Ondřej Suchý: Sága rodu Lupinů (10)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

„Hele, já votevřu dveře, otočím se kde je, a von už je venku, viď. Když von je tak rychlej!!“ stěžoval si mi kdysi Zdeněk Srstka na svého pražského krysaříka. Lidé mu pak prý hlásili, kde ho má hledat…
No jo, krysaříčci jsou rychlí. Náš Lupino si dává po zahradě závody tu s kamarádem bíglem, tu s kamarádem ridžbekem, a když pak ti dva velikáni ulehnou vyčerpaní na bok, přidá si obvykle ještě nějaké kolečko navrch. Jenže začal být nejvyšší čas tu jeho volnost tu a tam výchovně usměrňovat.
Koupili jsme vodítko s obojkem a učinili první pokus s výcvikem. Výsledek byl tak žalostný, že vodítko pak dlouho viselo na věšáku a nikdo se k němu neznal. Až se u nás objevila paní Ivanka Krčková z jejíž chovné stanice Lupino (původním jménem Cardinál Nermin), pochází. Byl jsem ten den zrovna doma sám a tak jsem byl nucen všechna ta naše selhání ve výchově osmiměsíčního Lupina vzít na sebe. Nicméně nedopadl jsem v očích přísné odbornice na plemeno pražského krysaříka zase tak nejhůř! Kromě toho, že byla opěvována Lupinova přirozená krása, pochválena byla též jeho váha a lesk srsti. Akorát s těmi ušišky, že prý to zatím pořád ještě není na jedničku.
„Nu a jak už umí chodit na vodítku?“ Tak téhle otázky jsem se bál! „Na vodítku nechodí - leží...“, přiznal jsem rozpačitě. „Tak ho to hned naučíme, ne?“ zněla energická odpověď. Vyvalil jsem oči: „Hned teď?“ Nevěřil jsem, že se něco takového může vydařit, ale pravda je, že přítomnost Lupinových příbuzných – sestry Cony a babičky Celestýnky z Pantoflíčku – mě přece jen naplnila určitou nadějí. Třeba to s jejich pomocí půjde… Já mám času dost ...!
Volba na Lupinův doprovod padla nakonec na jeho klidnější babičku Celestýnku. A tak se Ti dva, spojení vodítkem, vydali na cestu. Pardon! Babička se chtěla vydat na cestu! Lupino ulehl a nic nechápající dospělejší příbuznou odmítal následovat. Nebudu dramaticky popisovat události následující půlhodiny. Stručně řečeno – babičce přišla na pomoc paní Ivanka a Lupino prostě jít musel. Pravda, doprošoval se, aby byl zbaven té odporné šňůrky, leč chovatelka byla neoblomná. Za necelou půlhodinku mi pak předala vodítko se slovy: „Tak a teď už se s nimi můžete procházet sám.“ Nedůvěřivě jsem vykročil a – oba pejsci mi cupitali poslušně u nohy! Stal se zázrak! říkal jsem si v duchu a dnes dodávám, že onen den se pro mě stal nejvýznamnějším dnem měsíce!
Dneska několikrát týdně bereme s manželkou vodítko, nasadíme Lupinovi obojek a podnikáme cestu po zahradě. Ne, že by z toho byl pokaždé nadšen, ale stěžovat si zrovna nemůžeme. Po návratu domů se šňůrka napne, to jak Lupino zamíří rychle k místu, kde pro něj skladujeme pochoutky za odměnu. Dostane půl piškotu a je spokojen, stejně jako my, kteří nedostaneme nic a blaží nás jen s vědomí, že máme konečně zase o trošku víc vychovanějšího psa.
Co se Lupinovy výchovy týče, rád občas sáhnu po útlé knížce Murphyho zákonů. V poslední době mě pobavily tyto věty: Váš a psův názor na to, co je jeho majetkem, se diametrálně liší. Vodítko, obojek, pískací hračku a umělou kost považujete za psí majetek VY. Pes považuje za svůj majetek všechny předměty kromě vodítka, obojku, pískací hračky a umělé kosti.
A pak ještě: Pod pojmem „pěkná procházka“ se váš pes představuje něco zcela jiného než vy. Především k pěkné procházce podle psí představy rozhodně nepatří vodítko. Jediný pes, který se na vycházce chová zcela disciplinovaně, je pes slepecký.
Už teď jsem zvědav v čem dám Marphyho zákonům zapravdu za měsíc. 


 Tak, a co teď ... Zkusím to silou 
Kam to lezeš? Haló, co s ním mám dělat?
Prosím, paní učitelko Krčková, já nechci to voditko... Ach jo, tak se jim to se mnou nakonec přece jen podařilo

foto © Ivana Krčková a autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 10. 2007.