Sloupky Jiřího Menzela (33)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Zarmucující bylo, s jakým nadšením ty kopance do obličejů,
nože do břich a granátem trhané hlavy, přijímalo obecenstvo
(Psáno v roce 1997)
Absolvoval jsem slavný jubilejní canneský filmový festival a nebylo to pro člověka mé letory nijak veselé. Musel jsem totiž, místo toho, abych se povaloval na sluníčku na pláži, sedět většinu času v biografu. Byl jsem v porotě, která měla udělit cenu nejlepšímu filmu debutujícího režiséra.
Kdosi ten letošní festival charakterizoval výrokem, podle kterého kdyby se všechna krev prolitá na promítacích plátnech festivalu vylila do moře, bylo by z toho moře rudé. Nevím, nemusel jsem naštěstí vidět všechno. Ale několika takovým sadistickým lahůdkám jsem se vyhnout nemohl. Zarmucující bylo, s jakým nadšením ty kopance do obličejů, nože do břich a granátem trhané hlavy přijímalo obecenstvo.
Uvažuji, do jaké míry tvůrci těchto filmů coby citliví umělci už předstihují dobu, cítí, kam směřuje lidstvo a předvídají, že nás surovostí a bezcitnosti v budoucnosti čeká čím dál tím víc. Nebo je to možná jen výsledek výchovy filmem, kdy diváci potřebují, chtějí a vyžadují stále silnější zážitky a jsou jim předkládány čím dál ostřejší pochutiny:
Co ještě předloni šokovalo, je dnes už jen nezáživná nuda.
Jedna věc ty nové filmy výrazně odlišuje od gangsterek a krváků natáčených před lety: Naprostý nedostatek soucitu s obětmi. A to je jev, kterého by si měli všimnout sociologové.
Dal jsem se tam do řeči s jedním výrobcem laciných filmů. Řekl mi, že vyrábí filmy, ve kterých Američani zabíjejí Američany. „Tyhle filmy jdou na dračku,“ řekl mi, a taky se s pýchou v hlase pochlubil, že natočil i jeden „menzelovský film“. „Film a la Menzel“ řekl doslova. A pak dodal: „Ale nikdo ho nechce koupit“.
 
Tak nevím…
 
Pan Hrabal všechny ty dryáky a surovosti života popisoval vždy beze stínu deprese či beznaděje.
Loňský rok začal nějak špatně
 
(Psáno v roce 1997)
Na začátku února nás opustil pan Hrabal. Mnoho lidí mi tisklo ruce, telefonovalo a dokonce jsem dostal i několik kondolenčních dopisů, jako bych byl Hrabalovým příbuzným. Byl trochu jako můj starší bratr, znali jsme se přes třicet let a v dobách, kdy jsme spolu pracovali, nebo naopak oba pracovat nesměli, jsme byli v častém a úzkém kontaktu.
Byl jsem tedy osloven z několika stran, abych se k jeho smrti vyjádřil. Nějak mi to nešlo. Smutek, nekrology a pohřební řeči mi s panem Hrabalem nejdou dohromady. Byl to člověk střízlivé životní radosti. Nic mu nebylo vzdálenějšího než sentimentalita a obřadná vážnost.
Poznal jsem ho a zamiloval se do něj nejdřív jako čtenář. Publikoval po časopisech a já jsem se s vášní vrhal na všechny jeho texty, které se kde objevily. Přitahovaly mne svou syrovostí, nelíčeností a samozřejmým humorem. A když jsem měl konečně možnost se s ním setkat osobně, dodal jsem si odvahy a položil mu otázku, která mi už dlouho ležela v hlavě: Proč jsou jeho texty, aniž by ztratily humor, plné katastrof, zranění, nehod, událostí, od kterých lidé slabších povah, jako jsem já, většinou odvracejí oči. Jak to, že o nich čtu, se slzami v očích a zároveň se i směju. Jak to že věcem, nad kterými se obyčejně truchlí, se směju a při tom nemám pocit cynismu.
Řekl mi, že katastrofy a tragické události patři k životu, jsou jeho druhou stranou mince, a že bez vědomí o nich si nemůžeme života dost vážit a radovat se z něj.
Pan Hrabal ale taky všechny ty dryáky a surovosti života popisoval beze stínu deprese či beznaděje. Naopak, učil nás být na ně připraven, snášet život v jeho tvrdosti a nikdy neztratit smysl pro humor. To byla jeho střízlivá láska k životu, že od života neodděloval smrt. To byl jeho nesentimentální vztah k lidem, který ho vedl k tomu, vidět lidi takové, jací opravdu jsou. Jací jsou se všemi chybami i neřestmi, politování i pomilování hodní. Učil nás pan Hrabal mít lidi rád.
 
Tak nevím…
 
Dost dobře jsem se neuměl připojit k slzám a smutečním projevům nad jeho rakví. Vím dost přesně, kam a kterými třemi slovy by mne pan Hrabal poslal, kdybych se pustil do pohřebních řečí. Udělal jsem to jediné, co jsem mohl. Popřál jsem mu tam nahoře hezký obláček.

Pokračování příště...

Foto © z archivu O.Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2009.