" přidal se Venca Šašek. Po dalších třech minutách už jsme řvali sborově a naprosto nepříčetně. Marta zvracela, mrtvolně bílá Jára vypadala, že umírá. A řetízák se točil dál. Začal jsem vidět rozmazaně, okolí mi splynulo ve žlutozelené abstraktní pruhy, drobný déšť už mi promočil úplně všechno až na kůži. Do změti zoufalých výkřiků a sténání se otevřelo v domku naproti okno mansardy a v něm se objevila stará Šístková, náboženská fanatička, z jejíchž blábolů o božím zatracení jsme vždycky mívali srandu. "Archanděl Gabriel rozhrnul mračna a seslal na vás ukrutný trest za vaše hříchy! Obraťte svoji mysl k Bohu a modlete se za spásu svých černých duší!" vznášelo se nad našimi hlavami kázání. Obyčejně by někdo z nás pronesl nějakou neslušnou poznámku, teď však pámbíčkářku nikdo nevnímal. Začal zvracet Jarolím, Brďa přede mnou měl hlavu s mokrými vlasy svěšenou a pravá ruka se mu plandala jako ochrnutá. Koutkem oka jsem zahlédl, že se pod kolotočem objevil nějaký člověk. Za pár okamžiků se krouživý pohyb počal zpomalovat a my klesali a klesali a klesali... cítil jsem, jak mi špičky bot drnkají po prknech plošiny... Rozhostilo se úplné ticho. "Sakra, chlape, vy si tady chrápete a ty děti už mají žaludky naruby!" ozval se ze dveří maringotky mohutný hlas. Trochu jsem se vzpamatoval a pootočil hlavu. Zachránil nás jakýsi železničář - asi šel ze služby a slyšel naše kvílení. Rozepnul jsem řetízek, vstal a... upadl. Na špinavé, mokré podlaze se nás válelo víc. Nikdo nebyl schopen pohybu. Občas se ozvalo tiché vzdychnutí, krátký sten, hekání při pokusu o vstávání. Trvalo to hodnou chvíli, nežli se nám podařilo, mnohým po čtyřech, sestoupit po schodech z kolotoče a bez rozloučení se krokem námořníků na lodi v uragánu rozejít k domovům. |
| "Dneska budu zkoušet, abychom napravili to špatné skóre z minulé hodiny!" oznámila nám Matoušková, jakmile vešla do třídy a vytáhla si k tabuli Krejčíka. Jak padne hned u prvního kule, tak se to veze i s ostatníma. A samozřejmě Krejča uměl prd. Jeden po druhým odcházel ze stupínku s palcem dolů. "Lukavec!" ozvalo se ke konci hodiny a Peťan ke mně špitnul: "Mohla mi ji napsat rovnou!" "Jaké jsou příčiny vypuknutí první světové války?" vybafla na něj otázku. "Sa - ra - je - vo!" hláskuju směrem k němu, schovávaje se za Šaškovými zády. "...hmm... to bylo v Sarajevu... a tam ňáký atentátníci zastřelili arcivévodu Ferdinanda..." vybavilo se Peťanovi ze Švejka. Jen zbejvalo říct "paní Müllerová", ale už ze sebe nevypravil nic a vyfasoval taky bajli. Zmatený ucho mu ji vítězoslavně zapsala a krákoravě pravila: "Prvního dubna pojedeme na dějepisnou exkursi. V jejím programu je rovněž Konopiště - letní sídlo habsburského arcivévody Františka Ferdinanda d°Este, následníka rakouského trůnu, kterého na inspekční cestě v Sarajevu na popud srbské tajné teroristické organizace Černá ruka zavraždil 28. června 1914 Gavrilo Princip. Tento atentát, zvaný sarajevský, byl právě onou jiskrou, která zažehla celosvětový válečný požár. Lukavče!" "Hurá!" zařvala třída nadšeně, což vyznělo, jako že se radujeme z té války. Jenom Peťan nejásal. Přišoural se do lavice a procedil mezi zuby: "To ti nedaruju, Zmatenice!" Prvního dubna jsme vyrazili rozhrcaným autobusem na výlet. Program dne byl nabitý - absolvovali jsme prohlídku kláštera v Sázavě, hradu Český Šternberk, muzea československo - sovětského přátelství na zámku v Jemništi. Na Konopiště jsme dorazili pět minut po čtvrté hodině. Na bráně visela cedule "Prohlídky ukončeny". Na rozpisu otevírací doby stálo, že sezona začíná 1. dubna a poslední prohlídka v období do 30. května se koná v 16 hodin. Jenže Zmatený ucho se nehodlala vzdát možnosti ilustrovat nám poznatky o příčinách vzniku celosvětového válečného požáru a nechat se odbýt nějakou cedulkou. Mohutně zabušila na zamčená vrata. Po chvíli zarachotil klíč v zámku a v pootevřených veřejích se objevila plešatá hlava. Po chvilce vyjednávání jsme byli kastelánem vpuštěni. Prohlídka probíhala v poklusu, ale i přesto nás úča neustále nabádala, abychom si dělali poznámky a sama šla s obrovským blokem příkladem. "Povšimněte si rokokových řezeb, jejichž autorem je Lazar Widman, mramorových krbů a gobelínů z francouzské královské manufaktury, které pocházejí z estenské sbírky," mlela průvodkyně a hnala nás do Tirpitzova salónu a Vilémovy ložnice. Matoušková se v tu chvíli, maximálně zaujata knihou otevřenou na intarzovaném stolku u okna Lobkowiczského sálu zdržela a zůstala v místnosti úplně sama. V ten okamžik Peťan, který si toho všimnul, tichounce zavřel dveře, zastrčil pod dveřní křídlo vedle na zemi ležící dřevěný klínek, zul si klouzací pantofel a špičkou boty klín přikopl. "Pomsta je sladká" zazářil. To už se ale všichni řítili do zbrojnice, a tak už nikdo kromě nás dvou neslyšel bouchání za našimi zády. Když nás na konci chodby zámek "vyplivl", začala se druhá členka pedagogického dohledu Rýcka shánět po kolegyni a posléze udělala na správě zámku poplach. Po čtvrt hodině přivedl proplešlý kastelán ztracenou učitelku. Čekali jsme rachot, vyšetřování a trest. Souška učitelka si ale v autobuse vzala mikrofon, zjednala si ticho a začala k nám nekutečně laskavým hlasem promlouvat: "Když jsem ráno vstávala, říkala jsem si: Co mi dneska ti pacholci provedou, když je apríla? Čekala jsem cokoliv, ale něco takového mne nenapadlo ani v té nejbujnější fantazii. Nechci vědět, kdo to byl, i když vím, že v tom má prsty někdo z povedené čtyřky od dráhy." A vrhla významný pohled na nás. "Lepší fór jste si na mě nemohli vymyslet. Vy jste mi totiž splnili můj dávný sen. Už jako malá holka jsem toužila po tom, toulat se úplně sama nějakým zámkem. Tak vám moc děkuju. Škoda, že mě tam nenechali přes noc." Pokračování.... |
Další díly
Foto © Jan Řehounek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 10. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Jiří Suchý |
 |
Karel Šíp |