Stanislav Moc - Renata Šindelářová: Člověk je atomická částice (2/2)
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| Pokračování rozhovoru .... 1.část rozhovoru
|
| • Po čem českém se vám nejvíc stýskalo - stýská? Mně se nikdy nestýskalo, až se za to stydím... Já jsem vždycky byl rád, kde jsem byl. Když jsem měl práci lážo plážo, tak jsem si liboval, jak to mám snadný, a z nudy začal psát a naopak, když jsem dřel, tak jsem si liboval, že mám něco, s čím se mohu poprat. Ale na jednu věc jsem nikdy nezapomněl, na českou kuchyni! Můžou mně všichni říkat desetkrát, že není zdravá, že je středověká, česká kuchyně je jenom jedna! Z naší tradice už toho moc nezbývá, vlastně nic, co bychom mohli považovat za typicky české. My už nedudáme, ba ani netančíme besedu, natož abysme házeli valaškou, ale kuchyň si držíme pořád! V tom je naše světovost! Nedej bože, aby i ta zanikla, to už bysme snad nebyli... A i moje děti, které česky neumí, českou kuchyni milují. Vyrostly na ní a to nejen mou zásluhou, ale hlavně českého klubu v Kemps Creek, kam jsem je pravidelně brával v neděli na oběd. A  zelí, jaké dělá moje žena, hned tak každá Češka neumí... Zlatíčkovský komentář: ukázka z 13. dílu „Austrálie – můj osud“ Najednou jsme začali dostávat tak zvané emigrantské sny. To se vám zdá, že jste doma, v republice a probouzíte se zpocení hrůzou, že spadla klec, že se nedostanete ven, že jste zkrátka v pasti. ... Já jsem začal psát zase Marcelce a měl jsem opravdu v úmyslu se vrátit za dva roky domů. Láska neviděná je i láska bez chyb. Byl bych se vrátil hned, ale potřeboval jsem něco našetřit, protože jsem pořád nic neměl. Bylo to takové zvláštní období, kdy jsme měli hrůzu z návratu do klece a přitom se nám po ní hrozně stýskalo... • A naopak, kdybyste si nevzal Australanku, ale Češku, kvůli které byste se nakonec vrátil do Čech – po čem australském byste nejvíc prahl? Z jídel určitě po BBQ (čti bár bek kjů), kdy se na roštu peče steak nebo klobásy. Čerstvá zelenina, ovoce... také australská vína! Moře by mně určitě nechybělo, i když u něj žiji. Není to zkrátka můj živel a mám z něj značný respekt. Nejvíce by mně chyběla australská bush! Víte, když jdu podél řeky, v dálce za dunami hučí moře a mezi mangrovníky vidím pelikány nebo labutě a po mé druhé straně je dešťový les se všemi těmi barevnými ptáky lorikíty, rosellama, king paroty, finči a z dálky slyším smích kukabur, tak se tomu máloco vyrovná. Modrá obloha není vidět, jen když prší, a tady prší málo... Zlatíčkovský komentář: ukázka z 8. dílu „Austrálie – můj osud“ Byla to krása, chytit si pořádnou vlnu a dojet na ní až na pláž. Muselo se to ale umět a my jsme tak zkušení zase nebyli, abychom dokázali polapit každou vlnu, která za to stála. Některé přešly, přelily se přes nás, a pak jsme museli šlapat vodu a čekat na další. Ale ze všeho nejvíc by mně chyběli Australani! Ach, ta lehkost, s jakou se dokáží bavit i dobírat dva zcela neznámí lidé, upřímnost a slušnost a otevřená dobrosrdečnost... my Češi ji máme také, ale nějak to v sobě uzavíráme a otevíráme se jen pro vyvolené, jež známe. A chybělo by mi možná i to, že když si dám pivo, tak dostanu nejen plnou míru, ale nikdo po mně nechce spropitné. • Čím získávaly ženy vaše srdce? A čím předčila vaše manželka ty ostatní? Svojí hezkostí. Hezká ženská má zkrátka výhodu. Moc viditelnou výhodu. Já mám takovou teorii, že chlapi se dělí na dva druhy. Jeden jde po úsměvu a druhý po očích. Samozřejmě za předpokladu, že i to ostatní je v pořádku, ehm.. Hádám ale, že to máme z toho, jak jsme se kdo díval na svou maminku, když nás kojila. To víte, co jiného může takový kojenec v tu chvíli dělat než se mamince dívat do obličeje? Někdo se dívá do očí a