• Herec, zpěvák, moderátor, tanečník, režisér, učitel. Kdybyste si musel vybrat jen jeden z těchto oborů, jemuž byste se dál věnoval, který by to byl?
Na to je těžké odpovědět, protože mne na každém tom oboru něco baví a rád se jím proto zabývám. V poslední době bych se ale nad tak striktní otázkou rozmýšlel ve smyslu režisér a nebo učitel. A když tento okruh ještě zúžím, byl by to učitel. Ale já se spíš než v roli učitele lépe cítím v roli průvodce. O něčem v rámci oboru vím víc, prošel jsem si i já procesem hledání, mám zkušenosti s „průvodcovskou“ činností a baví mne podporovat lidi, kteří mají zájem a chuť učit se a pracovat na sobě a případně i pro okolí. Ve skutečnosti bych se ale jen jako učitel cítil dost chudý, takže v rámci volného času bych si znovu pohrával s obory, které jste vyjmenovala v otázce.
• Jak by asi zněla vaše odpověď, kdyby neproběhl listopad 1989?
V té době jsem žil ve velké naivitě a odpověď by byla jednoznačná – herec! Lákala mne svoboda, kterou herci oplývali. Dnes ale vím, že to byla představa hodně vzdálená realitě. Nic méně slova jsou slova a mohou mít sama o sobě, nebo v kontextu situace, různé významy. To bylo z projevu mých mnoha oblíbených herců znát a mně se to moc líbilo a lákalo mne to. Na druhé straně dnes už vím, že mnozí z nich nebyli tak „velcí“, jak se mi v mých očích jevili a mnozí velcí ani nemohli na scénu, obrazovku nebo stříbrné plátno.
• Kromě již zmíněných povolání jste nějakou dobu také pracoval v Německu jako číšník a recepční. Zanevřel jste tehdy na divadlo nebo jste prostě zatoužil vyrazit na zkušenou do světa?
Bylo to skutečně tak. Řekl bych, že snad každý umělec občas narazí na jakousi krizi. Měl jsem tehdy i málo uměleckých příležitostí a ztrácel chuť na divadlo. Byl jsem přesvědčený, že bez zájmu bych byl velmi špatný herec. Toužil jsem tedy po přestávce s nějakou radikální změnou. V úmyslu jsem měl tehdy módní Irsko, ale osud tomu chtěl, že jsem zabrousil do Německa. Lépe řečeno do Bavorska. Pro nás jsou naši západní sousedé jedni a tíž, ale ve skutečnosti jsou to země, které se od sebe různě liší. Bavoři mi tenkrát přišli fajn. Myslím, že jsme si náturou dost blízko, přinejmenším vepřo-knedlo-zelo s dobrým pivem chutná na obou stranách Šumavy stejně, bez ohledu na řeč.
• Účinkoval jste v několika tanečních projektech, taneční konzervatoř jste však nestudoval. Kde jste tedy získal taneční um?
Jako kluk jsem byl okouzlený muzikálem a v něm se hodně tancuje. Když jsem se dostal na konzervatoř, tak jsem poctivě navštěvoval hodiny všech možných pohybových aktivit a postupně jsem tanec do sebe nasál a pak i uplatnil. Měl jsem do toho velkou chuť a jsem rád, že jsem se tance tehdy nasytil.
• Zpíváte šansony. Který šanson byste označil jako svůj první a který jako svůj nejoblíbenější?
Na první si vůbec nevzpomínám. Ale na ten, jehož interpretaci jsem si užíval, byla taková pěkná věc od Josefa Kainara „Houpací židle“. Myslím, že to byl právě tento šanson, se kterým jsem poprvé veřejně vystoupil na jednom z koncertů skupiny „Šanson, věc veřejná“. Mou učitelkou šansonu byla totiž Alena Havlíčková, skvělá šansoniérka a jedna ze zakládajících členů oné šansonové skupiny. Tehdy se mé vystoupení líbilo a nyní s touto skupinou pravidelně vystupuji už víc jak 15 let.
• Proč vůbec šansony, není to trochu z módy?
Šansony jsou písně o něčem. A to něco je tu pořád. To něco může a většinou u šansonů bývá láska, ale také spousta jiných veselých i smutných věcí, které nás v životě potkávají. Myslím, že dokud budou lidi lidmi, budou šansony. Pro mě jsou pak mnohé šansony takovým malým hereckým monologem a někdy i celým monodramatem. Mají tak blízko k divadlu, které mám rád. Navíc se s nimi kloubí často úžasný a nezapomenutelný hudební doprovod.
• V současné době působíte ve čtyřech různých agenturních představeních, kolikrát do roka a na kolika různých místech hrajete?
