Ivan Kolařík: O svatbě a slavném spisovateli

Rubrika: Literatura – Povídky

Minulý měsíc se mně po delší době naskytla příležitost jít na svatbu. Co navíc, tuto radostnou událost jsem absolvoval ve formální roli otce vdávajícího svou dceru. Ano, neuvěřitelné se stalo skutkem, stali jsme se svědky zázraku! Naše dcerka, matka od dvou dětí, se konečně rozhodla skončit neřestný život na hromádce a vdát se. Spadl nám kámen ze srdce, že se nakonec odhodlala vydat se slušnou, spořádanou cestou životem a co navíc, společně s otcem našich vnoučat, protože v nynější době člověk opravdu nikdy neví…

Na svatby chodím velice rád. Na nich i vetchý a roztřesený důchodce, jako jsem já, omládne v kruhu štastně vypadajících mladých lidi, kteří se radují ze života. Při pohledu na rozradostnělé hosty, hlavně však na neuvěřitelně vyvinuté krasavice, kterým se zdravě opálená ňadra derou z nízkých dekoltů šatiček, přijde penzista na příjemnější myšlenky než na ty spojené se stárnutím. Svatby jsou většinou radostnou, šťastnou událostí.

Zakaboněně, či přímo tragicky se tváří pouze rodiče, kteří díky životním zkušenostem vědí příliš dobře, že se dcerka pomátla na rozumu, protože si bere ňoumu, který to v životě nikam nedotáhne, a rodina bude žít v bídě a utrpení, nebo že dokonce uzavírá sňatek s mizerou, tedy člověkem veskrz špatným, se kterým bude mít strastiplný život. Někdy však i samotná nevěsta vypadá nešťastně a černé slzy jí po našminkované tváři tečou nikoliv štěstím, ale protože je v tom a vdávat se musí, ať chce či nechce… Ale vesměs se jedná o svatby povedené, jako byla ta naše.

Zatímco jsem vedl s mládeží moudré, byť plytké řečičky o aférách slavných hvězd a o jiných, jim blízkých tématech jako o příznivých následcích požívání omamných drog, všiml jsem si opodál postávající figurky, která se mezi nastrojené hosty jaksi nehodila.

Člověk to byl tak zvláštní, že jsem celkem dobrovolně odvrátil zraky od poloodhalených hrudí svých společnic a pořádně jsem si ho změřil. Byl to starší chlápek, tak něco přes šedesát. Mohutný pupek se mu pasíroval z příliš krátkého pomalovaného trička, na hubených nohou měl vietnamky a na sobě pestré kraťasy bermudy. Dlouhé šedivé vlasy, na krku zakončené copánkem, mu pokrývaly jinak plešatou hlavu. Stařík se očividně dobře bavil v hloučku kluků, zatímco z půllitru mohutnými doušky upíjel pivo. Předmětem diskuze muselo být zřejmě něco zábavného, protože každou chvíli propukli všichni v náramný smích, přičemž host, kterého jsem si nedůvěřivě měřil od hlavy k patě, nepozorně rozléval pivo a prohýbal se v pase.

Hlavou mně probleskla myšlenka, že je to určitě nezvaný host, který se na svatbu nenápadně přifařil, aby se zdarma najedl a napil. Tady to není nic neobvyklého. Horší je, že se může nakrásně stát, že jednoho příživníka následuje celá řada dalších, kteří si chtějí užít. Už jsem si představoval, jak situaci bude muset řešit narychlo zavolaná zásahová policejní jednotka a jak se krásná svatba zvrhne v jednu velkou nechutnou rvačku, při které budou padat jak facky, tak sprostá slova.

Nenápadně jsem přistoupil k novopečenému zeti a jen tak ledabyle jsem utrousil: ”Hele, nevíš náhodou, kdo je tamhle to podezřelý individuum?”
Zeť se zasmál, do pusy si narval upečenou chobotničku a odpověděl: “Jo, kamaráde, tak to je Les Norton. Slavnej australskej spisovatel.”

Hernajs, zase mi ten kluk říká “kamaráde.” Copak jsem stokrát neprosil dcerku, aby mu řekla, že jsem starej člověk, takže by měl mít patřičnou úctu k mým šedinám a neříkat mi furt “kamaráde,” pomyslel jsem si v duchu a řekl jsem: “Jo, a copak tady dělá? Já si myslel, že je to nějakej hukilán, kterej se sem přišel zdarma najíst a napít.”

Zeť vysvětlil, že spisovatele zná už pěkně dlouho a pobídnul mě, abych se šel představit.

Já se s úsměvem od ucha k uchu přihrnul k postavičce, která se na hony vymykala představě svatebního hosta, a pevným hlasem jsem zašveholil: “Hello, Les, how nice to meet you, old chap!”
Spisovatel mně srdečně potřásl ruku pravicí posetou slunečními skvrnami a s úsměvem řekl: “Než tě, kamaráde, vyvedu z omylu, dovol abych ti přinesl pivo,” a přes svůj věk hbitě odklusal k baru, od kterého se vrátil s čerstvě naplněným půllitříkem. Pivo mi obratně předal, odfoukl pěnu ze svého, šibalsky se na mě podíval a řekl: “Musím tě, kamaráde, trpce zklamat, ale já nejsem žádnej Les. Já jsem pouze nějakej Robert Barrett a Les, za kterýho mě máš, je hrdina mejch románů!”