jiný na zuby. Moje maminka měla krásné zuby, ale jaké měla oči, si fakt nepamatuji. Od té doby jsem propadal krásným úsměvům. Moje žena měla ten úsměv nejhezčí. Někdy se divím, že příroda nás muže vybavuje tak nedostatečně na největší volbu života. Úsměv a buch, chytla mě na celý život... ale měl jsem štěstí, samozřejmě, její ostatní atributy jsem zjišťoval až za pochodu a dál a dál jsem se zamilovával. A ten největší atribut (vlastnost) mé ženy je, že to je strašně hodná a dobrosrdečná holka. Měl jsem štěstí! I v tom, že všechny moje děti mají úsměv po ní a tak jsem si to stáří tím, co jsem na ní měl nejradši, krásně „vyšperkoval“. Zlatíčkovský komentář: ukázka z 22. dílu „Austrálie – můj osud“ Býky jsme měli ve zvláštní ohradě ze silného železa a těm zase brali semeno. Já jsem se na to rád díval, jak elektrickým proudem býka hladí na nejcitlivějším místě a jak mu vyjede pyj a nastříká do nevelké zkumavky. Hlavně jsem se ale díval, protože to dělala zvěrolékařka. Bylo jí asi čtyřicet a moc hezká nebyla, ale jinak měla vše v proporcích, jak to má každá správná ženská mít. Jednou, když byla zase ohnutá a já se jí díval do výstřihu rozhalené košile, si mě všimla a vesele zamávala elektrickým proudem. „Nechceš? Také ti vezmu ...“ „Chci, ale já do skleničky nedávám.“ Odpověděl jsem jí a díval se jí do očí. • Z vašeho vyprávění na mě působíte jako skutečný dobrodruh. Jste takový doopravdy, nebo jste spíš uvážlivý a zodpovědný? Může se o vás, tak říkajíc, jeden opřít? Podívejte, člověk je jako ta atomická částice. Prostě se řítí svým životem až do vyhasnutí a v každé té fázi je jiný. To víte, že jsem byl dobrodruh! Vždyť jsem se vydal do světa s jedním tisícem korun československých a v novém saku. Nic víc nebo lepšího jsem fakt neměl. O tisíc mě připravili Rakušané, když mi za něj dali jen čtyři stovky šilinků, ač koruna v té době byla 1:1 a sako mi ve Vídni posral vrabec. Nedalo se to vyčistit! Kdybych byl pověrčivý, tak jsem se vrátil... Jenže já byl vždy optimista. V Austrálii, tam sako potřebovat nebudu, však je tam teplo! A tak jsem po Rakousku (myl jsem tam okna) zase začínal v Austrálii. Já vlastně pořád někde začínal a od nuly. Dva roky jsem žil v Darwinu opravdu divoce, vtěsnal jsem do těch let všechnu svoji mladistvou nadrženost, nesolidnost a pijanství. Pak jsem se zamiloval a skoro přes noc změnil v partnera a tátu, na kterého je spoleh. Zkrátka obrat o sto osmdesát stupňů. A když se mne zeptáte, jak jsem to dokázal, mojí nejlepší odpovědí bude, že já vždycky věděl, čím žiju a co tedy dělat. Když už jsme pak měli děti, já věděl, že to je krása, kterou si musím užít teď, ne na to nostalgicky vzpomínat, až mne opustí, že to sice jednou pomine, ale bolet mě to bude jenom tehdy, když s nima něco zmeškám nyní, kdy je mám. A také teď, když už jsem v důchodu a je mi šedesát dva let, tak jsem se důchodcem stal z vlastní vůle a prožívám ho plně. Také si to financuji. Hraju bowling s klukama z našeho klubu a piju ve šťastné hodince a jezdím domů (do Česka) a hlídám si jenom jednu věc a tou je můj progres do stavu slušných lidí. Jestli má život nějakou cenu pro jednotlivce, pak jen v tom, že si v něm mohou vybudovat charakter. Ve stáří je pozdě se měnit, člověk už vykrystalizoval, ale pokud vykrystalizoval dobře, musí si hlídat, aby na to nezapomínal. Jestli je na mne spoleh? Jestli se dá o mne opřít? Dá i nedá, to záleží na tom, kdo se opřít chce.... Zlatíčkovský komentář: ukázka z 5. dílu „Austrálie – můj osud“ My jsme na tom byli dost bídně a kolikrát prochodili celé dny kolem naší čtvrti Bondi v naději, že snad někde objevíme, najdeme nebo získáme něco k snědku. Hádal jsem, že to dlouho nevezme a budeme po bistrech dojídat zbytky... V