Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (3/3) - Když ještě nebyly mobily

Rubrika: Literatura – Povídky

„Dobře, budeme pokračovat, dokud nenajdeme způsob, jak tě dostat k doktorovi,“ snažila se Hanka nepropadnout panice. Zatím co mluvila, našla ve vaku nějaké suché oblečení. Převlečená Xénie překvapivě prohlásila: „Už je mi dobře. Můžeme vyrazit.“
Ze svého místa v lodi neviděla Hanka nic než skály a řeku, proto si nemohla všimnout, že Xenie je bílá jako křída. Za chvíli se zezadu ozvalo: „Je mi nějak mdlo a motá se mi hlava.“
Když se otočila, pohled na Xénii ji vyděsil. Převzala rozhodování.„Hele, tady přistaneme a vyměníme se. Budeš vpředu dávat pozor, kam jedeme. Jak dlouho nám to může trvat do cíle?“
„Kdyby mi bylo dobře, za dvě hodiny jsme tam. Ale takhle možná tři,“ vzdychla Xenie a ztěžka se vlekla z lodi. Hanka ji usadila vpředu co nejpohodlněji a ještě ji zabalila do své bundy, aby jí bylo teplo a donutila ji vypít čaj. Usedla na místě lodivoda a v duchu si opakovala ponaučení, která za uplynulých dvanáct dní dostala, a doufala, že jí budou co platná. Odrazily od břehu, řeka zatím byla bez překážek. Její naděje, že by vše mohlo jít dál hladce, se zbortily, když neomylné hučení oznámilo další jez. Hanku ani na okamžik nenapadlo, že by se jezem pokusily proplout.
„Xenie, musíš teď vystoupit, půjdeme kousek pěšky,“ říkala trochu otupělé instruktorce. Na straně, kde přistály, byla jen úzká stezička, po které bylo nemyslitelné loď přenášet. Po chvíli váhání, přivázala k lanu na uvazování lodě ještě své rezervní triko a na takto prodlouženém laně prázdnou loď přetáhla přes jez. Kanoe se sice trochu zmítala a mlátila ve vlnách, ale nic se jí nestalo. Teď sem ještě dostat Xenii, pomyslela si zděšeně a vydala se zpátky po strmé cestě.
Objala Xenii v pase a poručila jí, že se musí soustředit na nebezpečný úsek. Naštěstí Xenie byla natolik vytrénovaná, že se automaticky přitiskla ke skále a přidržovala se řídce rostoucích keřů a trávy. Hanka ji zezadu jemně postrkovala vpřed, takže se šťastně dostaly až k lodi.

Hanka doufala, že tohle byla poslední těžká překážka. Ale mýlila se a cestou na ně ještě čekaly úzké průrvy mezi balvany, kde řeka letěla jako zpěněný kůň. Hanka měla strach, aby Xenie neusnula, tak se na ni snažila stále mluvit, a když neodpovídala, cákala jí na obličej kapky vody. Když už nevěděla, co má říkat, zpívala zplna hrdla.
Najednou se začala řeka rozšiřovat a šednoucího nebe nad nimi byl větší kus. Hanku napadlo, že je ti vpředu začnou postrádat a někde na ně počkají. Místo pomoci se před nimi objevil obrovský balvan přes celou půlku řeky. Druhá část koryta byla plná popadaných stromů. Voda protékala jakoby nic, ale projet se nedalo. Nezbývalo než znovu přistát a hledat jinou cestu. Rozhodla, že nejprve převede Xenii . Xenie už skoro nemluvila, jen opakovala, že se jí chce spát.
Hanka křičela, aby přehlušila hukot řeky: „Nesmíš spát! Rozumíš, nesmíš! Za chvíli tam budeme.“ Ve skutečnosti netušila, jestli doplují do soumraku.
Kanoe byla pro jednu dívku příliš těžká. Jak se s ní Hanka dřela, bylo slyšet, jak loď šramotí o kameny a větve stromů. Když ji znovu položila na vodu, zkoumala, zda do ní neteče. Oddechla si, proražená není. Znovu dala Xenii napít a omyla jí tvář. „Myslím, že už tam opravdu budeme,“ poprvé se trochu usmála.
Řeka se uklidnila i skály se rozestoupily, pak se ještě víc rozšířila a už nepádila tak rychle. Někde tady už přece musí být, říkala si Hanka. Zdálo se jí, že slyší volání. „Tady jsme!“ zakřičela, ale to už uviděla zátoku a dvě postavy. Dívaly se proti proudu, sotva je uviděly, rozběhly se jim po břehu naproti. Hanka si oddechla. Byli to Ondřej a Eva.
„Co se stalo? Proč sedíš na zadáku.“ Všiml si hned Ondřej.
„Xenie se praštila do hlavy. Musí do nemocnice, sežeňte sanitku!“ křičela Hanka z lodi.
Zatímco Ondřej běžel telefonovat, pomohly dívky instruktorce z lodi.
„Potřebuje nějakou deku a teplý čaj,“ starala se Hanka, byla unavená, ale nechtěla Xenii nechat bez dozoru. Kolem se seběhli ostatní a vyptávali se, co se stalo.
„Už sem jede sanitka,“ Ondřej se vrátil a posadil se vedle Xenie. „Vypadáš zničeně, měla by sis jít odpočinout,“ řekl Hance.
„Postarám se o ni,“ řekla Eva. Ještě než Hance donesla jídlo, byla tu sanitka pro Xénii. Ondřej ji do nemocnice doprovázel. Hanka skoro ani nevěděla, jak se potom dostala do svého stanu. Byla jen ráda, že se konečně může zavrtat do spacáku.