Polkl jsem naprázdno, obličej mi polilo horko, protože jsem si uvědomil, jaký jsem to hovado a jak jsem do toho zase jednou šlápnul. Takový trapas a ještě k tomu s takovým slavným spisovatelem! Situaci jsem se snažil zahrát do autu, když jsem s nuceným úsměvem a v duchu proklínaje zetě, jak na mne vyzrál, řekl: ”Samozřejmě, že vím, kdo jsi, to já jen tak ze srandy, Bobe. Já jsem totiž něco jakoby kolega, protože já taky píšu. Tedy jen tak v češtině, blbě a oproti tobě jsem naprostej břídil, jelikož jsem do dneška houby vydal.”

Moje prohlášení, že se pokouším psát, v Bobovi vzbudilo zájem, vřele se zasmál a vysvětlil mně, ať si z toho nic nedělám, že jemu trvalo hodnou řádku let, než vydal první knížku.

“Jo, já jsem sice psal jako pominutej, ale nikdo o to moje psaní neměl moc zájem. A tak jsem žil ze dne na den, jak se dalo, až do tý doby, kdy se konečně na mě usmálo štěstí a vydali můj první románek. Od té doby se tím celkem dobře živím, řekl s úsměvem a dodal, že na svatby, pohřby a podobné věci chodí schválně, aby mohl pít pivo a přitom pozorovat lidičky kolem, které třeba použije v některé ze svých příštích novel. Neušlo mi, že se tak skutečně choval. Pohyboval se mezi lidmi, s nakloněnou hlavou pozorně naslouchal a občas si něco zaznamenal na kousek papírku.

Během večera jsme dlouho klábosili o tom, která piva jsou lepší, zdali australská nebo česká, přitom jsme pili jedno za druhým, řeč samozřejmě přešla na to, jak jsou kolem nás nádherný ženský a jak v našem věku máme bohužel odzvoníno a potom jsme probrali literaturu a psaní vůbec. Bob mně skromně vysvětlil, že píše novely o sexu, drogách, zločinu, politické korupci a vlastně o všem možném ze života. Pak prohlásil, že do knihy, na které právě pracuje, dá zápletku z dceřiny svatby, která vyvrcholí šarvátkou mezi opilými východoevropskými emigranty a australskou mafií. Po rozmluvě s tímto svérázným spisovatelem nejsem na pochybách, že se tak skutečně stane. V tom mě později utvrdil i můj prohnaný zeť, kterému Bob svatosvatě slíbil, že nás všechny proslaví. Jen se trošku obávám, jakým způsobem toto téma zpracuje.

Po vyslechnutí různých zajímavých historek z jeho života a po vypití několika žejdlíků piva jsme se rozloučili. Bob se začlenil do hloučku dobře se bavících mladých lidí a náhle se vypařil jako pára nad hrncem. Žádné okázalé tisknutí rukou, afektované polibky, kynutí na pozdrav, nic. Spisovatel prostě zmizel.

Při nejbližší příležitosti po svatbě jsem si na Internetu o tomto nevšedním člověku něco přečetl. Bob Barrett je skutečně jedním z nejslavnějších žijících australských spisovatelů, který napsal bezmála třicet knih. Je zvláště oblíben mezi mladými čtenáři, v jejichž očích je přímo legendou. Populární je natolik, že se prodalo přes millión jeho knížek! A to se jen tak někomu nepodaří. To, co mně Bob o svých začátcích říkal u piva, bylo potvrzeno na stránkách Internetu. Jeho cesta ke slávě nebyla lehká. Dlouha léta se živil jako řezník a také podřadnými pracemi v místních lokálech až do té doby, kdy mu vyšla první knížka.

Robert Barrett je nejen úspěšný spisovatel, ale také velice dobře situovaný člověk, přinejmenším milionář. Kdo by to však do něho řekl? Oproti tolika jiným nabubřelým umělcům a rádobyumělcům, snobům, kteří se s nabytými penězi a pomyslnou slávou nedovedou vyrovnat, vedou pochybné životy plné nesmyslných afér a osobních tragédií, Bobovi hřebínek nenarostl. Je to sice svým způsobem výstředník, ale jinak sympaťák do morku kosti a skrz nazkrz typicky bodrý Australák, kterému sláva nevlezla do hlavy. Kromě psaní si také zahrál v několika filmech, i když jeho láskou zůstává literatura. To, jak záhadně zmizel ze svatby, je prý jeden z jeho nevšedních rysů-prostě se někde objeví, pobaví okolí a tiše odejde. Moc lidí si však zřejmě neuvědomuje, že pod rouškou zábavného člověka se skrývá znalec lidí, který vše bedlivě studuje. Proto jsou jeho knihy tak úspěšné. Lidem, hlavně mladým, nejenže rozumí, ale mluví jejich řečí a přes svůj věk se dovede stát jedním z nich.

A tak jsem moc rád, že jsem se díky rozhodnutí své dcerky skončit s prostopášným životem měl možnost seznámit s člověkem tak neobvyklým, jako je Robert Barrett. Lidí, kteří něco v životě dokázali a dovedou se chovat zcela normálně, bohužel dnes již mnoho neexistuje. Peníze a sláva, zrovna jako moc, lidi kazí a mravně korumpuje. A proto fandím neafektovaným, príma lidem typu Roberta Barretta, kteří v nás udržují naději, že všechno není ještě zcela ztraceno.

Nemohu se dočkat jeho nové knihy. Jen doufám, že si nás, slušné Čechy, nepoplete s krvežíznivými příslušníky jiných národů. Ale ne, to by přece nebyl Robert Barrett. Avšak, zrovna jako se svatbou mé dcerky, člověk dneska nikdy neví…

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová, http://www.sjuzi.wgz.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 05. 2008.