Jiří Menzel: Tak nevím ... Reakci ať si každý udělá sám (VŠECHNO JE JINAK!)

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

V rubrice VŠECHNO JE JINAK! umožňují Pozitivní noviny známým osobnostem bránit se
proti lžím, pomluvám, nepravdivým nebo zkresleným tvrzením, které o nich otiskla média.
Veškerá vyjádření dotyčných osob jsou výhradně jejich vlastním dílem a v Pozitivních novinách jsou otištěna exkluzivně v plném znění bez jakékoli cenzury redakce.
Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin


Své příspěvky do této unikátní rubriky mohou veřejně známé osobnosti zasílat na adresu:
redakce@pozitivni-noviny.cz,
stejně tak mohou zasílat na stejnou adresu své ohlasy k tomuto článku čtenáři. Seriózní ohlasy budou otištěny přímo pod článkem a rovněž v rubrice OHLASY.
Redakce si vyhrazuje právo neotisknout ohlasy hrubé, urážlivé, nenávistné a nicneříkající.


Jak reagovali kdysi na sloupky Jiřího Menzela v knize TAK NEVÍM někteří novináři? Je dobré si občas připomenout, co se psalo před léty o něčem, co na rozdíl od jepičích kritik neztratilo na své moudrosti a nadčasovosti.

Přečtěte si článek Josefa Chuchmy Tak nevíme, zda-li se Jiří Menzel ještě kontroluje, který vyšel 19.11.1996.                    
                                                                                       ►
klikněte na obrázek pro plnou velikost textu

POSLEDNÍ SLOVO JIŘÍHO MENZELA

Bez komentáře. Reakci ať si každý udělá sám.
Jiří Menzel

Sloupky Jiřího Menzela, které vycházejí na pokračování v Pozitivních novinách, najdete ZDE.


 OHLASY NA ČLÁNEK

Jiří Vlastník
Kluci, hurá za ním!


Přečetl jsem si v nové rubrice PN o uvádění věcí na pravou míru pozoruhodné mudrování jistého pana Chuchmy nad knihou Jiřího Menzela s názvem Tak nevím.
Přední filmový a divadelní režisér se ke kritice nevyjadřuje, ponechává vše na nás, čtenářích. Domnívám se ovšem, že je to málo. Čestný autor by se po tak fundované a zdrcující kritice měl panu Chuchmovi předně omluvit, že si dovolil vydat knihu, a pak se na odlehlém, vhodně zvoleném místě oběsit na patřičně bytelném stromě (ideální je rozsochatý dub, některé kapacity ovšem připouštějí i jabloň v květu).
Nečetl jsem zmíněnou publikaci, nezbývá mi tedy nic jiného, než uvěřit recenzentovi, že je tak mizerná, jak píše. A zcela jistě se poohlédnu u knihkupců po dílech Josefa Chuchmy, abych se poučil, jak má taková správná kniha vypadat.
Knihu Jiřího Menzela nevlastním, zato si ukládám do svého archivu jeho sloupky, vydávané periodicky v Pozitivních novinách, a dokonce je považuji za to nejlepší, s čím se na jejich stránkách potkávám.
Vím, že v očích uváděných kritiků klesnu kamsi mezi naprostý pakulturní plebs, ale mně, na rozdíl od nich, naopak tyto sloupky potvrzují svou prostou člověčinou, jak je Jiří Menzel právě s Hrabalem a Vančurou silně svázán.
Dopustil se však jedné chyby – všímá si docela obyčejných věcí kolem nás, které ho, jako doufám mnoho ostatních, docela obyčejně iritují. Jenže takto sotva může, vedle investikativních psavců s patřičným „ohýnkem u zadku“, být řádně in.
Přiznávám se, i já jsem takový pomýlený bloud. Nudí mě třeba několik měsíců trvající otiskování dramatických úvah na téma "kde splašil pan Čunek pár tisícovek". Domnívám se, že už dávno je to věcí soudu, a ať už je tomu jak chce, chod naší země to nijak neovlivní.
Dokonce se musím přiznat, že i fotka smělého paparazziho, pořízená někde s koruny jabloně, jak kráčí paní Vendula Svobodová několik měsíců po smrti manžela s igelitkou pro rohlíky a kus salámu do místní Večerky, mě ponechává naprosto chladným.
Ale na rozdíl od pana Chuchmy, i mě, stejně jako Jiřího Menzela, třeba nesmírně štve, když si pustím televizi a sleduji, čím tato krmí naše nejmenší. Ona slova režiséra, které pan Chuchma označil jako žvatlavá, bych podepsal, sám bych nepoužil jiných.
Svého času jsem mlčky a značně trpěl, když má přítelkyně denně posazovala svou malou dcerku před obrazovku, kde se systematicky monotónně mlátily kýčovitě namalované želvy doprovázené příšernými skřeky, které vydávali naši známí umělci, pověření toto veledílo nadabovat. Já také nevím. Nevím, kam se poděli Hrubín, Trnka, krásná čeština Karla Högera či Jana Pivce, která vychovávala kdysi nás. Nevím, zda je nutné přebírat ze zahraničí kdejakou pitomost a odhazovat naší tvorbu pro děti, ve které jsme ostatní svět značně převyšovali, byť v dobách, která byla „odborníky“ nazvána Biafra ducha.
Zrovna to, co působí na naše děti, je možná pro náš národ závažnější, byť - zdá se - pro mnohé málo atraktivní „kauza“, než ty, které plní první strany - bohužel nejen bulvárních - novin a obrazovek nejen komerčních televizí.
Víc než upocený článek na téma "co zas vyváděla Bartošová se Štaidlem", či "co Vašek Neckář kdysi řekl či neřekl estébákům", mi napovídá o stavu společnosti smutný pohled, když si na kole vyrazím na Kokořín či na Ztracenku, a i v těchto idylických místech je má cesta lemována stále větším množstvím vyhozených gaučů a igelitových pytlů s odpadky.
Reakce na řádky Jiřího Menzela se zdají být chmurným ukazatelem toho, jak národ pod útokem stále více se bulvarizujících medií otupěl a znecitlivěl k „obyčejným“ věcem kolem nás, a hlavně jak ztrácí humor. Obávám se, že podobní bojovníci s větrnými mlýny to budou mít stále těžší.
Vzpomínám si, jak před lety vedla média „jako jeden muž“ válku proti dvěma osobnostem, které svými vlastnostmi a schopnostmi příliš trčely ven z řady. Stylem – všichni hurá na ně!
Ve snaze pochopit, jak obě, shodou okolností útlé ženy, svých úspěchů dosáhly, jsem si dal tu práci a dost zblízka se s nimi seznámil. Napsal jsem o paní Medě Mládkové a ing. Heleně Rögnerové dlouhé články o jejích životních cestách. V deníku, se kterým jsem externě spolupracoval, mě s tím dost ostře vyhodili se slovy, jak si můžu dovolit je chválit, když slečna redaktorka do nich už půl roku ryje. (To je, prosím, doslovná citace).
Knihu J.Menzela jsem nečetl, nemám nic i proti ostře nabroušeným kritikám a polemikám, třeba i těm u napěněného Staropramenu, mají-li ovšem hlavu a patu a jsou-li prosty oněch mindráků méně úspěšných. Mám jen pocit, že se příliš nahlas křičí, příliš se upínáme k prvoplánově atraktivním, bulvárním tematům a málo se naslouchá lidem, kteří mají, dík svým zkušenostem, opravdu co říci. Jen jsou to slova vcelku prostá a spíše šeptaná.
Jiří Vlastník, 15.10.2007 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 09. 2007.