Ráno byl Ondřej zpět v táboře. Hanka mu musela znova vyprávět, co se vlastně stalo. Ondřej jen pronesl: „Holka jedna hloupá, každému radí a pak si nezapne helmu. Naštěstí, není její stav moc vážný. Hlavně díky tobě. Odpoledne za ní půjdu do špitálu. Chceš jít taky?“ zeptal se Ondřej Hanky.
„No jasně, chci vědět, jestli jsem ji dobře zachránila,“ usmála se Hanka, šťastná, že je Xenie v pořádku.
„Vlastně nevím, jestli jsem prošla zkouškou a můžu se zúčastnit dnešních závodů,“ změnila Hanka téma.
„Myslím, že si prošla,“ uklidnil ji Ondřej, „jestli se na to cítíš, závod za hodinu začne.“

U vody si Ondřej vzal slovo:„Je vás dvanáct, míst je jen pět. Závod nebude jen o rychlosti, ale i o obratnosti. Na vyznačených místech přistanete, uvážete loď vystoupíte, doběhnete pro míček a vrátíte se do lodě. Závod končí, když všechny tři sebrané míčky položíte na cílovou metu. Rozuměli všichni?“ ujistil se Ondřej.
Ondřej vystřelil ze startovací pistole a už Hanka mohla sledovat, jak si v závodě vedou ti před ní. „Prásk!“ To už vystřelila pistole pro ni. Kanoe se s ní zase málem převrátila, jak razantně do ní skočila. Rozjela se pro míčky. Poslední míček jí spadl do vody. Za hlasitého povzbuzování ostatních se ho snažila vylovit. V hlavě měla jedinou myšlenku - musí postoupit!
Zatímco čekali na výsledky, probírali, co asi Xenie. Jestlipak bude moci brzy na řeku. Před obědem se na nástěnce objevily výsledky. „Hurá. Bylo to o fous, ale jedu, “smála se Eva.
„Gratuluju,“ popřála Hanka Evě.

„Tak kdo ještě pojede s námi za Xénií?“ ptal se Ondra.
Přihlásila se Eva, Zoja a pár kluků, kteří natrhali kytici z lučních květů.
Když jejich delegace vcházela do nemocničního pokoje, měla Xenie do žíly zavedenou kapačku, ale přesto se usmívala. Poděkovala klukům za kytku. Pak k posteli zavolala Hanku: „Nebýt tebe, mohlo to se mnou dopadnout hůř. Děkuju, že jsi mě tam nenechala.“
Hanka se začervenala a chtěla říct, že to přece nic nebylo. Ale Ondřej ji nenechal domluvit a objal ji kolem ramen: „Taky ti musím poděkovat, Hani, že jsi mi zachránila ségru. Je sice nevlastní, ale dost by mi chyběla. Navíc mi teď bude nějakou dobu vařit snídaně, když už se z tebe stala vodačka.“
Někdo ze zbytku výpravy se zeptal: „Jakou ségru, zase?“
„Je to tak, jsme nevlastní sourozenci,“ ukončila debatu Xénie. „A jak dopadl dnešní závod o účast v expedici?“ ptala se zvědavě.
„Skvěle máme pět dalších do počtu. Tady Eva, jede taky,“ oznámil Ondra.
„A co ty. Slyšela jsem , že ses taky přihlásila,“ obrátila se Xénie k Hance.
„Byla jsem až šestá, tak snad jindy,“ vylezlo z Hanky.
„Já mám na několik měsíců zakázáno si někde nabít, takže je nemyslitelné, abych jela. Myslím, že by bylo fér, kdybych ti nechala své místo. Co říkáš, brácho? obrátila se na Ondru.
„Tak tě vítám na palubě!“ a pevně k sobě Hanku přitáhl. „Jen je škoda, že se nedočkám té snídaně do spacáku.“
„Možná bych se mohla zatím ujmout i toho, než se Xénie uzdraví,“ rozesmála se Hanka.
„A jak vůbec víš o té snídani?“ divila se Xénie. „Ale to je fuk. Když vás dva pozoruju, troufám si tvrdit, že ji budeš dělat nejen než se uzdravím,“ uzavřela Xénie. Hanka nepatrně zčervenala, ale ani ona, ani Ondřej, její domněnku nevyvraceli.
„A já myslela, že pojedeme spolu,“ prohlásila na oko zklamaně Eva, ale přitom se na Hanku spiklenecky usmála. 

KONEC

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 09. 2007.