|
38.
Přeji vám všem hezký den!
O svém bratru Jiřím Suchém a o divadle Semafor, ve kterém dodnes působí, jsem zde hovořil už nejednou. Semafor za dobu jeho existence (bezmála půl století) navštívilo mnoho významných ruských divadelníků - Mark Zacharov, Miron Lukaveckij, Arkadij Rajkin a také například režisér Georgij Pavlovič Ansimov, na kterého má můj bratr jednu zvláštní vzpomínku: Jednou ho Georgij Pavlovič navštívil bezprostředně po té, co se vrátil z Ameriky, a z aktovky vyňal malou gramofonovou desku. Prý si ji odtamtud přivezl na památku a že je to neobyčejně zajímavá deska. Jiří čekal nějaký nejnovější hit sezóny, ale nedočkal se ho. Naopak, na desce bylo něco, co se vlastně ani očekávat nedalo. Bylo na ní ticho.
„První, co mě napadlo, bylo, že je to vtip,“ vzpomíná bratr. „Někdo přinese někomu gramofonovou desku, ten dotyčný si ji položí na gramofon, zapne přístroj... a ono se nic neozve. Dotyčný začne prohlížet přenosku, prohlížet kabely, pak chvíli tluče do zesilovače, protože to někdy pomáhá - a ono nic. A zatím dárce tohoto danajského dárečku se dusí v koutě smíchy.
Z téhle představy mě ovšem režisér Ansimov vyvedl. Je prý to velice smutná deska, která je určena do hracích boxů. Sedíte někde v podniku a jukebox se překonává v decibelech. Sotva dozní jeden hit, už někdo vstane a hází do otvoru obnos, a další hit burácí. Přejete si chvilku klidu, ale nemáte právo zakazovat ostatním, aby krmili přístroj příslušnými centíky. Tahleta deska vás zachrání. Samozřejmě, že ne zadarmo. Musíte přistoupit k boxu, jako kdybyste i vy si chtěl zjednat na tři minuty nějakou populární skupinu, jenomže místo titulu skladby, zvolíte spásné slovo SILENCE - Ticho. Vhodíte peníz, stisknete knoflík a máte tři minuty ticha. To lze libovolně opakovat, když na to máte, a můžete strávit v kavárničce třeba celé odpoledne v klidu a tichu. Akorát se trochu naběháte.“
Jiří s režisérem Ansimovem ještě pak dlouho seděli nad oním černým kotoučem a svorně prý meditovali o době současné, o době, ve které už ani ticho nebude zadarmo. Prý si tehdy povídali také ještě o mnoha jiných věcech, ale tato epizodka utkvěla v bratrově paměti po celá léta, až do dnešních dnů.
Nu a já mám nyní příležitost pustit vám na závěr téhle zvláštní vzpomínky pustit jednu semaforskou písničku…
39.
Kdykoliv jsem se dostal v sedmdesátých a osmdesátých letech do Moskvy, ve většině případů směřovala má cesta nakonec do Jerevanu. Tam jsem měl životního kamaráda Hovika Harutjunjana, tam bylo nejvíc přátel mého dalšího drahého kamaráda, tehdy již nežijícího klauna a mima Leonida Jangibarova.
Chtěl jsem poznat nejvíc těch, kteří Leonida osobně znali a kteří s ním spolupracovali. Velmi jsem stál o setkání s filmovým režisérem Sergejem Paradžanovem, který Leonida obsadil do jedné episodní role ve svém mimořádném filmu Stíny zapomenutých předků (Teni zabytych predkov).
Setkání s tímto proslulým režisérem by prý za normálních okolností nebyl problém, protože právě Hovik se s ním přátelil. Jenomže okolnosti normální nebyly.
Navštívil jsem Jerevan v letech 1977, 1979 a 1982, tedy vždy v době, kdy Paradžanov seděl ve vězení. Teprve až na sílící nátlak světové kulturní veřejnosti v čele s básníkem Louisem Aragonem či kolegy-režiséry Antonionim, Fellinim a dalšími, včetně našeho Miloše Formana, byl Paradžanov v roce 1983 propuštěn na svobodu. Jenomže to já už se do Jerevanu ani do Tbilisi, kde nejčastěji až do své smrti v roce 1990 pobýval, nikdy nedostal…
Sergej Paradžanov byl geniální filmař. Ovšem v osobním životě také velmi rozporuplná postava, velký výstředník i provokatér. U soudu hovořil tak, že se prý jeho obhájci chytali za hlavu a hodně jeho sebevědomé vystupování před porotou mu prý ublížilo.
Nechci popisovat, co jsem pouze zprostředkovaně slyšel; chtěl bych jen vzpomenout, že když už jsem se s režisérem Paradžanovem nemohl setkat osobně, umožnili mi přátelé v jerevanské televizi shlédnout ve zvláštní projekci alespoň všechny jeho filmy a Hovik mi nakonec dal na památku fotografii, na které je zachycen s Paradžanovem při jedné jejich schůzce…
Přestože měl Leonid Jengibarov ve Stínech zapomenutých předků jen malou roličku, přál jsem si ten film mít jednou ve své filmotéce na videokazetě nebo DVD.
A tak se konečně dostávám k důvodu, proč jsem se tu dnes rozpovídal o velkém filmaři a jeho jednom velkém díle. Když jsem letos v září slavil narozeniny, dostal jsem nečekaně Stíny zapomenutých předků - dokonce hned od dvou různých lidí! Jednoho z nich jsem znal, s tím druhým jsem se však setkal poprvé v životě. Jmenuje se Petr, je mu 22 let, žije, pracuje a při práci ještě studuje v Praze a když se mi představil, nakonec dodal: „Moje matka je dcera Leonida Jengibarova.“
Ano, znal jsem dobře Leonidovu českou lásku, výtvarnici Jarmilu, poznal jsem jako malou holčičku i Leonidovu dcerku. V sedmdesátých letech však jak Leonid, tak i Jarmila, předčasně zemřeli. Jejich malá dcera kamsi zmizela a tak letošní náhlé setkání s jejím synem, Leonidovým vnukem, byl pro mě skutečný šok. Šok, ale i nejhezčí dárek, jaký jsem mohl k narozeninám – kromě těch dvou kopií Paradžanova filmu – dostat.
Citlivý, nenápadný chlapec drobné postavy s výraznýma jengibarovskýma očima, po babičce výtvarník (vyučený keramik, který chce ve studiu pokračovat) dá o sobě v životě světu určitě ještě vědět!
Jeho silná touha dovědět se o životě svých prarodičů co nejvíc, i vytrvalost, s níž po jejich minulosti pátrá prakticky už od svých dětských let, je obdivuhodná. A já se přiznám: Jsem šťastný, že si díky jemu mohu po tolika letech znovu oživovat své vlastní, krásné vzpomínky na velkého klauna a na jeho českou lásku…
|