nestřeženém okamžiku před odchodem jsem vždy šmajznul, co bylo zrovna po ruce. Dvě cibule, mrkev a dal pod trenýrky... Budil jsem pozornost kolemjdoucích... Nejedna dáma na mne pohlížela rozšířenýma očima se zrychleným dechem, ale já jsem si toho nevšímal a pospíchal domů. Tam už Franta s Petrem dávno postavili na sporák hrnec s vodou a sotva jsem vstoupil už na mne vykřikovali … – Tak jaká bude? – – Cibulová s mrkví – odpovídal jsem a lovil nakradené pochoutky z trenýrek. Kluci je okamžitě nakrájeli a vhodili do vroucí vody, přičemž se hlídali, že všechno skutečně jde do hrnce. Cibulová s mrkví byla naše oblíbená, i když jsme do ní neměli ani sůl natož maggi. • Jak se stavíte k problematice drog? Já s tím svinstvem nemám žádnou zkušenost. Drogy jsem nikdy nebral a i tu marjánku jsem vyzkoušel jen třikrát v životě a jednou se z toho poblil.. a to jsem z generace "flower people", kteří ji hulili každý den! Taky je z nich většina dnes schizofrenní. Drogy nejsou zkratkou k Bohu a čím více je používáte, tím menší účinek mají, čili proč s tím začínat? Naopak, já vím od šamana, že když se chcete podívat na "druhou stranu", musíte se očistit, postit a předstupovat s myslí čistou a tělem napnutým jako struna, zkrátka naladěným. Drogy také podemílají chuť k práci. Kdyby je brali všichni, kdo by pracoval? Drogy podemílají společnost. To dělá i pití, ale s tím máme tisícileté zkušenosti a většina populace, dovolím si tvrdit, chlast celkem zvládá. Takže já jsem proti drogám, ale udělat drogistům park, kde si mohou pustit žílou, jako to je ve Švýcarsku, to bych povolil. Zlatíčkovský komentář: ukázka z 24. dílu „Austrálie – můj osud“: Kouřil jsem, ale místo veselé nálady se mi udělalo špatně. Zvracel jsem a prosil Dianu, aby zavolala ambulanci. Hipíci se hrozně ulekli a zamkli nás oba ve sklepě, abychom nikam nemohli. Měli hrůzu, že bych v nemocnici vyžvanil, po čem se mi udělalo špatně a policie by je přišla vybrat. Mně bylo tak, že jsem se obával, že umřu. Skutečně jsem cítil, jak umírám. • Zmínil jste se o šamanovi. A tak mne napadá, zda jste věřící a v jakém smyslu? Já jsem Taoista. Jinými slovy, nevěřím na náboženství, pokládám je za lidsky účelové, ale při tom jsem si jist, že něco za tím vším, čemu říkáme existence, skutečně existuje a jestvuje. Podívejte, když čtu Nový Zákon a slova Ježíšova, cítím za nimi něco krásného, ale při tom dobře vím, že ani jeden z jeho současníků - historiků, jeho existenci nezaznamenal. Jako kdyby buď neexistoval nebo byl tak nevýznamný, lokální, že nestál za záznam. Na druhou stranu je dnes postava Ježíše vlivem jeho následovníků nejen nepřehlédnutelná, ale i spirituálně povznášející. Ježíš zkrátka do své role Spasitele dorostl! Byť třeba ne fyzicky, ale z vůle všech svých vyznavačů se stává tím, čím jej oni chtějí mít. Jinými slovy, funguje tu v praxi zákon z quantum fyziky, který tvrdí, že pozorovatel už svým náhledem mění skutečnost pozorovaného. Zkrátka je na vás, jak se na věc budete dívat, aby se vám stala skutečností. Já se na svět dívám tak, že cítím jinou skutečnost za skutečností mým smyslům danou. Číňani pro to mají slovo TAO. A tak jsem Taoista... Zlatíčkovský komentář: ukázka z 15. dílu „Austrálie – můj osud“: Dokonce jsme spolu měli úmluvu, že kdo umře první, musí toho druhého „navštívit“, pokud tam na té druhé straně něco je. Pak mě skutečně v Sydney navštívil, ale to už byl po smrti... |
|
|
Jistě všichni dobře znáte zábavný pořad Zlatíčka. Konec rozhovoru
Foto © z domácího archívu Stanislava Moce
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 10. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Milan Lasica |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ondřej Suchý |