| Máme se rádi?
Nejsem pánbíčkář a falešný modloslužebník. Vážím si těch, kteří ve víře nalézají sílu a naději – a nevnucují ji jiným. Ctím víru, která neškodí druhým, nýbrž je založena na opravdové lásce k bližnímu.
Mám hodně přátel mezi duchovními osobami, mám známé mezi hospodskými kumpány, znám i slavné celebrity a postavy naší kultury, ale nejvíce obdivuji svou ženu Jarmilu.
Říkala mi nejen hezká slova povzbuzení, ale i věty, které se sice špatně poslouchají, ale jsou pravdivé. Vím, že nikdy nezbohatnu, nebudu mít vilu s bazénem, chalupu v Beskydech, jeepa, kolt v podpaží a dogu na vedlejším sedadle. Ale o to přece nejde. K životu stačí, aby nebyl hlad a bylo se čím přikrýt, když fouká studený vítr.
Teď možná zlehčuji význam peněz. Kupuji si léky na artrózu, na posílení imunity, vitaminy, ukázněně popíjím červené víno a občas malé pivo, dávám dárečky vnoučatům, rád se projíždím krajinou podél Berounky v autě – to vše není zadarmo.
Již dávno nejsem otrhaný hippie. Nikdy jsem neměl nové auto, a každou starou káru, kterou jsem koupil pod cenu, jsem měl rád.
Projel jsem Alpy, kus Evropy a nikdy jsem nezáviděl lesklá fára druhým. Když zkrátka člověk na něco nemá, nemá to závidět. Poznal jsem (a znám) hodně majetných občanů, kteří ani ve svých úspěších nenalézají štěstí a poklid.
 Stačí se podívat na titulní strany bulvárních časopisů. Ale znám mnoho těch, jež žijí „z ruky do huby“ a chodí světem s bezelstnýma očima.
Vysedávám v malých bufetech a malých barech, při kafíčku pozoruji život.
Čtu z živých knih. Miluji Prahu, protože jsem v ní nalezl možnost seberealizace.
Projel jsem hezký kousek Světa.
Všude jsou lidé, kteří se chovají tak, jak jim dovolí zákony a osobní charakter. Přesto díky za Evropu, i když je líhní nepravostí a válek. Je krásná a vznešená, špatná a zkažená.
Bydlím v sídlišti, můj pokojík je velký 3 x 2 metry. Tam sním, píši, brnkám na kytaru, a naslouchám kosímu zpěvu.
Radiátor je pro mne táborový oheň a na mapách se znovu vracím do Hamburku, Sydney, Chicaga, New Yorku, Thassosu, Toronta, Vídně, Mnichova, Zürichu, Bodrumu, do stovky měst, které jsem spatřil.
Zavírám oči a pohlcuje mne dálnice, čelo mi chladí tříšť oceánů a moří. Krátké doteky dálek se prodlužují romantickou duší.
Jsem naivní snílek, který se trochu poučil kopanci od života. Ačkoli nejsem strom, podražen jsem byl mnohokrát. Nestěžuji si. Nemám zrovna zdraví gladiátora, ale v porovnání s opravdovým utrpením nemám právo hořekovat.
Když mne zrovna netrápí kolena, chodím a vnímám každý den, vidím s brýlemi, slyším s naslouchadlem a s chutí jím, opatrně, abych co nejdéle zachoval trochu rozviklaný chrup. Uvědomuji si, že už to není úvod, ale začínající kapitola.
Ahoj lidé! Odpouštějme si, a když se nesnášíme, alespoň se míjejme bez nenávisti. Zla jsou na světě plné fůry. Když spíláme a dštíme síru, pohlédněme do svých srdcí, jestli jsme lepší. Milujme dobré lidi alespoň tak, jako máme rádi své pejsky, svá auta, své domy a kočky.
Neubližujme dětem. Rostou do nejistoty s naším dědictvím. Děti stvořit je jednoduchá a zábavná činnost, ale stvořit jim hezký život, to už je těžší.
Jdu si namazat koleno francovkou. Venku svítá. Dříve jsem slýchával houkání vlaku a sirény ve Spojených ocelárnách.
Zívaje, šlapal jsem s krajícem chleba a termoskou kávy do práce. Z akátů v Leninově ulici padala rosa, od úst montérkových lidí stoupala pára. Bylo mi čtrnáct let. Šel jsem chlapsky, klackovitě, s cigaretou na rtu, pískal jsem si In the Mood a v duchu se mi chtělo brečet, že nemůžu být doma u mámy.
Teď slyším ticho! Ale to lžu. Nějaký idiot túruje venku svůj škopek. Nejraději bych ho kopnul do zadku. Vidíte, a je po lásce člověka k člověku. Máme se, my lidé, vůbec rádi?
Z knihy Josefa Fouska: To nejlepší z Fouska vydalo v roce 2007 nakladatelství Brána |