Průměrně jsou to 3 – 4 představení měsíčně. Někdy je jich víc, někdy méně. V poslední době ale kvetou představení i v létě a je někdy těžké s tím skloubit dovolenou. Jsou to ale takové výlety k divákům a ti jsou skvělí a svým zájmem vykompenzují cestování za nimi. Počet představení se také liší sezónními výkyvy. Takže někdy se představení nakupí a jindy kde nic tu nic. Proto také zkouším i jiné obory činnosti.
• Na vyšší odborné škole herecké učíte studenty techniku řeči. Co kdybych se na vás obrátila já, jako soukromá osoba, která potřebuje zvládnout veřejný projev, ale nedokáže se zbavit trémy? Dovedl byste mi poradit, doporučit pár základních kroků, jak na svém vystupování pracovat?
Určitě je dobré si uvědomit, co vás znervózňuje a podle toho lze s trémou pracovat. Veřejně vystupovat je určitý kumšt a aby se při tom člověk cítil dobře, potřebuje také zkušenosti. Ty lze na začátku získat cvičením „na nečisto“ a pak se nebát, že to občas nebude tak excelentní, jak si to člověk před tím představoval. „Žádný učený z nebe nespadl.“ Ostatně já a spousta mých kolegů má trému pořád. Jde jen o to, aby vás neochromila, ale naopak pomohla třeba v určité dávce energie pro vystoupení.
• Jaký vy osobně vnímáte rozdíl mezi moderováním menších či větších akcí?
Moderování je rozsáhlý obor, rozdíl spíš vidím v žánrech moderování, než ve velikosti akce. Vždy také záleží na náladě publika. Rád před vystoupením chodím mezi lidmi a snažím se do sebe atmosféru nasát. Někdy s větším, někdy s menším úspěchem.
• Je lepší přiznat na rovinu, pokud něco nevím, nebo existuje nějaký fígl, jak to inteligentně zamaskovat?
Zase závisí na situaci a lidech, se kterými hovoříte. Jsou lidé, kterým drobná zamaskování jejich nevědomosti uvěříte a jiní se při takových úskocích třeba červenají. Přikláním se ale spíše k upřímnosti. Nikdo nemůže vědět všechno a dnes je možné spousty informací rychle zjistit a doplnit.
• S jakými pocity sledujete vývoj českého jazyka? Používáte moderní výrazy?
Bohužel, některá slova a obraty mi už začínají silně vadit. Slyšel jsem například: „Mám k tomu ještě jeden koment“. Možná, že dotyčný myslel poznámku, ale pravidelné hodiny angličtiny mu ji již překřtily a já jsem byl z toho na chvíli paf. Čeština se mění a myslím, že se nám bude zdát s přibývajícími roky čím dál tím víc poškozována. Stejně jako následující generaci. Jazyk se stále vyvíjí a patří těm, kteří jej používají. Vezměte si třeba Angličany. Těm jejich rodný jazyk przní snad celý svět. Je to trend v každém jazyce. Nelze lidem zakázat používat novotvary a nepřejímat z cizích jazyků. Češi jsou ale tak vynalézaví, že i když pro nás možná původní čeština mizí, ve skutečnosti nezaniká, rodí se jiná. Včera to byla „nosočistoplena“ a nedávno třeba „sekáč“. • Jaké máte plány do budoucna?
Výhled do budoucnosti je ošemetná věc. Člověk míní a „někdo“ nebo něco mění! Můj ideál je najít větší čas pro tvorbu, ale také odpočinek. K tomu ale potřebujete také jisté zázemí. A tak by se dalo velmi obecně říci, že nyní jsem zkusil řešit zázemí a splnit si touhu po jedné z životních „důležitostí“, ke které jsem dozrál jako člověk a k níž mi pomohla i vhodná situace. Uvidím, jak půjde skloubit celé moje dosavadní tíhnutí k tvorbě s novým životním stylem. Nová situace sebou přináší chvíle euforie, že jsem něco dokázal, ale vedle toho i obavy z toho, jak zvládnu činnosti, myšlení v práci, kterou příliš neznám a snažím se do ní proniknout. Myslím, že člověk by měl zkoušet nové věci a plnit si sny. Ze všeho nejmíň bych chtěl v podzimu života někde sedět a být zapšklý na celý svět, že jsem nezkusil toto a támhle to. Už jsem něco jako zapšklost zkusil a není o co stát. Raději se ujistím, ve chvíli, kdy začne hryzat červíček nepokoje a velké nespokojenosti, že jsem správně tam, kde jsem. Třeba tím, že se na ono místo, kde jsem nespokojený, podívám z povzdálí. Tak se nyní děje. Co převáží a kam mě toto vše nasměruje dál, prokáže čas.
S díky za rozhovor, ovšem bez dalších komentů, mávám na rozloučenou sekáčovi Filipovi bílou nosočistoplenou zakoupenou nikoliv v sekáči. Tak hodně štěstí při tom směrování, Filipe, hodně štěstí!
|